rass

Je mi líto, ale já všeobecné nadšení z tohoto dílu nesdílím. Naopak se u mne dostavilo spíše rozčarování, měl jsem dokonce dojem, jako kdyby se najednou vyměnila část realizačního týmu, protože celkové vyznění vzalo najednou úplně jiný drajv. Zatímco v předešlých epizodách se postupně budovaly charaktery jednotlivých postav nějakým víceméně uvěřitelným způsobem, pokusy o humorné okořenění jinak vážného tématu balancovaly na únosné míře a herci si drželi příjemnou laťku civilního podání - tak ve čtvrtém pokračování se vše posunulo směrem k horšímu. Jednání mnoha postav je najednou hloupé, snaha dělat legraci je křečovitá a dopředu avizovaná. Zejména obě figury rodičů Filipa se staly doslova nesnesitelně schematické. Forma vyprávění je stále příjemně svižná, vytratil se ale moment překvapení, dopředu víte, co bude následovat, kdo co bude říkat, k jakému pokusu o fórek se schyluje. Prvoplánovost žene herce k přehrávání. Takže za mě takto ne, pokud to bude v tomhle trendu pokračovat, přestane mě to nejspíš bavit úplně. A to je škoda, protože potenciál měl tenhle projekt veliký.

Po shlédnutí tohoto seriálu a přečtení mnoha ohlasů mám pocit, že se divácká obec rozdělila na dva zcela protichůdné tábory. Zatímco jedni jsou nadšeni, druzí naprosto znechuceni. O díle se hodně debatuje. Nevím, jestli takový zájem autorky těší, ale svědčí to o tom, že se podařilo natočit něco netuctového. Hned v úvodu musím říci, že já určitě patřím mezi ty, kterým se tato čtyřdílná série líbila, i když rozhodně ne úplně bez výhrad. Ze strany mnoha kritiků mě v první řadě zaráží to elementární nepochopení, že se nejedná o hraný dokument – tudíž je třeba přijmout fakt, že historická faktografie není ani přesná, ani úplná. Jenže to ani nebylo cílem, proto některé důležité věci byly jen naznačeny a naplno nezazněly (např. přesné diagnózy onemocnění, kterými Němcová trpěla), nebo byla skutečnost poněkud upravena (Němcová nedorazila k právě umírajícímu synovi Hynkovi, ale o dva dny dříve…). Není to dokonalý životopis – autorky se zkrátka vědomě zaměřily na něco jiného. Proto kupříkladu zcela chybí období Barbořina dětství, což je možná škoda, neboť to je velice zajímavá látka sama o sobě (nejasný původ, zvláštní vztah s vévodkyní Zaháňskou … atd.). Ale to by vyžadovalo větší prostor. Snad kdyby bylo možné natočit více dílů, jak se snad i zprvu uvažovalo… Seriál nebyl zamýšlen určitě ani jako oslavné dílo, nebo rozpohybovaná učebnice o tom, co všechno naše národní ikona napsala a jak se zasloužila o naše kulturní obrození. Kdo chce tyto věci nastudovat a znát je, může si přečíst odkaz na Wikipedii, nebo nějakou knížku, je jich dost. Já jsem prostě přijmul fakt, že scénáristky i režisérka nám servírují svoje pojetí životního dramatu naší nejznámější spisovatelky a užil jsem si to. Z filmařského hlediska totiž mám jen velmi málo, co bych dílu vytknul. Vizuální stránka na výtečnou, kamerou počínaje a mimořádně povedenou výpravou konče. Dobové reálie propracované do detailu. Hudba – opravdu pěkná, zdařile umocňovala atmosféru i když, pravda, někdy jí bylo možná trochu moc. Nejviditelnější a nejdiskutovanější je vždy účinkování herců. Tady je třeba říci, že všichni obstáli na velmi dobrou, někteří i na výbornou. S hlavní rolí si bez problémů poradily obě dvě herečky, ačkoliv zejména vůči Aně Geislerové se zvedla trochu nefér kritika ještě dříve, než byl seriál vůbec odvysílán. Zprvu jsem byl lehce nedůvěřivý k možná zbytečné výměně hlavní představitelky uprostřed děje, ale jak vizuální podobnost obou hereček, tak jejich velmi podobné herecké pojetí tyto obavy zaplašily a jakákoliv návaznost proběhla úplně hladce. Takže za mě Geislerová odvedla obvyklý vysoký standard a Anna Kameníková vysloveně příjemně překvapila. Rovněž ostatní herci byli vesměs velmi dobří, vyzdvihnu především Jana Hájka – ten dal postavě Josefa Němce opravdu život a pomohl snad zbourat zažitý mýtus, že byl jen nedůležitým přívažkem své slavné ženy. Zastavit se musím u poměrně častého zobrazování intimních scén. Musím se až smát, když slyším a čtu mnohé kritické výtky, že toto už bylo přes čáru a jednalo se prakticky o pornografii, zcela nevhodnou pro mládež. Podle internetových statistik průměrný Čech sleduje na snadno dostupných erotických webech každý den více jak 8 minut toho nejtvrdšího porna, přičemž nejvíce se na tom podílí věková skupina 12 až 17 let. A tady se budeme tvářit pohoršeně, že jsme viděli dohromady asi 5 nebo 6 několikavteřinových záběrů na souložící dospělé lidi, vesměs pod peřinou? Připouštím, že častější erotické scény mohly nějakého prudérnějšího diváka rušit, ale já tedy jsem žádný explicitní sex neviděl. Božena Němcová prostě byla promiskuitní, je to doloženo historickými fakty, tak proč to zamlčovat a dělat z ní vzor počestnosti – to přece s velikostí spisovatelky nesouvisí. Když už mám uvést něco, co bych vytkl já, tak trochu mě rušilo velice letmé defilé všech těch obrozeneckých postav ve stylu Járy Cimrmana, kdy každý z těch Erbenů, Tylů a Čelakovských utrousí sotva jednu, dvě věty. A snad ještě podstatnější, ale stále drobná výtka – naprosto současný jazyk. Autentický dobový by asi působil příliš archaicky, až směšně, ale nějaký kompromis by jistě šlo udělat. Jako skvělý příklad mne napadá legendární seriál F.L.Věk, po jazykové stránce naprosto brilantní. Každopádně série nastolila poměrně živou společenskou debatu o tom, jaká vlastně byla BN ve skutečnosti osobnost. Sňala z ní všeobecně rozšířenou, povrchní školní představu příkladné zapálené vlastenky, okouzlující inteligentní dámy a geniální spisovatelky. Naopak ukázala její složitou povahu, která se kromě výše zmíněných předností vyznačovala i značnou nespolehlivostí, rozhazovačností, umanutostí, nevděčností a sobeckostí. A v tom vidím asi hlavní přínos. Dostali jsme zase trochu jiný, odidealizovaný obraz nevšední ženy, která se do své doby příliš nehodila, ale zanechala nám po sobě pozoruhodné dílo. Ženy, která sama neměla moc šťastný život, ale přesto ve svých pohádkách a povídkách uměla navodit krásnou atmosféru. Možná, že autorky ztvárnily Boženu až příliš surově, takže v celkovém vyznění ji ukazují jako nezodpovědnou, necitelnou, vypočítavou, nevěrnou nymfomanku, ale to je jednak právo každého autora, jak své dílo pojme a za druhé je na každém divákovi, co si z toho odnese.

Jedno z nejlepších Strachových děl. Na základě výborného scénáře Marka Epsteina, který zdánlivě vykrádá tématicky podobný Čas probuzení, se režisérovi podařilo výtečně skloubit všechny komponenty filmu dohromady ve skvěle fungující celek. Děj od začátku šlape a optimálních 80 minut uteče jako voda. Film opravdu nemá žádná hluchá místa. Výborně napsané dialogy, příjemná hudba, velmi dobře řemeslně nasnímaná kamera a především typologicky dokonale obsazené všechny postavy nenechají diváka, aby se byť jen na chvilku nudil. Komedií bych to tedy nenazval, i když pár úsměvných scén tu je, spíš je to vyvážené drama, kde jsou přítomny snad všechny lidské emoce a proto všechno působí uvěřitelně a nenásilně, přestože se jedná vlastně o takovou pohádku pro dospělé.

Když si člověk odmyslí ten dobový politicko-výchovný odér a zaměří se pouze na samotné filmařské řemeslo, tak musím uznat, že zas tak špatné dílko to nebylo. Děj není sice bůhvíjak nápaditý, ale dává smysl, postavy jsou celkem věrohodné, zručně napsané a vesměs velmi dobře zahrané. V rolích učňů se tu představila plejáda pozdějších renomovaných herců a jejich talent se už tehdy nezapřel. Příběh je zhuštěn do pouhých šesti epizod, což je tak akorát, aby se děj zbytečně nenatahoval a nerozpliznul se do nastavované břečky, což je bohužel nešvar novodobých sérií všeho druhu. V kontextu dnešní doby je tu poměrně odvážně podané téma šikany.Celkový dojem lepší, než jsem po mnohaleté pauze čekal.

Na hodnocení pohádek, zejména těch, které mají premiéru o vánocích, jsou Češi určité největší odborníci na celém světě. Mnozí se doslova těší, jak ihned po odvysílání nové pohádky podrobí tento kus zdrcující kritice, protože to zase nebylo ono a s Popelkou (myšleno Tři oříšky se Šafránkovou…) se to vůbec nedá srovnat… A v tom je právě ten problém. Přestože se za posledních řekněme 70 let u nás natočily stovky pohádek, které se hlavně o vánočních svátcích reprízují stále dokola, máme jaksi podvědomě zakódováno poměřovat každý nový kousek s těmi úplně nejlepšími, které za tu dlouhou dobu vznikly. A těch, které většinově považujeme za téměř dokonalé, za jakýsi etalon žánru (již zmíněné Tři oříšky, Pyšnou princeznu, Byl jednou jeden král…) je opravdu jen pár. A pak jsou tu hromady dalších – více či méně povedených, i naprosto příšerně nepovedených. Takže se pokusím být spravedlivý a co nejvíce objektivní, a s mírným časovým odstupem hodnotím letošní štědrovečerní pohádku jako solidní průměr. Oceňuji celkem neotřelý nápad začít vyprávět děj tam, kde zpravidla jiné pohádky pomalu končí. Spíš pozitivně lze hodnotit akční Šťastného kameru, tradičně dobrou Březinovu hudbu a i přes dílčí výhrady celkem kompaktní Hudského scénář. Zkušený režisér Karel Janák to pojal na můj vkus poněkud teatrálněji a vedl herce k mírnému přehrávání, což u některých postav už dost vadilo. Drhlo to u princezny Evy Josefíkové, které mnohem víc sluší herectví civilní, trochu i u Marka Ebena, jenž sice hrál víceméně sám sebe, ale přesto působil lehce prkenně, a také u královny Veroniky Freimannové, která bohužel neměla moc co hrát, protože její role stála výhradně na soustavném zděšeném údivu. Maroš Kramár jako král byl zcela nevýrazný, až kožený, Matouš Ruml jako Honza celkem sympatický, ale typologicky poněkud nevhodný (rušilo mě, že hlavní hrdina, který zabil draka, je snad dokonce menší než drobná princezna…). Přehrávání mě kupodivu až tolik nevadilo u postavy samolibého krále Egona, kterého si zahrál Jakub Prachař. Nejlépe svoje vedlejší role zvládli Ondřej Malý, Pavla Tomicová a Martin Myšička. Ve filmu naštěstí zcela chybějí vřeštící a blekotající pohádkové bytosti, na které jsem poslední roky už dost alergický. Trendem posledních let je, že pohádky už nejsou primárně určeny hlavně dětským divákům, ale tvůrci se snaží do nich zakomponovat mnoho skrytých vtipů a narážek pro dospělé. Takže takové vtípky najdete i zde – některé se povedly, některé moc ne. Atmosféra celého filmu mi přišla jakási nedomrlá, chvílemi až neživá – ve většině scén zpravidla mluví jen jedna postava, zatímco ostatní jen statují a to včetně komparzu v pozadí, který jen stojí a čučí. Naopak pochvalu zaslouží vybrané lokace. Abych to tedy shrnul – v kontextu posledních let patří tahle pohádka k mírně lepšímu průměru, neurazí, ale ani příliš nenadchne. Slabých 60%.

Dobrý, zajímavý nápad. Velmi solidně zahrané dvojicí hlavních představitelů. Koukatelný film, poněkud znehodnocený závěrečným zbytečným příprdkem...

Přestože název svádí k dojmu, že se jedná o něco jako komedii, tak veselý film to tedy věru není. Zajímavě podaná a velmi solidně natočená látka, která získává na věrohodnosti tím, že je založena na skutečném příběhu autora předlohy. Filmy tohoto druhu většinou stojí a padají s hereckými výkony hlavních figur a je tomu tak i zde. David Švehlík svým přesvědčivým výkonem potvrdil, že patří mezi naše nejvýraznější herce střední generace a v dalších rolích mu výborně sekundují i další, zejména Ondřej Malý a Jaroslav Dušek, který má na podivně svérázné postavy už doslova patent. Do dokonalosti, kterou pro mě představují v daném tématickém žánru Dobří holubi se vracejí, přece jen něco chybělo, ale film mě opravdu bavil, pěkně to odsýpalo a tak musím říci, že se jedná o příjemné překvapení a jeden z nejlepších českých filmů poslední doby.

Ale jo, proč ne? Hřebejk si zkusil natočit svoji variaci na slavný Podraz a přes dílčí nedostatky se mu to celkem povedlo. Postavy jsou, jako již tradičně od Jarchovského, napsány dobře, líbila se mi i pomalu budovaná atmosféra svérázné komunity na Libeňském ostrově, stejně jako hezky vygradovaná pasáž, kde parta sympatických podvodníků převeze podvodníky nesympatické. Na nic si to nehraje, ničím to nepřekvapí, ale pobaví a o to tu šlo především. Osvědčení herci tu hrají osvědčené postavy, vesměs velmi dobře a všelijaké drobné vtípky taky fungují. Pobavil jsem se, na druhé shlédnutí možná ještě víc.

Představte si válečný (no, spíš protiválečný) film, jehož minimálně dvě třetiny se ve válce vůbec neodehrávají a k tomu ikonickou elektronickou skladbu Oxygene J.M.Jarreho a mladinkého Mela Gibsona v jedné z hlavních rolí... Že to zní dost podezřele, až divně? Odpověď: překvapivě to funguje a to sakramentsky dobře! Peter Weir se pokusil natočit své drama z 1.světové války trochu jinak a povedlo se - za mě jeden z nejoriginálnějších a nejpůsobivějších filmů tohoto žánru. Svojí dějovou linkou se trochu podobá mnohem známějšímu Na západní frontě klid, ale je to natočeno celkově úsporněji a jednodušeji. Přesto je tam všechno, co tam být má - hlavně emocí je tak akorát, stejně jako morálního a historického ponaučení.

I po těch letech je to velice příjemná podívaná, a to zrovna tyhle lovestory nevyhledávám. Nenápadně, leč vkusně a zručně natočený film, který táhnou oba ústřední představitelé. Těm role sedly naprosto dokonale a patří v jejich filmografii k těm nejzdařilejším. Když připočteme tradičně skvělou Zimmerovu hudbu, která i tady opravdu "hraje" a Weirovu přesnou režii, je z toho zábavný a milý film, který nestárne.