milicjant

Nemám rád umělý filmy, jsou o ničem a nic nevyjadřují...mám rád z vnitřku vystříklá a vyhřezlá často nevelká díla, jsou živá, je v nich srdce a duše. Mám rád Cidade de Deus.

"Je to takový složitý." S neskrývanou rozpačitostí zodpověděl můj filmově nenáročný kolega dotaz, jak se mu snímek líbí. Oba jsme jej sledovali dostatečně zalkoholizování po letní robotě a lehce vyhypováni hlavním vysílacím časem televize Nova, jsme se chteli nechat bavit. Jo, složitý to bylo a taky plytký, uražlivý a nezábavný. Težko zpětně vymýšlet další jinotaje, když jediná konstruktivní napadnuvši věc je, že tam hrála moje oblíbenkyně Hillary Swank a...a že jsme to dokoukali.

Hledaje nějakou berličku, jež by mi pomohla konstruktivně popsat tenhle Polanského skvost, vyčkal jsem s komentářem a šáhnul po znamé knize Iry Levina. Možnost otrockého srovnání sice oním pojítkem ve většině případů je, leč tady se to prostě míjí účinkem. Film je totiž doslovným přepisem slavného románu. Sice stejně dobrým, přesto sem se lehkému rozčarování neubránil. V čem si ale Polanski zaslouží absolutorium je až neskutečně malý prostor, na kterém pečlivě komponuje atmosféru jednotlivých scén, které v konečném resumé vytváří nejlepší možný "klíčový" film pro novou vlnu satanských filmů z počátku 70. let.

Očekávání byla obrovská nebo spíše přímo úměrná nadšenému děsu, jenž film evidentně v mnoha divácích bezděky vyluzuje. Želbohu jsem se rozhodl onen domnělý „shock efekt“ rozmělnit projekcí za slunného dne, což se mi dokonale podařilo. Ospalou absenci veškerého napětí ještě podpořila komplikovaná, do sebe zahleděná pointa (nechci ji označit za nefunkční, rozhodně sem to celé nepochopil). A ač upoceně se snažíc, žánrovou bezradnost nedokáží zakrýt ani stylově potemnělé dekorace a technické kamerové finesy. Závěr je tedy nasnadě. Korejské zklamání, nikoliv ostuda.

Abych přiznal barvu, naprosto seru na pasáže, kdy Revizoři vynechávaj, nefungujou nebo nudí. Jistě, nejsou ve všech fragmentech dokonalí, ale celek jasně vítězí a lahodně klouže do vyhladovělých krků nejednoho filmového gurmána. Po dokončení snímku byl režisér kritiky obviňován z toho, že své dílo komponoval dost „neevropsky“(podobně jako třeba Berkmambetov svoji Noční hlídku). Nevím, jak výsostné jsou definiční znaky maďarské kinematografie, ale já jeho odvážnou invenci obdivuju a je dobře, že se nesnažil nic standartizovat. Božský závěr.

Zvláštní chlapík ten Aronofsky. Pí je ač debut myšlenkově mnohem ambicióznějším počinem než s nadšením přijímané Requiem za sen. Dočkáme se sice většiny jeho inovativních trademarků- kamera umístěná přímo na herce, zrychlený střih nejen během braní léků, práci s detaily či hrubozrnně černobílého obrazu a režisér ve své vizualitě opravdu ohromuje, ale nijak to nerozmělňuje rámec narativního modelu ala David Lynch. Naopak, spíše to ten všudypřítomný psychedelický odér přiživuje, což platí i pro precizně vybranou hudbu. 4* jen z důvodu, že nejsem „matematikus“ (tedy člověk matematikou poblázněný; to teda kurva ne, pozn. autora :o) a celkové vyznění filmu jsem nepochopil naplno.

Legendární, retrospektivně komponované dílo, vyprávěné ze subjektivní ich- formy, s opulentní výpravou a neméně monumentální Mozartovou hudbou. Co víc dodat? Snad jen, že až třetí projekcí naplno prolomil Amadeus moji cynickou, nehudební skořápku. Přestal být jen přeceňovaným kýčem a naopak, osvojil si status jedné z nejlépe zfilmovaných autobiografií, byt ozvláštněnou o ten fiktivní příběh. Forman to tenkrát hodně trefil, když svoji dramaturgickou volbu později uvedl slovy: „Ten příběh byl o všech lidech, kteří sdílejí nějakou vášeň, a přitom je od sebe dělí hluboká propast talentu, která se z pohledu normálního člověka jeví jako strašlivá nespravedlnost. Sledoval jsem Salieriho, toho krále všech průměrných, jak bojuje sám se sebou tváří v tvář Mozartově rozpustilé genialitě. Shafferova hra o závisti protkané obdivem, o uctívání prošpikované zradou mě přibila do sedadla.“

Lačníc po filmovém vzdělání, jsem vzal s povděkem cyklus věnovaný italskému neorealismu a jeho představiteli z největších- Roberto Rossellinimu. Ve své naivitě jsem dlouho doufal ve skutečnost, kdy by rok vzniku mohl být nejsilnější devizou filmu, nikoliv aspektem, jenž v konečném resumé výrazně sráží celkové hodnocení. Viděl jsem tu horší variantu. Bohužel. Na to, do jaké míry je snímek všeobecně považován za „klíčový film“ již zmiňovaného období, se bojím, že divácká obec, jež si skrz dílo upřímně potřese s Rossellinim rukou, bude nevelká. Ale už jen za tu odvážnou dobu vzniku bych byl rád, kdybych se zmýlil. Ty tři hvězdičky nedokumentují moje rozčarování adekvátně, spíš vhodně ilustrují smířlivou akceptaci jedné další klasiky.

Ang Lee evidentně neudělal film pro masy. Mnohé pobouří jak obsahem, tak hlavně omáčkou „oscarové politiky“, jež nepřímo evokuje odhodlání akademie zviditelnit vývoj americké fungující svobody a toleranci k menšinám. Už jen kvůli tomu bude jistě terčem mnoha kritik. Zvoní mi tu otázka jak by Brokeback mountain slušel malý, nezávislý filmový kabát, mimo komerční mainstream. Bourat nejhlubší předsudky neumí, otázky ohledně přístupu k homosexuálům také nezodpovídá. Zůstává poctivě odvyprávěnou romancí plnou emocí, krásných exteriérů a silných okamžiků. Je to málo?

Nejsem sto pochopit ten ulepený opar kontroverze, jenž Paradise now v distribučním procesu provází a přitom jej dělá atraktivnějším pro širší publikum či přínosnějším pro akademie. Žádná glorifikace terorismu, politická nekorektnost, nezdravě zabarvené názory. Jen to obnaženě citlivé téma, vyprávěné skrz příjemně obyčejný příběh dvou palestinských kamarádů, jejich rozdílné cesty, víry, pochybností. To, co dokáže spolehlivě navodit je poměrně plodná názorová polemika, jež je zároveň tím nejcennějším, čeho lze u filmu s „nehojící se“ teroristickou tématikou dosáhnout.