Tai_K_B

„Oh, Gibbsi, hledáním ničeho strávím nekonečno.“  |  Celý seriál je skvělý, ovšem díky Duckyho hláškám je ještě skvělejší. :-)

Hezký film, dobře obsazený, u kterého je potřeba aspoň trochu dávat pozor, takže asi nic pro současnou mainstreamovou generaci. Úvodní scéna s vyčkáváním na výbuch plynové nálože je i na dobové poměry poměrně zdlouhavá, ale zbytek děje už se odvíjí s trpělivostí vlastní hlavním hrdinům. Žádné zbytečné krváky, přehnané charaktery nebo laciné odbočky, honička v autech je vydařená, obě strany zákona se drží v gentlemanských mezích.

Duch exitujícího pacienta na operačním sále: „Co se stalo?“ Marty: „Nebojte. Nelekejte se. Vše je v pořádku. Jste mrtev.“  |  Další abnormálně vydařená epizoda. Skvělá detektivka se všemi klasickými jevy, které k tomu patří. A opět vtipná, neotřelá, skvěle vystavěná a báječně zahraná. (6/5)

Dnešní večer byl pro mě vpravdě extraordinární. Toto je epizoda, která, když jsem ji viděla ještě jako dítě poprvé, mi utkvěla slovo od slova, včetně intonací dabérů, těch nejdrobnějších (tehdy ještě černobílých) detailů, toho povznášejícího napětí, které jsem při sledování bez dechu prožívala, a i konkrétních věcí, na které jsem při jednotlivých scénkách myslela. Takových zážitků nebývá moc, ale každý je má a občas znenadání vyplavou. Z nějakého záhadného důvodu se nám zavrtaly hluboko do podvědomí a čekají na vhodný okamžik, aby nám mohly zprostředkovat zase ten samý intenzivní zážitek jako tenkrát. Já věřím, že tyhle střípky do nás matka příroda nechala zarůst proto, aby nás mohla tu a tam nenásilně vyrvat neúprosnému zubu času a na vzácnou chviličku nás z šednoucí rezignované reality nechat nahlédnout zase do oněch dob, kdy všechno vonělo výrazněji, motivovalo osudověji, rozechvívalo nezapomenutelněji, kdy chuť byla plnější, barvy jasnější a představivost a širý svět nekonečnější. Určitě to znáte. Déjà vu se vším všudy. Já, jakožto správný televizní maniak, ho mívám dost často navázán právě na filmy. A zatím jsem měla vždycky kliku (nebo možná je to nedílná součást toho záhadného fluidum, nevím), že to byla díla scénářově i po všech ostatních řemeslných stránkách dokonalá. Jako tahle epizoda. Inteligentní, napínavá, originální, elegantní, vtipná, lidská, klasicky duchařská, echt detektivní, gangsterská, skvěle zahraná. Je v ní femme fatale, karban, léčka, převleky, úkladná vražda… i záchrana na poslední chvíli. A kouzlo šedesátých (vlastně v tomto případě o pár dní už sedmdesátých) let. I po těch 32 letech od prvního shlédnutí dnes můžu tuhle epizodu směle označit za nejlepší, jakou tvůrci Randalla a Hopkirka natočili. A to mluvím o seriálu, který má všeho všudy jen tři slabší chvilky, jednu epizodu průměrnou, přes dvacet dokonalých… no a na tuhletu, mou nejmilejší, mi místní hodnotící škála nestačí. (10/5) Tak. Tohle jsem k tomu zkrátka potřebovala říct.

Stargate má obrovskou spoustu pětihvězdičkových epizod. A pak má ještě epizody, na které bodovací systém nestačí, protože  kvalitativně čnějí závratně vysoko i nad těmi nejlepšími z nejlepších. A tahle z nich vyčnívá úplně nejvýš. Nejdojemnější, nejzávažnější, nejkrásnější, nejsentimentálnější, vtipná, se strhujícím přiběhem a absolutně nepředstavitelným dilematem (vlastně hned několika dilematy). Že jim mírně nesedí letopočty, mi celkový dojem z nějakého důvodu vůbec nenarušuje. Čím jsem starší, tím jsem z téhle epizody víc a víc vedle. (10/5)

„Tys byl tenkrát ve Skotsku, Jeffe. Odjel jsi asi na dva týdny. Za pytláckými bažanty.“ „Za čím?“ „Za bažantskými pytláky.“ :-D Retrospektivní epizoda, kde konečně(!) vidíme Martyho jinak než v bílém, jak ještě za života a na vlastní pěst řeší velký špionážní případ. Hotový James Bond. Tedy, aspoň, jak si to Marty po těch letech pamatuje. Jeffovi se musí nechat, že je opravdu trpělivý posluchač. Na druhou stranu, s nohou v nechodící sádře se před sveřepým vypravěčem těžko utíká. (Celá epizoda je vydařená a osvěžující. A ten poslední záběr… ten prostě nemá chybu!)

Jedna z nejhezčích epizod. Komorní, nedějová, o charakterech a přátelství.  (A taky jedna z mála, v níž Randall výjimečně nedostane ničím po hlavě.)

„Ten Váš člověk se ale umí pověsit na paty.“ „Jo, umí to. Jako duch.“ :-)

Tak jsem si poseděla v kině a užívala si, že ho mám jenom pro sebe. Řečeno s klasikem: „Bylo nás pět.“ (Vážně. V celém hledišti… pět.) Přede mnou ani noha, za mnou X řad ani noha, nikde nikdo nekřoupal popcorn a nesrkal Coca-Colu. Pohádka! A teď už k tomu, co se promítalo.   ●   Inu… mně se to líbilo! Jsem až překvapená, jak moc! V recenzích a diskusích se nad tímto filmem kdekdo pohoršuje a vyčítá mu… co vlastně? Že to není žádný hyperobjevný průlomový mezník? To přece u sequellů už z podstaty věci snad ani dost dobře nejde, ne? Tvůrcům zde správně došlo, že po čtyřech obsahově a trikově recyklovaných filmech už co do akce a invence není nic, čím by se dalo překvapit, a tak se o to zaplaťpánbůh ani nesnažili. Prostě vypíchli to, na čem jurský fenomén stojí a padá už od začátku, a vsadili na osvědčené obsazení, chemii postav, souboje prehistorických potvor a sentiment generace, co vyrostla na prvním filmu. Což já jsem a na mě to zabralo perfektně. A to i navzdory faktu, že hlavní záporák tady byl žalostně bezzubý, BD Wongovi role napraveného kajícníka tragicky nesedla a štěstěna tentokrát při hlavních hrdinech stála tak urputně, až ji z toho musely chytat křeče. Naopak moc pochválit musím Michaela Giacchina – jeho hudba (na třetí pokus) podkreslovala děj bezkonkurenčně nejdokonaleji ze všech šesti filmů a hlavně konečně nebyla prolezlá dotěrnými motivy, co se zavrtají do hlavy a odmítají z ní ven. Příběh se ubíral bez zbytečných odboček od A přes B až k C a stará i nová skvadra dostaly na plátně obdobný prostor. Trevorrow projevil dostatek soudnosti v rozvržení akce mezi protagonisty – ty největší divočiny nechal absolvovat Chrise Pratta s ostatní omladinou a původní, věkově pokročilejší trio fyzicky zapojil tak akorát, aby to nepůsobilo nepatřičně. Takže jim zbyl dostatek sil i sem tam na nějakou tu nadsázku a okaté jurskoparkové inside joky typu sundávání brýlí, kolotoč s autem převráceným na střeše či zapínání knoflíčku. Z Neilla, Dernové a Goldbluma vysloveně čišelo, jak si natáčení užívali, a je bez diskuse, že jejich společné charisma pozvedlo film o několik levelů výš. Myslím, že na to, jak se „jurský svět“ všestranně vyčerpal už v době, kdy navazoval na původní trilogii, se autoři s Dominionem vypořádali, jak nejlíp mohli. A protože se naštěstí nebrali zbytečně moc vážně, tak se dal překousnout i ten patetický, typicky americký happyend (který já jinak bytostně nesnáším).

Sonda do nejhlubšího nitra lidské povahy se znepokojivou zápletkou a ještě znepokojivějším rozuzlením. Co bychom dělali, kdybychom si mohli předem odpykat trest za vraždu, kterou pak můžeme legálně spáchat? Sedm let trpíme v trestaneckých koloniích a při životě nás drží jedině představa, jak se mstíme tomu, kdo nám ukřivdil… ale když pak přijde na věc, zjišťujeme, že nic už není, jak bývalo a že to podle plánu nepůjde. A že všechno, co nás k záměru vraždit dovedlo, nebylo až tak úplně černobílé a náš hněv byl možná nesprávně zaměřen. A tak jsme teď zase volní a naši nejbližší se nás kdo ví proč bojí. Jsou přesvědčeni, že cílem jsou přece zcela jasně oni a samozřejmě nehodlají čekat, až si pro ně přijdeme. Někteří nám během chlácholení svěřují detaily, o kterých jsme netušili, a bezděky nám tak dávají důvod je dodatečně nenávidět. Jiní nás zkoušejí uplatit a ti, od kterých bychom to čekali nejmíň, raději rovnou preventivně sahají po zbrani. Teprve v takovýchto situacích člověk zjišťuje, že přátelé i nepřátelé dokážou opravdu, ale opravdu překvapit.   ●   Zpracováním jde o povídací kulisovou záležitost s minimem efektů, postavenou především na scénáři. Zahrané je to ode všech hodně činoherně, nicméně do celkové atmosféry futuristicky spartánských interiérů to zapadá docela dobře. Edward Judd a Mike Pratt se skvěle doplňují a dokonce i ty všudypřítomné albínské paruky jim docela sluší. :-)