daduza

Krásně zpracované a nazdobené nic

Po shlédnutí první části musím říct, že to není film skandální, ale jemný a poetický. Od Triera jsem očekávala tvrdší pohled na svět. Možná ve druhém díle. Zatím mám pocit, že Joe není nymfomanka, jen svou snahu o jakékoli odmítnutí vztahu posiluje abnormálním střídáním partnerů. Měli jste snad pocit, že si sex opravdu užívá? Připadá mi, že více si užívala rozhovor se Seligmanem. Těším se na pokračování a starší Joe v podání Charlotte Gainsbourg.

Četla jsem knižní předlohu, ta mě nadchla. O filmovém ztvárnění to stejné říci nemohu, je dost roztříštěné a vynechává některé podstatné informace. Podle mě film vyznívá pro neznalé knihy chaoticky, ale přiznávám, že i tak na mě dost zapůsobil.

Kámen, déšť a louže na jevišti, živočišný tanec jako oslava života. Café Müller, které znám už z Almodóvarova Mluv s ní. Tanec v ulicích, továrně, v lomu. Odcházím, ba přímo tančím z kina, plná dojmů a pozitivní energie.

Melancholický, až seversky málomluvný snímek, který mi navodil truchlivou náladu. Příjemně truchlivou.

Takřka něžný film od "zhýralce" von Triera s Kirsten Dunst v roli Justine. Její bezmocnost vůči životu se na diváka přenáší se zdrcující silou. Zatímco se Justine zvolna noří do deprese, Claire zachvacuje hysterie. Neodvratný konec světa přináší oběma sestrám uklidnění a divákovi opravdu nevšední vizuální zážitek.

Cinema Mundi 2011 - Připadá mi zvláštní, proč jsou Finové tak propadlí saunování, když v nich probouzí tolik melancholie a smutku. Jejich tvořivost nezná mezí, sauny vznikají i ze starých aut, vyřazených přívěsů a snad i v kombajnu lze roztopit kamínka, polít kameny vodou a vyprávět. Moc mě potěšil starý muž, který s láskou vypráví o sirotkovi, o něhož se stará a který zlobí a neposlouchá. V dalším záběru nakoukne do kamery statný medvěd a po chvíli již ničí zahradní stolek, čemuž stařík jen s klidem přihlíží s výrazem: "Já jsem to přece říkal". Jenže po nějaké době už mi příběhy začaly splývat jeden s druhým, možná by neuškodilo trochu zkrátit stopáž dokumentu.

Mezipatra 2010 - ukazuje svět takový, jaký si představuji - spolužití lidí bez ohledu na to, k jakému pohlaví náleželi, náleží nebo kým chtějí být. V dokonalých obrazech a barvách, s výborně padnoucím hudebním podkladem. Jen to zavání utopií.

Mezipatra 2010

Postavy se chovají naprosto nečekaně a nepochopitelně a logika děje se někam vytratila. Zklamání.