milicjant

Z podhoubí filmařsky atraktivního tématu okultních věd a satanismu se zrodil snímek, jenž si zcela otevřeně řekl o plný hodnocení. Sic ztrácejíc ve třech čtvrtinách započatou vypravěčskou dynamiku a počet nechtěných indicií, předčasně vyzrazujíc závěrečnou pointu, je větší než nutný, nechce se mi snížit počet hvězdiček. Atmosféra místy hustá jako krev z čerstvě obětovaného kuřete, přesně vykreslená padesátá léta ve stylu noir detektivek včetně detektiva v pomačkaném baloňáku a cigaretou u pusy, „neokoukané“ téma voodoo či černé magie, explitně vyobrazené rituální vraždy Těch devíz je opravdu dost, přesto tím nejsilnějším nosníkem je samotný závěr, potažmo „faustovská“ myšlenka, o kterou se šokující pointa opírá. Nemám ve zvyku pochlebovat něco, co sleduji v brzkých ranních hodinách a ještě k tomu dostatečně zalkoholizován, leč tady s radostí udělám výjimku. Když rourkův Harold Angel kajícně sjížděl do houroucích pekel, nedalo se nebýt střízliv.

Krom pozoruhodného citu pro vyprávění, hereckého obsazení a dalších, neméně důležitých aspektů vetknul Tykwer do svého počinu zvláštní rozměr romantiky. Nenucený, magický, o to intenzivnější. Přesto nebo právě proto se jednoduchému přídomku "romantický", dle mého názoru, nenápadně vymyká, brání a zůstavát tak snovým příběhem ušlechtilé formy lásky zbavené lživých okras. Nejsem příznivcem zbrklých nálepek typu "nejlepší xxx film", ale tohle dvouhodinové přejíždění tykwerovy jemné, filmové dlaně po diváckých srdcích bych dokázal sledovat věčnost.

Historická věrnost X divácká atraktivita. Až sladce nereálný může být souboj těchto dvou téměř „filmových protikladů“. Možná pro nezdravou nerozhodnost se mnohým filmařům, reflektujíc jakoukoliv historickou událost, nedaří umně skloubit tyto dva základní elementy do kýžené symbiózy kompromisu. Při projekci se mi na mysl podvědomě vloudila myšlenka, že by se na podobném žánru dala testovat schopnost a umělecká kreativita nejednoho režiséra. Základní premisa by zůstala stejná- udělat silný, výpovědní film, jenž by zároveň nedal nejmenší šanci nudit. V mých očích Bertolucci zůstal silným tvůrcem pouze během první poloviny filmu. Scény z dětství Pchu-I jsou upřímnou oslavou barevnosti a výpravy obecně, zatímco dospělost, tedy polovina druhá, „politická“, inklinuje spíš k věrnému historickému vykladu. S těžkým srdcem, ale je to za 70%.

Ty scény, kdy se linie „každodennosti“ přetrhne, konvenční způsob vnímání ustoupí do pozadí a milující otcové prostřednictvím fotbalu boří ve víkendové anarchii platná kritéria a normy, mají razanci dobře mířené rány urostlého rowdie. Fakt, že jo. Věčná škoda, že index předvídatelnosti je místy poměrně vysoký, jinak bych možná ještě s hodnocením přitlačil. Tohle totiž můžu. Walk on, walk on, with hope in your heart. And you'll never walk alone. You'll never walk alone.

Zběsilostí v srdci nás Lynch bere na dlouhou temnou jízdu plnou bizardních postav, vášní a nenávisti. Na jízdu skrz svoje rozervané srdce. V jeho světě nejsou protiklady černobíle rozděleny na dobré a zlé, přesto tenhle snímek nabízí až nezvykle pevně uchopitelnou zápletku o prchající milenecké dvojici, nepřející matce, chladnokrevných zabijácích a jedné ustřelené hlavě :). David Lynch opět poskládal úryvky svých vlastních snů (které si mimochodem každé ráno pečlivě zapisuje), obav a groteskně bizardních představ do krvavé road-movie, kde si spoustu věci musíte tradičně domyslet, ale diváka baví se na ni koukat. Vynikající koktejl namíchal režisér i co se týče hereckého obsazení. Mezi Cagem a Laurou Dern to až nezvykle jiskří, oba však ve své dechberoucí kreaci převyšuje Willem Dafoe. To se fakt musí vidět. Ostatně jako celý snímek.

Tak, tímhle filmem prý vstoupil John Woo mezi akční ikony filmového nebe. A co říci? Snad jen, že jsem doposud neviděl (a asi i neuvidím) tolika litry krve zbrocené Labutí jezírko. Ano, Hard-boiled je pověstným krvavým baletem, o tom není pochyb. Woo do filmu přinesl vlastní eleganci a estetickou kvalitu, což je jev dosti vzacný, uvážíme-li fakt o jakém žánru vůbec mluvíme, jaký sledujeme. I přesto, že pro spoustu filmů byl jistě tenhle monumentální akční epos nemalou inspirací, působí Hard-boiled i po letech skoro novátorsky svěžím dojmem – uhrančivé nájezdy kamery, zpomalené záběry a až absurdní choreografie smrtícího tance mezi kovovými kapkami. To vše mi nabídl film, kterým jsem dlouho opovrhoval. Tu jednu hvězdičku nemůžu dát, protože tu postrádám jakékoliv emoce. Hřejivá zpětná vazba na diváka se u Hard-boiled moc nenosí. V tomhle ohledu se těším na jiný film hongkongského mága - Killer. Třeba to jednou těch pět hvězdiček přece jenom bude. Dneska ne.

Vzletná vyjádření tentokrát přenechám jiným, byť jich tady asi netřeba. Park vytvořil, bez velkých frází, opravdu monumentální dílo a svým prostředním dílem „trilogie o pomstě“ jasně ukázal, kam se jeho tvorba bude ubírat. Zjevně se řídíc heslem „všechno už tu jednou bylo“, dovedl, jihokorejský mág, svoji stylovou vizuální anarchii téměř k dokonalosti. Pro Oldboye hraje do karet také fakt, že pochází právě až z daleké Jižní Koreje, kde i ten nejotřepanější filmový příběh působí, pro odlišnou mentalitu tvůrců, minimálně zajímavě. A když jen dodám, že Oldboy není jednoduchým, samoúčelným snímkem, není důvodu jít pod 5*.

Až nebezpečně hutnou konzistenci otevřeného násilí, krve a vyražených zubu namíchal Tamahori v jednom ze svých prvních filmů. Kdysi byli bojovníky je pozoruhodně neučesanou sondou do života hrstky lidí, kteří kdysi možná byli hrdými maorskými bojovníky. I ty poslední ostrůvky tradic musí zákonitě ustoupit před rozpínající se modernou, která, v čele s „ohnivou vodou“, paradoxně posílá většinu domorodců do těch nejnižších sociálních vrstev betonové džungle. Stále živá naděje, jež tu tančí na hořící hranici s bídou, utrpením a beznadějí, tu má v očích mladé generace až revoltující význam. Lee Tamahori na vrcholu, faktžejo

Nevím, co od filmu obvykle očekáváte, jestli vaše touhy uspokojí kdejaká romantická komedie, která vám sice vykouzlí upřímný úsměv na rtech, ale pro svoji slabou, předem čitelnou dějovou kostřičku vyprchá pár minut po skončení nebonebo dáte přednost třeba Sekalovi, tedy filmu nepříjemně ulepenému, kousavému a hlavně depresivnímu, avšak s obrovskou výpovědní hodnotou. Skutečným nositelem zla tady není jednotlivec, ale společnost, která „nevědomky“ zlo produkuje, byť v mnohem sofistikovanější formě. Přesně tohle na Michálkově filmu děsí. Komunita „pantátů“ s nápadnými socialistickými rysy, kdy se pohodlně zbavují všech, kteří jsou nějakým způsobem odlišní a dělají věci pouze ku prospěchu svému, se až nepříjemně podobá dnešnímu společenstvu velkého počtu zvířat, z nichž to nejhloupější si samo sobě dalo jméno člověk. Po Spalovači mrtvol a Vesničce nejlepší český film.

Za málo peněz překvapivě hodně bytelné muziky. I přesto, že za tak skvostně temný chorál jaký před lety rozehrál Friedkin a spol. to nepovažuji, neměl by zůstat širší veřejnosti skryt. Ty z vás, kdo nadšeně očekávají druhého Vymítače radši odkážu na jeho opětovnou projekci. Ne, Exorcism of Emily Rose by zřejmě nebyl filmem pro Vás. Spíš než nějakou plejádu revolučních efektů jsem totiž shlédl podmětnou reflexi o sebenalézání těch, co si od pradávna vznešeně říkají lide, o pevné racionalitě a také o víře. O té především. O celý snímek se průběžně „otírají“ dvě vysvětlující roviny příběhu. Jednu uslyšíme z úst poroty v samém závěru. A ta druhá? “People say the God is death. But how can they think that, if I show them the devil?“