milicjant

I'm not an elephant, I'm not an animal, I'm a human being, I'm a man! Křičí John Merrick a po tvářích mu odevzdaně tečou slzy. Člověk si ani nedokáže (spíš nechce) představit jak moc toužil Merrick přesvědčit soudobou společnost o velikosti svého ducha. O tom, že za hrůzným znetvořením se skrývá zdravě fungující mozek a obrovská chuť žít. Želbohu poznal spíš pokrytectví, snobismus a špatně nasazený masky. Je to až smutný. Ano, Sloní muž se hrdě hlásí ke skupince filmů, kde je patrna dost vzácná myšlenka a poselstvi. Lynch ji také atypicky předhazuje jasnou, zřetelnou, bez servítků. Snad právě proto nabírá příběh v závěru neuvěřitelnou sílu a podobně jako tsunami zvyšující se na mělkém šelfu může být ničivý. Celé to podtrhuje vkusně působivá černobílá kamera, která elegantnim způsobem dotváři temnou atmosferu viktoriánské Anglie. Divák jen tiše žasne. Přesto pro me nejlepším snímkem z počátku osmdesátých let zůstává rovněž neradostný Zuřící býk. Asi proto, ze na Sloního muže se mi víckrát dívat nechce. Nechce se mě dívat na to, jak dokážou být lidi zlí.

Bravo, bravo. Po dlouhé době film, který intenzivně vyvolává v divákovi určité emoce byť se jedná "pouze" o kriminálku. Nebudu se tu rozepisovat o jednotlivych hereckych vykonech, úhlech barokní kamery (hodne podobná jako v letošní Million dollar baby ; kdo by to byl řekl, co? pozn. autora) nebo jednoduché hudbě, která děj spořivě podbarvuje v opravdu vhodných okamžicích. Mnohem důležitější je, že všechny tyto fragmenty fungují jako celek na výbornou. Uznávám, že po druhém zhlédnutí by se me hodnocení notně snížilo, ale to je snad podstatou filmu, ne? Vyvolat chvilkový dojem, iluzi, chiméru, vtáhnout a pohrávat si s divákem uvnitř imaginárního světa. Napodruhé uz zážitek bude logicky slabši, kor u kriminálky - ty mají životnost ještě o něco nizší. Jediné, co mi trochu vadilo, byl dost natahovaný konec (nepochopil jsem záběr, kdy Penn lhostejne rozhodil rukama jako kdyby "za nic nemohl"), ale to je pouze zkažená třešnička na poměrně chutném dortu jménem Mystic River.

Přepisuji odpadový komentář! Na Pearl Harbor jsem teďkon koukal v mý oblíbený čtvrtý cenový a neoddiskutovatelně příspěl k magické atmosféře onoho večera. Na stole se zlatily plný krýgly, kouřová peřina houstla, pár chlápků se vedle rvalo a do toho tenhle Bayův okoukaný pokus natočit něco romanticky - historického. Já Pearl Harboru říkám ano, ale jen s hladinkou a bez zvuku. Pro themica: vytáhni učebnici dějepravy, brachu, tohle fakt není film o Vietnamu.

Někde jsem slyšel, že genialita je schopnost člověka vytvářet vrcholná, nadčasová díla. Kubrick jako výjimečná osobnost tuto tezi bezezbytku vyplňuje. Jeho celkové pojetí Burghessova románu (fantastická kniha!) je tak osobité, až z toho občas přechází zrak a krvácí srdce. Tenkrát, když jsem si film poprvý pustil, jsem myslel, že koukám na nějaký starý porno... Dneska ten film miluju. (btw. slovíčko milicjant jsem poprvé zahlédl právě v knize A Clockwork Orange)

Oproti Nikitě Besson ubral z temné melancholie a přesunul celý snimek do mnohem živějších filtrů. A je to jen a jen dobře. Mám tušení, že takhle zvláštně procitěný film tu už asi nebude. Postava chladného Viktora mě v Nikite nijak neučarovala, tzv. kultovní status nechápu, ale v Leonovi je tomu naopak. Režisér zvolna, s vědomím, že má spoustu času a takřka po francouzsku vykresluje jeho charakter- čištěním počínaje, zálibou ve starých muzikálech konče. A tím se Leon stává pro mně mnohem přitažlivější. Neméně atraktivní je také křehký, na pozadí bezcitného zabíjení, vyprávěný vztah mezi hlavním hrdinou a Matyldou, která je v podání mladinké Natalie dost možná jedním za hlavních taháků celého filmu. Pro ty hektolitry takřka opravdových, nefilmových emocí si nelze nepamatovat scénu, v niž se Leon loučí s Matyldou. Dílo má tedy pro mě jedinou vadu- už nikdy jej neuvidím poprvé. Tenkrát v noci jsem sledoval Leona na ošoupané VHSce s naprosto šíleným dabingem, přesto pro mě film znovu definoval pojem mistrovského díla. Nikdy nezapomenu jak podivnou sílu tenkrát Leon měl...

Kult v tom nejkrásnějším smyslu toho slova.

Je až těžko k uvěření kolik různých žanrů film Klepání vůbec obsahuje. Inu, počítejte se mnou - akční komedie říznutá kriminálním dramatem. Nejsem v matematice dvakrát kovanej, ale tady bylo zaděláno na solidní průser. Naštěstí tomu tak není a samotnej koncept filmu je dost svéráznej a ve výsledku překvapující! Smál jsem se, když bylo čemu (a veřte mi, bylo), uznale si pomlaskával nad akčními scénami, hledal četné odkazy na tarantinovu tvorbu. Po pár minutách v komediálních vodách dokáže režisér s jednou rukou v kapse obrátit o 180 stupňů. (ehm, zase tam matika) Zejména zachváty jednoho z dvojice hlavních hrdinů děj neuvěřitelně polidštily, zpomalily a notně zvážněly. Kdyby byl Tykwer jiné národnosti, bylo by Klepání aspirantem na nejlepší německý film.

Rekviem je jako kopanec přes tlamu. Sory, ale jakýkoliv eufemismu se tady prostě nehodí a ani jej nechci použít. I když na čsfd stále platím spíše za zelenáče, odvažím se tvrdit, že mám za svůj život docela nakoukáno. No a nevybavuje se mi žádný jiný film, po kterém bych celý večer nebyl schopen smysluplně konverzovat s matkou popřípadě sestrou, když si ode mne něčeho žádaly. Intenzivní filmový zážitek končí, smyčce doznívají, postavy pozvolna doklouzaly po drogové spirále až na samotné dno lidského bytí, kde se člověk jen pozvolna brodí nekonečnou beznadějí vstříct osvobozující smrti, a mě pozvolna dochází, že pokud pro feťáky opravdu ještě existuje cesta ke světlu, sami ji nenajdou

Jak jednou podotknul můj spolužák. Chuck je "výbornej" herec - vypadá stejně když se směje, vypadá stejně když se mračí, vypadá stejně když pronáší ta "povinná" zavěrečná moudra. Univerzálnějšího herce si snad tvůrci ani nemohli přát. =)) Jo, abych nezapomněl, ta jedna hvězdička je za tu zpomalenou otočku, kterou každej díl stařík Chuck vyšvihne na konci.

Jo, drali se mi slzy do očí, což se mi u filmu (vůbec i v životě) stavá pomálu. ...V porovnání s timto jsou bitky mezi Autoboty a Deceptikony bezpředmětné a nicneříkající. Směšně poté vyznívají všechny efekty z Transformerů, Skál či Spider-manů, pokud neslouží pouze jako nástroj pro intenzivnější navození emocí v divákovi. Oproti Boys Don't Cry je nemálo filmů pouhopouhou nicotností. A přesně platí to, co napsal Kaka - pro ty, jenž mají široké srdce...