Duke90

"Host" ke mě zavítal až tři roky po nešťastném roce 2020, tudíž jistá míra autentičnosti mírně vyprchala, ale zase člověk zavzpomínal na hodně zvláštní dobu, o které se tu raději nechci příliš rozepisovat. Pokud bych se soustředil pouze na hlavní aktérky, byl by to těžký provar. Podstatná ale je práce s kamerou a reálně vypadající situace s mrazením v zádech. Jakmile se totiž mladé slečny patřičně "vyblinkají" do kamer, jsou díky nedostatečnému respektu k "druhé straně" vtaženy do pravého peklíčka. Mnozí z nás jistě zavzpomínali na "Blair Witch", ale tenhle minimalistický kousek je daleko uvěřitelnější.

Od Martina Scorseseho jsem dozajista čekal zapeklitou mysteriózní kriminálku s dusnou atmosférou, ale že se vytasí s natolik tíživou psychologickou hrou na diváka mě vůbec nenapadlo! S úžasem překvapeného pilota jsem těžce vstřebával zvraty o tom, kdo je v celém příběhu největší šílenec. Ať už dojdete k jakémukoliv názoru, budete nuceni přemýšlet ještě slušnou řádku minut po závěrečných titulcích a díky vyložení tolika "zamlžených karet" na stůl vás přemýšlení nad různými teoriemi výborně zabaví! Závěr celého případu A PŘÍPADU (po shlédnutí pochopíte) prostě není možné okamžitě přijmout. A právě to dělá z "Shutter Island" skvělý počin. Hodnotím po druhé projekci přesně 13 let od té první.

Dlouho mi tento snímek unikal a největším lákadlem pro mě byla účast mladičkého Charlieho Sheena, kterého s celým rodem Estevézů velice uznávám a tehdy budoucího režiséra a potomka slavného otce Johna Cassavetese - Nicka. Fakt, že film vznikl v osmdesátých letech minulého století mé počáteční nadšení jen umocňoval. Bohužel se nakonec dostavilo obrovské zklamání v podobě velice špatného béčka s topornými a otravnými herci (s menší výjimkou dvou zmiňovaných). Abych příliš nespoileroval - tak prakticky každý střet nadpřirozena s místními vejrostky vypadal jako by si malé děti hráli na hrdiny a bandity. Na takovém scénáři skutečně nebylo reálné postavit nic zajímavého. Jednu hvězdičku dávám za dobový soundtrack, díky němuž jsem aspoň trochu pociťoval TY mnou milované osmdesátky...

Sám bych si dovolil prohlásit, že nemohu nic jiného, než jen skromně popsat své pocity z tohoto doslova vědocko-fantasticky-politického giganta. Zabíhat do nějakých hlubších teorií a rozborů nemá s mými omezenými buňkami moc smysl. Dá se říct, že Oppenheimer je díky Nolanově genialitě přístupný naprosto všem divákům bez rozdílů vzdělání a dokonce i s minimální znalostí podrobnějších informací o celém Projektu Manhattan. Stačí jen umět vnímat, vcítit se a hlavně poslouchat... Z precizních dialogů je totiž možné načerpat silné emoce a prožívat krušné chvíle snaživého vědce s jeho okolím. Bohužel člověk byl, je a bude stále schopen zneužít všeho "pokrokového" a my ostatní se musíme v této džungli jménem Svět naučit žít a hlavně v něm vychovat své děti tak, aby přijaly ty správné hodnoty. Míra Oppenheimerova vyčerpání se s určitou mírou propíše do divákovy vnímavé hlavy a člověk si uvědomí, že viděl zase jeden moc smutný příběh. V mém případě je druhá projekce nutností!

Pokud tímto stylem pojedou tvůrci dál, tak už jsem s Johnem Wickem nadobro skončil. První díl způsobil před devíti lety příjemný svěží závan kvalitního akčňáku z dob Johna Woo, kde mě bavilo vše od choreografie až po přímočarý příběh o pomstě a díky Keanu Reevesovi celá řežba dostala jiný rozměr. Jenže od té doby se mnohé změnilo a nyní přichází místo svěžesti recyklace všeho dobrého natažená do neúměrně dlouhé stopáže. V mnoha ohledech vypadá čtvrtý Wick jako parodie sebe sama a ty nekonečné držkopády bez trvalých následků mě už skutečně nebaví. Pokud bychom zůstali aspoň trochu soudní, tak správně mělo vše skončit trojkou, ale to by nebyl žádný happy end a vidina dalšího výdělku musela být také velice silná... Z herců mě nezaujal prakticky nikdo kromě stále decentního a nepřehrávajícího Iana MacShanea. Billu Skarsgardovi přeji další úspěšné role mimo to, co předvedl zde...

Kim Basinger jako nejsympatičtější "ožralkyně" všech dob společně s roztržitým zmatkářem Brucem Willisem roztáčí kolotoč několika extrémně vtipných situací. Tyto situace se primárně Willisovi, jehož role je na hony vzdálená sebevědomému Davidu Addisonovi ze seriálu Moonlighting či neohroženému Johnu McClaneovi ze série Die Hard, stávají živou noční můrou a dohání jej k šílenství. Škoda té celkové nevyrovnanosti, kdy hlavně od poloviny filmu ztrácí tahle jízda svůj dech. Třeba se s druhou projekcí mé hodnocení vyšplhá výš, ale tentokrát zůstávám spíše při zemi...

James Mangold už se jako zručný režisér předvedl hned několikrát a v rámci možností bych jeho práci na posledním dobrodružství světoznámého archeologa opět označil za poměrně úspěšnou. Bohužel tak trochu "rozlítáný" scénář působí dost zmateně a je přizpůsoben dnešní moderní době, kdy je zcela v pořádku zacházet za hranice fyzikálních možností a chvilku to vypadalo, že z osmdesátiletého Forda bude nový Jason Bourne, který právě naskočil do jednoho z dílů Rychle a zběsile. Z vizuálních efektů jsem tedy schopen plně docenit pouze omlazení Harrisonovy tváře. Docela otravné bylo i sledování "side-kicka" v podobě Phoebe Waller-Bridge. Naštěstí zhruba od poloviny filmu už se konečně ukázal Indiana Jones, jak ho máme rádi a začalo se více bádat s umírněnou akcí. Kdyby po "křížové výpravě" nic dalšího nevzniklo, neplakal bych. Takhle aspoň oceňuji snahu o návrat k nesmrtelné klasice a třetí plnou hvězdu si dost možná vydupal tradičně skvělý zloduch Mads Mikkelsen a závěrečné nostalgické shledání.

A zase to nesnesitelné vedro v jedné dozajista nevoňavé ošklivé místnosti, kde se díky účasti dvanácti upocených chlapů ještě několik hodin moc příjemně dýchat nebude. Ale nejvíce nám tu smrdí jeden na první pohled zdánlivě jednoduchý případ vraždy prvního stupně! Tak jako v roce 1957 rozehrál svůj koncert Henry Fonda s Jiřím Voskovcem aspol. tak o čtyřicet let později stejně fantasticky zazářil Jack Lemmon ve "vybrané společnosti", kde se po několika rekonstruktivních analýzách začnou objevovat pochyby o tom, jak to celé ve skutečnosti nakonec bylo a také vyplují na povrch opravdové charaktery vyčerpaných porotců, nad kterými mnohdy zůstává rozum stát. Společně s Jackem Lemmonem ve žhavé diskuzi dominoval další z velkých herců a to George C. Scott, který je známý svým rozhodným a ostrým vystupováním, což tentokrát spíše v záporné roli předvedl i zde. No a druhý největší gentleman Hume Cronyn si opravdu zasloužil zastání nejen od Jamese Gandolfiniho. Pět hvězd nedávám jen kvůli znalosti původního černobílého snímku. Mám ale pocit, že kdybych viděl první remake, bylo by to s mým hodnocením přesně obráceně...

Malé citlivé drama, které mě zajímalo především kvůli účasti mého oblíbeného herce Jamese Gandolfiniho. Chtěl jsem jej vidět v jiné herecké kreaci než jako legendárního Tonyho Soprana a tentokrát se zadařilo! James úplně přepnul od svého klasického nervózního "štěkotu" na poklidný projev milého chlapa, kterému už to v životě jednou nevyšlo. Každopádně chemie mezi Julii Louis-Dreyfus fungovala skvěle a jejich vztah byl rozhodně uvěřitelný. Nikdo přece není dokonalý a se všemi neduhy se dá pracovat. A hlavně - co je pro nás opravdu důležité, stojí pak za mimořádné úsilí!

Svěží "tarantinovská scottovka" jejíž ústřední hudební motiv Hanse Zimmera "You're So Cool" prakticky nemohu dostat z hlavy jak moc je chytlavý! Nebudu polemizovat nad tím, jak by film dopadl pouze v rukách samotného Tarantina, protože nejsem vševědoucí, abych hodnotil něco, co stejně nikdy nevzniklo. Tahle jízda výstředního zamilovaného páru je společně s Zapadákov (1973) a Zběsilost v srdci (1990) vážně super a může za to především vyvážené rozvrstvení mnoha postav, z nichž žádný herecký představitel/ka nezůstane nepovšimnut. Při excelentním rozhovoru Christophera Walkena a Dennise Hoppera na chvilku zapomenete, že za kamerou stojí Tony Scott, kdežto střet s ďáblem Gary Oldmanem Vám Scotta zase velice rychle připomene. James Gandolfini v mini roličce už tehdy předvedl záblesk pozdějšího Tony Soprana. No a k hlavní dvojici bych asi stručně řekl, že mi prostě sedla. "True Romance" je určitě film, ke kterému je potřeba se po pár letech s radostí vracet.