milicjant

Jedno z děl, jejichž tzv. „kultovnost“ se mi na míle vyhnula. Největším pomocníkem filmu byl, po celou dobu promítaní, zřejmě můj vlastní strach. Dlouho předlouho jsem s napětím očekával okamžik, kdy to na mě tvůrci konečně vybalí a zároveň se ho tak trochu obával. Nakonec zbytečně. Úrovně zobrazeného násilí je překvapivě dost nízká, dost možná, že i nejnovější texaský remake je do počtu krvavých scén bohatší. Největší kvalita filmu spočívá především v atmosféře, v tom otřepaným slovíčku, které však tady dodává celému počinu dost specifickou příchuť „bezprostřední znepokojivosti“. Hodně tomu pomáhá velká lacinost a častá improvizace jak ze strany herecké, tak i z té tvůrčí. Je velkou škodou, že stylovost započatá první polovinou nevydrží až do konce. Takový závěr na mě působil už znatelně podprůměrně.(čti komicky) Slabší 4*.

Slyšel jsem, že se filmem kdysi nechali silně inspirovat tvůrci herního skvostu jménem Silent Hill, což je samo o sobě slušná reklama. Zároveň to však ve mně vyvolalo nemalé obavy o celkovém zúčtování a jakémsi „povinném“ srovnání těchto dvou světů. Přece jenom titul z dílny vývojářů z Konani se vyznačuje letitou kvalitou a hlavně si ze snímku mohl „vypůjčit“ jen ty nejpůsobivější nápady a... u těch vlastních muziku ještě patřičně přitvrdit. I stalo se tak. Rád bych však zmínil, že Jakubův žebřík je ve filmovém světě důstojným soupeřem. Ne stejně atmosférickým, ale v pár scénách se k mrazivému silenthillskému šílenství opravdu dokáže přiblížit. Čuměl jsem jak péro z gauče, z kolika scén japonci nakonec čerpali. (v SH2 je taky na Jacob's Ladder pár odkazů). Skvělá, těžce nedoceněná a mnohými opomíjená záležitost.

Abych praudu řekl, po tom naprosto přesvědčivým hodnocení, které si tu od vás Pouta války vysloužily, jsem čekal něco fakt revolučního. Postupem času však přicházelo mírné vystřízlivění, poněvadž mi film po dobu promítání nedokázal zcela předat to, co ho zřejmě dělá výjimečným pro jiné. Takhle jsem viděl „jen“ kvalitně rozmáchlý příběh, kde je pouze válka obsazena do hlavní role. Válka, jak ji (ne)známe z podobných počinů- krutá, syrová a nespravedlivá. Forma skrz jakou jsme vtahováni přímo doprostřed všech těch hrůz je bezesporu výborná (korejci, no) a jen umocňuje ten slušný dojem z filmu. Řekl jsem slušný? Pouta války naprosto selhávají tam, kde by měly mít, alespoň podle sloní dávky patetismu, největší sílu. Takže i přes tu deklarovanou lidskost mě nechávají naprosto chladným. Jistě, s úžasem obdivuju to vynikající ztvárnění, ale pro hlavního hrdinu by mě určitě slza neukápla. Škoda. 6/10.

Sometimes is so much beauty in the world... Opravdu kvalitně nastavené zrcadlo naší společnosti, byť si to asi každý nepřipustí. I přes tu brilantní sžíravost a kousavost pro mě nejlepším filmem roku 1999 zůstává moje srdcovka Kluci nepláčou. Nezbývá mi tedy nic jiného, než jen tiše obdivovat poletující pytlík, neustále připomínajíc kolik je na světě krásy, nejen té americké.

Paráda. Dojemný filmy odsuzuju šmahem (Láska nebeská, Wimbledon a dalších odpad), ale Billy Elliot mi ani nedal šanci nad něčím podobným přemýšlet. Dokázal nenásilně dojmout jednoho cynického melancholika černého humoru a za to mu patří můj obdiv a právem plné hodnocení. Milý příběh o dospívání, touhách , snech jednoho chlapce v drsné době na ještě nevhodnějším místě nemůže nechat chladným nikoho, kdo má zdravě fungující srdce, dostatek citu a porozumění. Touha vyniknout, jít si dál za svým snem, i přes svazující strach a ubíjející šeď všedních dnů, je v podání Jamieho Bella tak opravdová, živá. Vůbec mi nedělalo potíže všechny ty pocity, rozpolcenost, umíněnost, vzdorovitost cejtit za něj. Nahlédl jsem ti očima do duše, Billy Elliote, a našel tam část sebe

Až/jestli dočtu Piknik u cesty, tak jsem zkusím napsat něco jinýho než to, co jsem tu léta měl.

...Zavolali tedy po druhé toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu čest! My víme, že ten člověk je hříšný." Odpověděl: "Je-li hříšný, nevím, ale jedno vím: že jsem byl slepý a nyní vidím. Reflexní a v podobenství vyprávěná biografie, jež i po pětadvaceti letech od svého vzniku neztrácí nic ze své chlapské působivosti. Mistrův nejlepší film.

Film pozvolna končí. Hlavní hrdinka volí vykoupení v podobě dobrovolné smrti. Leží mrtvá v závěji a ... kino tleská, nikoliv jako projev úcty ke snímku, všichni se upřímně radují z toho, že mohou jít domů. Ne, kdepak, tady je něco špatně. Tenkrát učitelé hoodně přestřelili, když zvolili Ditu Saxovou jako dílo vhodné pro školní představení. Přestože použitá předloha bezesporu zajímavá je, film bych označil za dost povrchní, nudný a hlavně pro dnešního diváka šíleně neatraktivní. Možná bych ještě tu jednu hvězdičku z lítosti přihodil, ale to by nesměl koncem let šedesátých vzniknout půltucet našich opravdu zásadních filmů, vedle nichž je zastíraná mělkost Dity Saxové patrná víc než kdy jindy.

Tohle je jeden z mála filmů, který si očividně pohrává se vším, co mám rád, co je mi blízké. Jenže se občas stane, že přes veškerou snahu nepronikne tam, kam má a zůstane někde na půli cesty. Člověk pak jen tu zmiňovanou filmovou krásu tuší. Tuší, ale nevidí.

Tvorbu Luca Bessona mám rád, všechna jeho díla si ode mě oprávněně vysloužila vysoká hodnocení a Nikita rozhodně patří mezi to nejlepší, byť nepracuje s takovými emocemi jako třeba slavnější Leon nebo obrazovou stylizací, kterou jsme mohli obdivovat v Pátém elementu či Magické hlubině . Ze snímku na mě především dýchá kovově chladná melancholie, což je pocit bezesporu vzácný. Postava Nikity je pod Bessonovou režijní taktovkou pojata opravdu blízce a přístupně, sám jsem s ní prožíval první vzestupy, neúspěchy nebo také lásku, jež se nakonec stala tím osudným okamžikem v celkové proměně Nikitina charakteru. Snad proto takový stesk v nečekaném zakončení. Závěr, který zde Besson dotáhnul do extrému nechává divákovi zcela volnou ruku v možnosti si individuálně domyslet pokračování příběhu i jeho hlavních aktérů a zároveň nenásilně nutí člověka „pracovat“ s filmem dávno po skončení titulků. Bylo by dost nefér nezmínit celkovou atmosféru díla. Režisér jako obrovsky vyzrála osobnost dokáže každému svému počinu vdechnout osobitý styl, aniž by se někdy opakoval či dokonce vykrádal. U Nikity vsadil na temný, kovový nádech a působivě tím dotváří celkové syrové vzezření snímku. (dost mu s tím pomáhají filtry na kamerách neustále mi evokující prvního Robocopa). Hudbu Erika Serry si rád poslechnu i na soundtracku, což o Leonovi zas tak moc neplatí, v obou vlastních filmech však funguje stoprocentně.