Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Drama
  • Krimi
  • Komedie
  • Sci-Fi

Recenze (201)

plakát

Dempsey a Makepeaceová - Boxer (1986) (epizoda) 

Kvalita seriálů se většinou s každou další sezonou snižuje, ovšem existují i výjimky a tohle je jedna z těch nejpříkladnějších. Tady zkrátka platí pravý opak. Až na pár ojedinělých slabších chvilek mě už několikátý díl po sobě mrzí, že máme na bodování jenom pět hvězdiček. Každá další epizoda je ještě o fousek lepší, než ta předchozí. V téhleté (dávám jí 11/10) už chemie mezi  Dempseym a Makepeaceovou nabírá takových obrátek, že není divu, že nakonec Brandona s Barberovou dovedla v reálném světě až k oltáři a udržela je pohromadě dodnes. :-)

plakát

Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství (2022) 

Je to jen něco přes dva týdny od chvíle, kdy jsem sem čerstvě po shlédnutí filmu v kině postla recenzi. Jak odstup od premiéry roste, dochází mi stále konkrétněji, v čem přesně mě Multiverse zklamal a proč jsem z něho stále rozpačitější a smutnější. (Holt, velká očekávání, velká zklamání.) Než tady zbytečně co měsíc aktualizovat můj původní elaborát, vyřeším to v tomto případě úplně jinak. Nechám recenzi, jak byla, když už jsem se s ní tak piplala (konec konců, je v ní zmíněno i pár světlých okamžiků, které vnímám stále stejně), ale uvedu ji stručným výčtem filmů, pod kterými si opravdu kvalitní horor představuji já. Každý z těch příkladů je hororový něčím jiným (vizuál, psychologie, duševní šílenství, jasně definované zlo, nadpřirozené zlo, neuchopitelné zlo, absurdita, splatter, naprostý úlet…), ale všechny jsou v tom „něčem“ brilantní. (Řazeno tematicky, nikoli dle oblíbenosti.) Přichází Satan! / Osvícení / Čekej do tmy / Mlčení jehňátek / Carrie / obecně Hitchcock / Černá kočka / spousta epizod Krajních mezí / Spalovač mrtvol / Drákula / Constantine / Záhada Blair Witch / Časožrouti / Screamers – Hlasy z podzemí / Věc / Vetřelec (celá sága) / Horizont události / Hellraiser (celá sága) / Noční můra z Elm Street / Kostka / Videodrom / Re-Animator (celá sága) / ze zombiáren Světová válka Z / a v neposlední řadě samozřejmě (uvádím schválně anglicky, aby to patřičně vyznělo) In the Mouth of Madness. Žel, z toho, co řadí výše zmíněné počiny do kategorie ušlechtilých „vyšších“ hororů, jsem v … in the Multiverse of Madness nezaznamenala ani ň. A tímto jsem, jak věřím, vyjádřila naprosto vše. ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– Původní recenze ze 07.05.2022: ––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– SHRNUTÍ: Poutavý film, který neurazí, ale ani nepřimrazí k sedadlu. Snaží se nabídnout něco nového a neodradit při tom diváky, kterým to nemusí úplně sednout. Tím pádem si ale nepřijdou úplně na své ani ti, co horory nebaští, ani fanoušci splatterů, zombiáren a typického Sama Raimiho, ani fanoušci duševně deptacích hororů. Já osobně jsem si pobyt v kině užila, ale hororový „feeling“ se u mě nedostavil vůbec – při vší té snaze vyhovět každému zůstal film stát někde na půli cesty. Vizuálně to bylo velice vytříbené, jednotlivé reality měly svoje kouzlo a hlavně nebyly přeplácané efektními zbytečnostmi, což je nešvar, který se teď ve filmech rozmáhá jako mor. Dějově koherentní (navzdory tomu, že středobodem všeho je interdimenzionální chaos), chemie mezi hlavními charaktery fungovala perfektně. Naprosto diletantští Ilumináti (co tohleto jen probůh mělo znamenat?!). Hudebně nic moc, ale dobrá kamera i výprava. A typicky marvelovský břitký humor. ● Přehršel nových postav je určitě hotová mňamka pro ty úplně skalní fany, kteří mají načteny tisíce a tisíce comicsových sešitů se všemi hrdiny. Nicméně pro obyčejného smrtelníka, i když si udržuje nějaký ten elementární přehled, už MCU na můj vkus začíná bobtnat příliš. Do fáze 3 (včetně) jsem ještě zvládala držet krok, ale přistihuji se, že fáze 4 mě už místy začíná ubíjet. ◆ A teď DETAILNĚJI. Tenhle film se mi hodně obtížně hodnotí, ale s tím jsem počítala už od chvíle, kdy začalo personální šibování v tvůrčím štábu. Filmového Doctora Strange (2016) jsem si zamilovala na první shlédnutí a trvalo mi, než jsem si uvědomila, proč. Původně mě totiž ze všech postav MCU zajímal úplně nejmíň, protože mi připadlo, že se do univerza Avengers vůbec nehodí. Navíc Cumberbatche obecně příliš neprožívám a ani nečtu comicsy, takže předpoklady k tomu, že mě zrovna Doctor Strange tak moc chytí u srdce, byly mizivé. Ale pak vtrhl do kin a doslova mi učaroval (nečekané, od čaroděje, že?) tou atmosférou nejasné reality, imanentního, obtížně uchopitelného a všeohrožujícího zla a nevyslovitelnými názvy artefaktů, postav a entit, které zaváněly Lovecraftem. I zapátrala jsem v comicsové historii, zjistila, že a jak neodmyslitelně je Doctor Strange už od úplného počátku s mým milovaným mistrem weird fiction propojen, a rázem bylo jasno. :-) Takže si lze snadno představit, jakou euforii to ve mě vyvolalo, když začaly prosakovat zprávy o tom, že se chystá druhý díl pod lákavým názvem „Multiverse of Madness“, kde protivníkem Strange bude Nightmare. Pak ale léta plynula, covid řádil, natáčení se odkládalo, složení štábu se měnilo a mé nadšení postupně přecházelo v obavy, že z původně slibné syntézy komplexního marvelovského světa a psychedelického supernatural hororu se stane klasická Raimiovská zombiárna (nic proti nim, ale ty zkrátka mají svůj vlastní svět i specifické publikum). Tolik tedy na úvod, aby bylo jasné, proč je moje následující recenze tak rozporuplná (a dlouhá). ● Film se mi celkově líbil, nebyly to vyhozené peníze. 3D efekt sice nic moc hluboký, ale účel splnil. Z Nightmare jakožto charakteru nakonec nebylo nic, ale to nevadí – noční můry zkrátka v ději plnily jinou funkci. Mělo to silný příběh, bylo to tradičně marvelovsky vtipné, sebeironické a vizuálně vydařené (velmi jsem ocenila, že to nebyla nepřehledná a překombinovaná blikačka, jak jsem se obávala po shlédnutí traileru).  ● A teď hudba. Čím víc se nad ní zamýšlím, tím jsem z ní rozpačitější. Asi bych v ní potřebovala míň heroična a sentimentálna a víc ponura. Vlastně… celkově jsem od filmu čekala víc ponura, když to tedy bylo celou dobu tak vehementně propagováno jako první marvelovský horor, navíc v názvu s jasným odkazem na Lovecrafta, což je mistr v popisu snových běsů a takové té podprahové plíživé nejistoty, nebo vlastně jistoty, že je něco strašně špatně a vše neodvratně spěje k bezútěšnému konci. A to je ono – to je to, co mi v kině chybělo. To mrazivé šimrání v zátylku, které při sledování hororu prostě musím cítit. No… a já se nebála. Ani trochu a ani při jediné scénce. ● Přemýšlím, čím vším to bylo. Možná tím, že než stihla kterákoli z opravdu hrůzyplných nebo jímavých scének zapůsobit… bylo po ní. (Filmu by velmi prospěla delší stopáž. Nemám ani tak na mysli, jak byl sestříhán, to mi připadalo v pohodě, ale některé scénky by nemusely odsýpat takovým fofrem a zasloužily by si trochu zvolnit, aby stihly zanechat dojem). Že tam pobíhali zombíci (které fakt nemusím, ačkoli tady nebyli prvoplánově bezúčelní a masožraví, takže mi nevadili) a hrdinové umírali pěkně šťavnatě, nápaditě a určitě při tom nelidsky trpěli, to je sice hezké (a vítané, i když – jak už jsem si posteskla výše – zbytečně rychle se z těch scének ve střižně utíkalo), ovšem to z filmu ještě dobrý horor nedělá. Alespoň ne, jak si ho představuji já. Vlastně to celé byla taková vizuálně atraktivní umírněná gore hra na honěnou mezi dimenzemi (ta kreslená byla cool) a prvky psychologického hororu tu vykazovala jenom Scarlet-Witch-Story. Ale ta tedy zase stála za to – Wanda byla vážně úžasná(!) a její motivace dojemná. A pochopitelná i pro ty z nás, kteří ještě nestihli shlédnout WandaVision. Jednoznačně to byl nejchytlavější charakter a místy jsem se přistihla, že jí fandím. ● U Strange jsem si libovala téměř non‑stop, ale asi nejvíc mi přišla k chuti jedna atypická scénka, ve které jsem nemyslela, že ho kdy uvidím. Prostá starosvětská fyzická rvačka bez jakéhokoli kouzlení, a ještě k tomu v úzkém prostoru (to je vždycky super) a s poměrně atraktivní choreografií, ač špatně sestříhanou. Taky bylo osvěžující vidět Strange po delší době opět v „každodenních malých situacích“, nejistého a pocity zmítaného, tak jako v prvním filmu. Po něm totiž, v těch následujících čtyřech, vystupoval jen jako vedlejší nebo soubojová postava, co se dlouho nerozpakuje, jedná rozhodně, posouvá děj kupředu a nemá příliš prostoru pro sebe, aby neubírala čas na plátně ostatním hlavním hrdinům. Teď se nám tu ale konečně znovu objevily niterní a nelíčené chvilky typu Memory Lane nebo úsměv při vázání kravaty, po kterých se mi už docela stýskalo. Cumberbatch hraje na jedničku a Strange tu vystřídal spoustu emocionálních poloh. A taky účesů a duševních inkarnací – jsme v multiverzu, že. :-) ● V tomto kontextu bych ráda vyzdvihla jednu originální a neotřelou scénku: schizofrenní kouzelnický souboj paralelních „já“, kde hlavní zbraní byly Beethovenovy symfonie. Zaprvé: v této pasáži Danny Elfman zabodoval a opatřil ji zdařilým hudebním podkresem. No a zadruhé: v životě by mě nenapadlo, jak vražedná může být Óda na radost, když zkříží předznamenání s Osudovou, a jak ostré můžou být praporky od čtvrťových a osminkových not, když se s nimi umí správně zacházet. ● Ještě krátce zpět k postavám. Trochu nedořešený mi přišel Wong – na to, jakou zastával pozici, působil tak nějak nanicovatě. Filmový Mordo je mi extrémně nesympatický už od prvního dílu a vysloveně mi překáží i ve dvojce. Stále se nemůžu rozhodnout, jestli je to víc hercem nebo postavou. Humoristické cameo hororové ikony Bruce Campbella :-) bylo roztomilé a jeho marvelovská potitulková parafráze na „That’s All Folks“ byla boží. Christine tu opět dostala hodně prostoru a světe div se, opět zůstala pro nebohého Stephena nedosažitelná. A díky multiverzu jsme mohli nahlédnout i do té verze reality, kde to vedlo k „dalekosáhlejším“ následkům, než by leckdo čekal. Ach, ta láska. K ostatním postavám (a krajně dehonestovaným Iluminátům jakožto celku) se vyjadřuji níže, ve spoilerové části, tak to tu nebudu zbytečně dublovat. Taky jsem uvažovala, zda se vůbec nějak vyjadřovat k tomu, jak nebývalý rozruch vyvolala America Chavez, respektive sexuální orientace jejích rodičů. Ale ve světě MCU, který stojí a padá na tvorech nejroztodivnějších barev, stáří, vyznání, mutací, na plejádě interkdovíjakých bytostí a kříženců všech myslitelných živočišných i neživočišných druhů… Hmm… Zkrátka, že se uprostřed toho všeho někdo pozastavuje zrovinka nad tím, že jedno dítě vychovávají dvě matky, to mě prostě nikdy nepřestane udivovat. ● Co se týče takových těch míst, kde člověku zazvonil varovný zvoneček a donutil ho se zamyslet nad logikou viděného, tak těch jsem moc nezaregistrovala. Jasně, bylo to dílem taky proto, že člověk nemůže v kině všechno pobrat hned na první dobrou. Ale jsme ve fantasy, že, takže spousta otázek, které běžný selský rozum vygeneruje, se dá vysvětlit prostě magií. Tak třeba to, že posednutá zombie je schopna plynulé mluvy, i když má zteřelé plíce i hlasivky a ve tváři díru jako vrata.  ● Pointa mě nijak nepřekvapila, vše k ní směřovalo už od samého počátku. Hmm, tak mi dochází, že tohle je vlastně typicky lovecraftovský prvek. Vida! Tak přece se tu aspoň jeden našel! :-) No dobře, dobře, byl tu ještě i poměrně nepřehlédnutelný prvek číslo dva – ten obrovský Shuma‑Gorath, co se hned zkraje proháněl po plátně, dělal na Americu Chavez jedno velký… voko…, a nakonec valil bulvu, jak mu Strange vytřel zrak. :-D Tahle potvůrka sice vede k Lovecraftovi jen oklikou, ale v Marvelu spadá pod Prastaré (Great Old One), takže ano, i tahle narážka mě potěšila. A od teď už budu fráze typu „mít oči na šťopkách“ nebo „na někom oči nechat“ používat daleko obezřetněji. ◆ BODOVÉ HODNOCENÍ: Zatím jsem film viděla jednou, takže některé detaily se mi už z paměti loví těžko. I přes námitky k „nehororové hororovosti“ a dalším drobným muškám i větším masařkám (viz níže) dávám prozatím 4 hvězdičky. Až se na to za čas podívám s odstupem, možná ještě dojde k nějaké bodové úpravě, nevím, ale řekla bych, že se i výhledově budu pohybovat někde na hraně, čili okolo 7/10. ◆ Pozor, odsud až do konce už následují samé SPOILERY. Zaplaťpánbůh tam nebyl Tom Cruise. Důvod, pro tomu tak je, je mi celkem fuk – setkala jsem se i s takovými názory, že ho třeba jen na poslední chvíli vystřihli, protože v sále Iluminátů bylo přece sedm židlí, ale jen šest jich bylo obsazených. Ať tak, či tak, Cruisovo jméno před premiérou kolovalo mediálním prostorem zjevně jenom z čistě reklamních důvodů, jak jsem doufala. Nejen, že by tam mně osobně vůbec neseděl, ale hlavně, hvězda jeho typu by jen ubírala prostor té myriádě nových i staronových postav, které už i tak měly v ději hodně málo prostoru. ● Tak. A na závěr se ještě s dovolením poněkud rozhořčím. Co mi vadilo naprosto zásadně a co hned tak nepřekousnu, byla naprosto diletantská fraška v podání Iluminátů! V čele s – jeho fanouškové prominou – dementem Reedem Richardsem, který mě jen utvrdil v tom, že Fantastickou čtyřku opravdu nemá smysl brát vážně. Prý „nejinteligentnější člověk na světě“ (jak ho tak „příhodně“ titulovali)! A jak on to demonstruje? První věc, kterou udělá, že jak to nejprostší malé chvástavé děcko Wandě vykecá Black Boltovu schopnost, čímž ho připraví nejen o moment překvapení, ale v důsledku i o život. Jako fakt?!! (Tahle absurdní epizodka má pro mě obzvláště hořkou příchuť, protože návrat mého oblíbence Ansona Mounta do role Black Bolta a jeho přestup z nepříliš povedeného seriálu do filmového univerza mohl tuhle postavu výrazně rehabilitovat. Žel z původně očekávané třešinky na dortu se mi vyklubala třešinka shnilá a červivá.) Po téhle fatální střelbě do vlastních řad jsem Richardsovi ten neviditelný mlýnek na maso, kterým ho Wanda protáhla, opravdu upřímně přála. Nicméně zkažený dojem z celé Země-838 už mi pak nedokázal vyspravit ani Xavier, který jako jediný působil alespoň trochu důstojně a inteligentně. Captain „Maria“ Marvel a Captain Carter tady byly obě jen do počtu, degradovány na prachobyčejný kanónenfutr. Zkrátka Ilumináti se projevili jako banda žabařů a těžce se nepovedli, takže z celé této dimenze nakonec vyšel nejlíp tamní Strange, tou dobou už ovšem popravený, takže jim tam po všech těchto peripetiích zůstal „osvícený“ akorát Mordo. Z takového světa bych asi kvapem emigrovala.

plakát

Dempsey a Makepeaceová - Přihořívá - 2. část (1986) (epizoda) 

Nemůžu se ubránit pocitu, že se tvůrci mezi touto a předchozí epizodou praštili do hlavy. Jak je možné, že po tak slibně rozjeté úvodní dvojepizodě se najednou všechno zvrtlo v tak příšernou frašku? Tohle mi prostě hlava nebere.

plakát

Inhumans (2017) (seriál) 

Seriál s velkým, ale trestuhodně probenděným potenciálem. Anson Mount jako Black Bolt je perfektní volba, ovšem tak bezkulelózní záporák, jako je Iwan Rheon (Maximus), to se hned tak nevidí! Nebýt toho, Inhumani by u mě klidně aspirovali na čtyři hvězdičky, ale bohužel tady bezezbytku zafungovalo pravidlo, že když je slabý záporák, je slabé všechno. Víc k tomu asi nemá cenu dodávat.

plakát

The Man from U.N.C.L.E. - The Shark Affair (1964) (epizoda) 

Illya na voru, bez zásob, uprostřed širého moře: „Ohh, I hate the sea. It's too big, too wet… too salty.“ | Tato epizoda vyniká humorným nadhledem, únosnou mírou vážného sociálně-politicko-filozofického zamyšlení a nepřehlédnutelnými charaktery, obzvláště Robert Culp v roli podivínského, zádumčivého a gentlemanského kapitána Nema (pardon, Sharka) je naprosto nedostižný. Osvěžující je také živelná paní Elsa Barnmanová (Sue Ane Langdon), jejíž energické vystupování je zdrojem nejedné úsměvné epizodky. Dva případy za všechny: Elsa dvakrát během chvilky nechtě skolila dveřmi Kuryakina, takže zločinec, kterého pronásledoval mu utekl. Elsa při pohledu na Illyovo natékající oko: „Oh, I'm sorry. Let me help you.“ Illya: „Oh, please, do me a favor. Next time help him.“ > Později na lodi je Illya knokautován dveřmi do třetice, už se ani neobtěžuje zjišťovat, kdo za nimi stojí, a oznamuje panu Barnmanovi: „Mister Barnman, your wife has arrived.“ :-)

plakát

The Man from U.N.C.L.E. - The Quadripartite Affair (1964) (epizoda) 

Tvůrci si po dvou úvodních epizodách uvědomili, že k seriálu diváctvo nepotáhne „sólo“ Napoleona Sola, ale „duet“ Solo–Kuryakin. A nejen že zde tím pádem David McCallum konečně dostal víc prostoru, ale rovnou mu do něj byla přihrána Jill Irelandová – jeho manželka. Ta už sice tou dobou podle všeho zvolna směřovala k rozvodu (a vstříc následnému manželství s Charlesem Bronsonem, se kterým ji McCallum rok před natáčením této epizody sám seznámil), ale přesto, nebo možná právě proto, byly jejich společné výstupy plné škádlivé chemie prostě půvabné. Děj je jako u většiny epizod hodně naivní a plný okamžiků, kdy se protagonisté ocitají v nějaké formě zajetí, z něhož opakovaně unikají, aby mohli být vzápětí znovu lapeni… ale to je topos, v němž spočívá kouzlo většiny těchhle starých dobrých amerických seriálů a bez nějž by to zkrátka nebylo ono. Nescházejí zábavné scénky typu schovávání se před potenciální bombou za korálkovým závěsem. No a jakožto trekkie samozřejmě nemůžu nezmínit výskyt Rogera C. Carmela, který jako by tu z oka vypadl svému budoucímu já – výstřednímu Harrymu Muddovi z TOSky. Jen s tím rozdílem, že tentokrát mu v jeho poustevnickém příbytku ještě nedělaly společnost umělé ženy nýbrž zaručeně pravé horské kozy. :-D

plakát

Mise na Mars (2000) 

Toto je dokonalý příklad toho, jak promrhat skvělé áčkové herce i zajímavý námět a vyrobit průměrný hybrid dvou až tří dějových celků, které by snad obstály jako samostatné béčkové filmy, ovšem jako koherentní celek ani omylem. Jindy spolehlivý Morricone se až na posledních cca 15 minut úplně minul žánrem, scénky, při kterých mělo mrazit, ve mě budily spíš rozpaky a nad amatérskou rezignací i na ty úplně nejzákladnější fyzikální zákony jsem se ke konci už jen pobaveně pousmívala. Takže jednu hvězdičku dávám za obsazení a tu druhou za vizuálně přívětivou pointu, která film na poslední chvíli přece jen poněkud kvalitativně pozvedla. Že od tuctového sci‑fi o cestování vesmírem a ztroskotání na Marsu doputujeme až k poetickým výšinám evoluční teorie řízené panspermie, toho jsem se nenadála a mile mě to překvapilo. (Asi už na stará kolena sentimentálním.)

plakát

Zlato Apačů (1954) 

Komorní a kvalitní obsazení, hezké scenérie, moc pěkně to začalo, ale cca od půlky už to ztratilo spád, postavy začaly jednat jaksi nahodile a našlo se i dost míst, kde bych uvítala nějaký alespoň pokus o vysvětlení – například jak mohl zavalený zlatokop přežít bez vody minimálně 8 dní, než k němu dorazila pomoc, jak to, že byl tak čiperný hned po probuzení, kdy do něj jako první nalili tak vysloveně hydratující věc, jako je kafe, jak mohl s 8 dní zaleželou a čerstvě srovnanou zlomeninou nasednout na koně a jet… U scénáře, který jinak tak hezky vykresloval charaktery, mě to dost zklamalo, jinak bych byla ráda dala tři hvězdičky. (Český zavádějící název úplně pohřbil vyznění finální scénky, ale za to už scénáristé samozřejmě nemohli.)