Tai_K_B

Tohle je tak strašná krávovina, až je geniální. Jde o naprosto klasickou ukázku béčkové produkce osmdesátých let s nulových rozpočtem, kterou je potřeba brát s nadsázkou, a kde celý děj spočívá v tom, že banda lidí pobíhá po jeskyni sem a tam a vystačí si s několika naprosto primitivními triky a maskami, ještě primitivnějším námětem, s velmi úsměvnými akčními scénami a naprostou absencí choreografie, s  prehistorickými potvůrkami dodělávanými na počítači, s futuristickými dopravními prostředky a s variací na robota Robbyho ze Zakázané planety, který má dokonce místo i v závěrečných titulcích (zde se píše, že postavu Robby, the Robot, hrál Robby, jinými slovy, že hrál sám sebe). :-) Nepostradatelné jsou v takovémto typu filmu samozřejmě spoře (místy vůbec) oděné divoženky pod vedením mimozemské dominy v černé lesklé kůži (Sybil Danning), ozbrojené nepraktickým ale zato opravdu velkým mečem. Jako jediná z dam pobrala tolik inteligence, že mluví – navíc, světe div se, anglicky. Ale zase jí nepobrala příliš, protože po skalnaté divočině pobíhá v 15 centimetrových podpatcích. A když je to tam tak přecpáno ženami, nemůže přirozeně chybět ani pohledný mladý sympaťák (Jeffrey Combs), který na ně působí jako mucholapka a nakonec je potřeba ho před nimi zachraňovat. Já si celých těch 18 minut, než se tam Combs konečně objevil, říkala, proč měl proboha zapotřebí brát roli v tak nebetyčné hovadině, když měl v té době na kontě už úspěch z Re‑Animátora a From Beyond. Odpověď přišla hned v páté větě, kterou pronesl: „Jsem archeologický stážista z Miskatonického institutu.“ (Lovecraftovci vědí.) ;-) Na úsměvnosti snímku hned na začátku přidává písemné prohlášení režiséra, že se jedná „o naprosto pravdivý příběh“ a „fakt si z vás neděláme srandu“… a na konci poznámka v titulcích: „Natáčecí lokalita: střed Země“. Scénář sám o sobě vůbec není špatný – je z těch všech složek, co u tohoto počinu hrají roli, řekla bych vůbec nejlepší, místy docela vtipný, sebeironický, s neotřelými nápady, ale holt pouze do chvíle, než hrdinové dojdou k záhadné jeskyni a „odvážně se pustí tam, kam se dosud člověk nevydal“. (Mimochodem když už tady tou parafrází z předchozí věty zabrušuji do Star Treku… točeno je to ve Vasquez Rocks. [Trekkies vědí.]) Zkrátka jsou tam všechna klišé, podle kterých se tehdy točily všechny ty „zbytečné“ filmy, a proto je to taková sentimentální perlička, u které se člověk královsky pobaví.

První půlka dobrá – slibně načaté vyprávění o zdevastovaném světě, ze kterého se posádka Nautila vydala sto let do minulosti (ponorka jakožto stroj času nakonec v jejich technoblábolovém podání ani nevyzněla nijak zvlášť hloupě), aby zabránila projektu, který v honbě za nevyčerpatelným zdrojem energie navrtáním zemského jádra celou tu apokalypsu odstartovala. A v současnosti (rok 1999) opět slibně rozjetý příběh těch, co se ten projekt zrovna chystají poprvé spustit. Vše samozřejmě zcela poplatné žánru – je to béčko jak vyšité, logiku v tom nehledejme. Ovšem druhá půlka je naprostý zmatek, až se mi chce říct zmetek. Celkově tu byly vykradeny asi všechny tehdejší akční hity, co si jen dokážu vybavit. Tím pádem samozřejmě o pointě nemůže být vůbec řeč, všichni zrazují všechny, klubou se z nich nastrčení špehové, jednají jako ve špatném filmu… a dělají z toho špatný film. Škoda. Začátek se mi líbil a interiér Nautilu byl roztomile steampunkový. Akční scénky jsou průměrné a hudba je notu od noty vykradená ne z jednoho, ale pro jistotu hned ze dvou (alespoň u kterých mě to trklo) filmů. Oba jsou co do děje obdobně nestydaté „výpůjčkové skládačky“, nicméně Nautilus v počtu „puclí“ s přehledem vede a je bezesporu nejzmatenější. Black Thunder (Neviditelný útočník, 1998) aspoň držel dějově pohromadě a měl podstatně vyváženější (vlastně skoro stejné) obsazení jako Crash Dive (Útok na ponorku, 1996). Nautilus stojí a padá na třech hercích, kteří tu nicméně neměli důvod plýtvat výraznější mimikou. Mí dva oblíbenci Richard Norton a Hannes Jaenicke si tu zase jednou střihli své typické béčkové role: Norton žoldáka se svědomím, co se ovšem s padouchy nepárá a rovnou je s gustem na potkání střílí (případně ubíjí), a Jaenicke geniálního = obrýleného rozpolceného vědátora. Herecky nejzajímavější byl sympaťák Christopher Kriesa (kapitán Nautila), ačkoli jeho postava asi jako jediná vyzněla líp až v druhé polovině filmu, kdy začala jednat jako člověk a ne jako bezostyšný terminátor. Herečky mě tu absolutně neoslovily, právě naopak, jedna (Gloria Perez, zde psaná jako Gloria Mari) absolutně neslaná nemastná v obou inkarnacích – klaďačka i z ní se vyloupnuvší záporačka –, a druhá (Miranda Wolfe) slaná a mastná až moc. Vidím to tak na jednu poctivou hvězdičku. Jeden malý cípek bych přidala za ten pokus o sci-fi, ale dvě hvězdičky už by byly moc. (2,5/10)

Čekala jsem, že to bude naprostá blbost na slabou jednu hvězdičku, a ono ne! Mělo to příběh, který mě oslovil, charaktery byly dobře napsané i zahrané a scénář mě velmi mile překvapil. Nebyl to sice žádný průlom ve filmové historii, ale jak se děj postupně měnil z akční detektivky přes sci-fi na survival drama, musím přiznat, že jsem u toho zaujatě seděla a přepadla mě nálada, kterou jsem mívala, když jsem po revoluci hltala veškerá béčka, co po nocích vysílala tehdy čerstvě vzniklá TV Nova. Do komorního příběhu o šesti hercích (i s těmi epizodními, co se objevili v nočních můrách, jich bylo jedenáct) a odehrávajícího se na pár čtverečních metrech se scénáristům povedlo poměrně obratně vecpat postapo-téma likvidace jaderného odpadu, traumatickou minulost hlavního hrdiny, psychologické půtky různorodě smýšlejících členů posádky, atmosféru narůstající paranoie a k mému překvapení úplně na konci i problematiku androidů. Když se uprostřed klasického příběhu boje o jediné místo v záchranném člunu z hlavního hrdiny, Stantona, vyklubal bývalý příslušník speciální jednotky (v tomto případě to byli Rangers), jehož hlavní náplní práce dřív bývalo lovit „zlé androidy“, zpozorněla jsem. Už v tu chvíli bylo taky z kontextu více méně jasné, že členka posádky, která Stantonovi nebyla lhostejná, je „hodný“ android. A když se pak vyklubal android i z dalšího člena posádky, navíc v podání mého oblíbeného „mikehammerovského“ herce (Don Stroud), a finální souboj se nesl v atmosféře polemiky o tom, co vlastně znamená přežití pro androida a co pro člověka… užívala jsem si posledních 12 minut rázem úplně jinak. Obavy, že se celý slibně rozjetý příběh zvrtne v pouhopouhou lacinou vykrádačku Blade Runnera (kteréhožto nadevše miluji), se ani v nejmenším nenaplnily, zato příjemný sentimentální „feeling“ se bezpečně dostavil. Vlastní pointu si tím nezkazili, naopak. Ten mix všeho možného jim kupodivu držel pohromadě a herci byli dobře vybraní. Velmi chytlavá postava byl vesmírný veterán Tubbs v podání Rona O’Neala, nesmělá androidka Arias (Lynn-Holly Johnson) byla sympatická a přirozená a Richard Norton v hlavní roli byl prostě perfektní, takže můžu prohlásit, že tenhle film pro mě byl velice milým a nečekaným překvapením. Měl samozřejmě i svoje mušky (třeba u scének s vysáváním vzduchu při otvírání přechodové komory dostávaly zákony fyziky hodně na frak), ale je to konec konců nízkorozpočtové béčko a hlavní hrdina nějak přežít musel, že. :-) Bylo znát, že loď nebyla žádná animace, ale fyzický model, což je vždycky věc, která mě tak nějak potěší (ano, jsem v tomto staromilec). I jednu nebezpečnou mimozemskou potvůrku tam měli (taky poctivý model, žádné PC triky). A je to taky jediný film, co znám, který měl v štábu (alespoň podle závěrečných titulků) akupreséra. :-)

Klasická variace na věčné téma záchrany amerických vojáků ztracených v akci kdesi ve Vietnamu. Ale není tu nic, čím by film vyčníval z řady. Charaktery ušly, ale spíš proto, že jsme se toho o nich moc nedozvěděli. Honička v autech nic moc. V džungli chození odnikud nikam, noční scénka u autobusu, kde se záchranná jednotka nechala zajmout, mi nějak vůbec nedávala smysl. Stejně jako to, že zatímco jedni vězni v zajateckém táboře poslušně trčí ve zcela nezamčených klecích, jiný se volně promenáduje po okolí a nikým nehlídán odvazuje ostatní vězně. A jak byli všichni čiperní, jen co měli provazy dole. Jako by vůbec nebyli celou noc zavěšení za ruce, případně polopřipečení a s migrénou z několikahodinového grilování nad oharky v poloze hlavou dolů. Taky je to jediný film, kde se zajatým a mučeným nepřátelům ponechávají zlaté přívěšky a prstýnky – tato část Vietnamu bude patrně natolik bohatá, že v ní takovéto drobnůstky nikdo neřeší. Přestřelky byly co do efektivnosti až trapně jednostranné (palba do nepřátel, co se seřazují na porážku scénku za scénkou, mě po pár minutách přestala bavit) a úspěšné krytí se proti kulkám za stěnou rákosové chatrče mě fakt rozesmálo. Nejspíš měli ten rákos vyztužený kevlarem – ovšem pouze v místě, za nímž stál jeden z Amíků. Na domorodce už kevlar nezbyl, těm rákosová stěna nepomohla). A když potkáme někoho s leprou, co uděláme? Samozřejmě ho hned obejmeme. Vietnamští vojáci nejen, že se nechávali kosit palbou, do které si sami nabíhali, ale opravdu mě pobavilo, že když došlo na tichou likvidaci, zásadně všichni (až na jednu světlou výjimku, která naopak vypadala moc dobře) reagovali na škrcení tím, že buď poslušně připažili, nebo se bránili komusi imaginárnímu před sebou a vůbec je nenapadlo se alespoň pokusit zbavit té ruky, co je držela kolem krku. Patrně nějaká místní tradice. Po formální stránce tomuhle snímku vlastně neschází nic, jsou tam rvačky, přestřelky, exploze, džungle plná pastí, do kterých hrdinové samozřejmě neomylně popadají, sadistický velitel tábora, zubožení věznění, záchranná akce, od které strýček Sam dal ruce pryč už při samotné její organizaci, silácké hlášky pronášené ve chvílích, kdy by normální člověk rozumně mlčel, a pochybný nevietnamský překupník, co sežene a zařídí kdeco, dostane‑li dobře zaplaceno. Ozvláštněn je děj o trauma z vyvražděné rodiny a o následný alkoholismus hlavního hrdiny, což je sice taky klišé, ale většinou se nevyskytuje ve filmech, kde jde o záchranu válečných vězňů. Navíc v tomhle snímku to téma jen na začátku nakousli a dál už vůbec neřešili, takže tam bylo vysloveně navíc. Ale ocenila jsem, že hlavního padoucha (Franco Guerrero) nenechali po udlachnění do bezvědomí bezprizorně ležet, aby mohl v nestřeženou chvíli zase vstát a dál škodit, ale že ho Richard Norton bez velkých okolků rovnou zastřelil. Mimochodem nebýt právě těchto dvou, film bych patrně ani nedokoukala – je to osvědčená filmová dvojka, ať už hrají spolu nebo proti sobě, takže jsem to dosledovala spíš proto, aby mi ve filmotéce tento jejich výstup nechyběl. Norton je pro tyhle Rambo-typy jako stvořený, Guerrero jako by se narodil pro záporácké uniformované velitele. Nicméně režie je silně průměrná, hudba taky, a všechno ostatní je zkrátka taky průměrné. Hodně jsem postrádala logickou návaznost mezi střílecími scénkami. To je sice typický nešvar obdobných filmů té doby, ale u těch to z nějakého důvodu většinou přecházím benevolentněji. Je to zkrátka neškodné béčko, co bylo natočeno hlavně proto, aby se na obrazovce něco hýbalo, vybuchovalo a aby se běhalo po džungli. Nic víc, nic míň.

Choreografie soubojů byla naprosto nenápaditá a všecko díky ní působilo strašně strojeně. Což mě mrzí obzvlášť kvůli Urquidezovi s Nortonem, kteří běžně mají ten dar svou přítomností zvyšovat prestiž i takovým snímkům, které jinak nestojí za nic. Tenhle film se ale pozvednout nenechal, ačkoli se s ním popasovali z celého obsazení nejdůstojněji. Naproti tomu ta ženská, co měli v týmu, tam vysloveně překážela. Pohledná sice byla, ale když někdo neovládá bojová umění, a ani motoricky nemá na to, aby to dokázal předstírat, tak ať nelozí do filmu, kde jeho postava kolem sebe v jednom kuse kope. Některé scénky byly vyloženě trapné, ač byly asi míněny humorně. Například „útěk“ z vězení v podobě liknavého průchodu špalírem bachařů nastoupených uprostřed jinak úplně prázdného dvora, s rukojmím ohrožovaným mačetou, ovšem ze vzdálenosti jednoho metru. O finální bitce „bedna vs. krumpáč“ dodnes nevím, co si mám myslet. Akupunkturní výslechy a „poprava býkem“ byly zajímavé, ale jinak byl děj bez nápadu a děravý jak řešeto. A asi nejvíc to shazovala hudba. Už tak nebyly akční scénky nikterak extra záživné a ještě k nim poslouchat stokrát dokola opakovaný a nepatřičně rozpustilý motiv bez jakékoli reflexe toho, co se na obrazovce zrovna děje, to byl děs. Ale sem tam se kupodivu vyskytla i nějaká scénka či hláška, co mě upřímně pobavila. (Např. „rotační slow-motion-kopaná“ ve výtahu či Nortonovo nadšené zvolání poté, co namísto vrhací hvězdice úspěšně použil kotouč z okružní pily: „Wow! Thanks Good for Black and Decker.“) Ale takových míst bylo pomálu a rozhodně to film nezachránilo. Dávám jednu hvězdičku a víckrát už ho vidět nepotřebuji.

Chvíli mi trvalo si uvědomit, že nekoukám na Equalizera 2000, ale na jiný film od stejného režiséra. Jsou tu stejné kostýmy i uniformy, stejné kulisy i auta, spousta stejných herců, stejný vypravěčský úvod, stejná zápletka i dějové schéma. Opět se tu minomety strefují zásadně do osamocených hromádek kamení nesmyslně rozmístěných v pusté krajině :-), opět tu byl Norton postřelen a zachráněn půvabnou spoře oděnou divou, kterou vytáhl z nesnází, se kterou si poté cosi začal a nakonec mu ji zabili. Závěrečné „ztékání hradu“ opět končí „překvapivým“ útokem domorodého davu vyzbrojeného luky a oštěpy, hlavní záporák je opět oblečen v předimenzovaném polokrunýři, úplně stejné vojenské kšiltové čepici a ochranných brýlích a Norton je oblečen v úplně stejné kožené vestě a kalhotách (přesně v tomto kostýmu mimochodem, do třetice všeho postapokaliptického, pobíhal i ve Future Hunters). I fyzických rvaček je tu zhruba stejné množství jako v Equalizeru 2000. Celkově je to vykrádačka jako blázen a asi jediné, co je tu nové, je skutečnost, že v úvodním armádním střetu je o trochu líp poznat, která strana je která, a taky tu mezi postavami přibyla skupinka liliputů. Vlastně ne, počkat, těch už bylo plno i ve  Future Hunters. Tak nic. Režisér Cirio H. Santiago je v oblasti filipínského filmu legendou, nicméně v případě výše zmíněných postapo low‑badgetovek, kdo viděl jednu, jako by viděl všechny. Tu nesmělou osamocenou hvězdičku uděluji spíš za okázalost, s jakou dokázal Santiago kopírovat sám sebe a nenamáhat se při tom obměnit ani takovou do očí bijící věc jako kostýmy protagonistů. A taky za tu finální sekvenci pěstních soubojů, ty byly pěkné.

Bomba. Jedním slovem bomba. Při každém novém filmu za posledních pár let jsem si říkala, že už Marvel přece nemá invenčně kam postupovat, a on mě pokaždé vyvedl z omylu a posunul laťku ještě o kousek výš. Před návštěvou kina jsem tentokrát záměrně neměla zjištěno nic víc, než že se provalí Spidermanova identita a při pokusu o nápravu se Doctoru Strangovi cosi zoufale nepovede. A tak nějak jsem tušila, že to zároveň bude předpolí pro mnou horečně (i s obavami) očekávaný Multiverse of Madness. Ovšem že v tomto filmu zároveň tvůrci dokonale rehabilitují oba předešlé „vyexpirované“ Spidermany (v podání Maguira a Garfielda, které jsem až do dneška nijak zvlášť nemusela) a exhumují mi kromě ostatních recyklovaných zloduchů i mého oblíbeného Willema Dafoa alias Normana Osborna / Green Goblina, to bylo opravdu milé překvapení. Fanservis par excellence. Příběh o partě typických puberťáků potýkajících se s nadlidsky obtížnými rozhodnutími se opět povedlo prezentovat způsobem stravitelným i pro dospělé, což je jev, který mě u Hollandem ztvárněného Spidermana nepřestává udivovat. Nechyběla neodmyslitelná dávka typické svěží marvelovské sebeironie a až na trochu zbytečně nepřehledné akční scény to byla podívaná, kterou jsem si vychutnávala od začátku až do konce. Do potitulkového konce v podobě traileru na Doctor Strange in the Multiverse of Madness. Marvel zkrátka tyhle věci umí a očividně pro něj není problém si po letech kontroverzí prostřednictvím Doctora Stange a jeho magie obhájit zdánlivě neobhajitelný dvojnásobný reboot Spidemana a ještě z toho vytěžit maximum. Palec nahoru! Jen by mě zajímalo, když teď celý svět (světy) zapomněl, kdo je Peter Parker… kdo tedy zdědil Starkovo impérium? :-)

Tedy musím říct… dobré. Překvapilo mě to. Skvěle vystavěný, postupně rozbalovaný příběh, mezilidské vztahy i veškeré souvislosti. Jednička za režii, kameru, scénář a hudbu, co nenechá diváka ani na chvilku vypadnout z děje. Ocenila jsem otevřený konec a taky atmosféru soustavné nejistoty a pochybností. Nicméně děj se na můj vkus už až příliš vlekl – místy bych uvítala svižnější tempo a kratší celkovou stopáž – ona sice asi byla zapotřebí, aby žádná dějová linka nezůstala ochuzena, ale nejedná se o úplně nejoddechovější námět a vzhledem k tomu vyžadují ty skoro dvě a půl hodiny sledování od diváka docela výdrž. Škoda toho nepoměru, protože prvních 30 minut je docela „nářez“ – přechod od váhavého vyprávění o dvou odcizujících se lidech po vražedný vpád do domu a řádění násilníka je opravdu mrazivý. Obsazení výborné, herci byli velice realističtí, „lidští“ (v případě záporáků „nelidští“) a většina jich měla nějakou tu uvěřitelně integrovanou temnou stránku. Chvíli mi trvalo si zvyknout na ústřední postavy Noaha a Madeline (Matt Theo a Hayley Beveridge), ale to bylo spíš vizáží než charakterem či ztvárněním – nakonec jim role perfektně sedly. Extrémně sympatická mi byla Nic Stevens (poměrně neznámá herečka s krátkou filmografií), která si ale jakožto jedna z obětí ve filmu bohužel příliš dlouho nepobyla, a zajímavě sehraný byl i „padlý“ soukromý detektiv (Jasper Bagg). Odvážná byla účast od Richarda Nortona, který po čtyřech dekádách a bezmála sedmi desítkách akčních béčkových kultovních klasik (ve kterých se mu herecky dařilo) posledních pár let koketuje s áčkovým žánrem. Jako jeho extrémní fanda od… no, kam až moje paměť sahá… to musím obdivovat, ačkoli by mě asi potěšilo víc, kdyby se už zbytečně nepouštěl do vrtkavých vod velkého herectví a věnoval své nezměrné zkušenosti v oblasti bojových umění, choreografie a kaskadeřiny i nadále žánru, který tak neodmyslitelně pomáhal formovat. Objektivně musím přiznat, že jeho postava byla z celého obsazení nejslabší a hodně z filmu vyčnívala – třeba ve stejnojmenném béčku z roku 1992 byl jeho herecký projev daleko uvolněnější a sebejistější. Ale na druhou stranu u detektiva, který už toho na vraždách zažil dost a dost, ta trocha strnulosti zase až tak úplně nepatřičná nebyla. (Konec fanouškovského rozjímání :‑).) Na tento film je potřeba nemít zrovna slabou chvilku a obrnit se trpělivostí, protože ke konci zpomaluje a ztrácí drajv. A po shlédnutí si ho asi hned tak znova nepustíte – alespoň, než ho trochu potrávíte. Ale i tak je to vydařené drama a jeho australští tvůrci na něm odvedli kus práce.

Toto je opravdu prazvláštní a svérázný počin. Rovnou přiznávám, že jsem ho poprvé po pár minutách nevěřícně vypla a až teprve napodruhé jsem odhalila jeho skryté kouzlo. Zkraje totiž působí jako opravdu velmi nevyvedený amatérský snímek – herecké výkony hodny ochotnického divadla, souboje naprosto příšerné. Ovšem od první vteřiny, kdy se na scéně objevila Cynthia Rothrock, jako by někdo přepnul stanici na úplně jiný pořad. Rázem je z toho skutečně vtipný film, zábavně a nenuceně zahraný, herci si dokonale rozumí, báječně interagují, dobírají se a úplně z toho dýchá pohodová atmosféra, která musela na place panovat a dodatečně byla notně podpořena rozvernou hudbou. Dokonce i scénář najednou působí, jako by se ho ujal někdo jiný. Tedy, stále se sem tam vyskytuje pár řemeslnných přešlapů (tak třeba: spolu s herci si opakovaně zahrál i mikrofon, který v nestřežených chvílích zvědavě nakukuje shora do záběrů) a obecně to působí jako… přinejmenším „experimentální“ záležiost, hodně nevyvážená co do střídání scének pubertálních až dětinských se scénkami hodně morálně povážlivými. Za všechny bych vypíchla pasáž, v níž v jednu chvíli sensei opěvuje svoje morálně bezúhonné studenty, a ti se v další chvíli vzdor jeho příkazu seberou, vezmou útokem rezidenci hlavního zloducha (který během celého filmu nikoho nezabil!) a bez mrknutí oka mu při tom povraždí půlku ochranky. Venkoncem je to děsný úlet plny extrémů, ale sympaticky sebeironický a já se u něj zkrátka dobře pobavila. Super pohled byl kupříkladu na Cynthii, jak si zamyšleně kráčí středem horkého nepřátelského území, v jedné ruce samopal, druhou ruku ležérně v kapse. A opravdu od srdce mě rozesmála scénka, ve které se tvrdošíjně naváží do Richarda Nortona (ano, to je samozřejmě ten hlavní zloduch), který se ji snaží galantně svádět a projevuje při tom vskutku svatou trpělivost, vezmeme-li v potaz, že výsledkem je drahý italský koberec politý šampaňským, zákusek se šlehačkou v obličeji… a venku hromadně masakrovaní zaměstnanci. A následná lechtivá, vlastně pardon, lechtavá scénka zakončená parodickým řetězcem čtyř postupně se odzbrojujících „číhačů v záloze“ zkrátka neměla chybu. :-D Tento film rozhodně nelze brát vážně, ale vzhledem k tomu, že ani on sám se tak nebere, není to mínus. Jen je potřeba vědět, co vás čeká a mít na to tu správnou náladu. Nemůžu se rozhodnout, jestli mu dát plný počet za tu nehoráznou nadsázku, skvělou hereckou chemii a povedenou hudbu nebo palec dolů za tu nehoráznou blbinu, školáckou kameru a přízemní bojovou choreografii. Tak dávám něco uprotřed (3/5).

Nevím nevím. Výprava velkolepá, hezky se na to koukalo, byly tam moc pěkné a chytlavé momenty. Hans Zimmer bohužel už řadu let upadá do stereotypu, takže hudba byla sice působivá, ale ničím originálním nepřekvapila. Žádný herec mi tam vysloveně nevadil (je to sympaticky obsazeno)… ale od režiséra takové geniality jako Blade Runner 2049 jsem čekala daleko, daleko(!) víc než jen běžnou blockbusterovou podívanou.