anniehall

2,5* Žánrové cvičení, které alespoň pro mě postrádá energii, výraznější dramatickou stavbu a hlavně jakýkoliv přesah. A o to víc je mi to líto, že za tím stojí Spielberg.

Těžko hodnotit Soderberghovu verzi, když jsem z té Tarkovského odcházel z kina uchvácený a dlouho jsem ji nepouštěl z hlavy. Tak krátce. Uchvácení se nekoná. To se asi dalo čekat, že... Vizuální preciznost a zajímavá kamera pro mne ještě nedělají film. A ani sebevětší čáry máry s audiovizuální složkou nedokážou zastřít myšlenkovou prázdnotu. No dobře, tak ne prázdnotu, spíš nedostatečnost. Obzvlášť ve srovnání s Tarkovským. Vracím se k Tarkovskému, kruh se uzavírá a já mohu říct, že nevidět tenhle remake, vůbec nic by se nestalo...

4,5* Další vynikající Bergman, nikoliv však klasický. Už při úvodních sekvencích filmu mi blesklo hlavou jméno mého dalšího oblíbence - Rainera Wernera Fassbindera, a tahle vtíravá představa o jakési vzájemné kooperaci mne provázela po celý zbytek filmu. Jak vidno ze zdejších komentářů, nebyl jsem sám, koho to napadlo. Srovnání se nabízí už tím, že tenhle film Ingmar točil v Německu a s německými herci. Ale to zdaleka není všechno. Hovořit by se dalo i o tématické podobnosti s některými Fassbinderovými filmy, konkrétně se zaměřením se na psychiku jedince (Proč posedl amok pana R.) či hledání svého místa ve společnosti a hledání své nejen sexuální identity (V roce se třinácti úplňky, Třetí generace ). Co zůstává typicky Bergmanovské, jsou vynikající a občas filozofující dialogy a nádherná kamera Svena Nykvysta. Smutná otázka na závěr zní: Opravdu jsme všichni jen loutkami v rukou našeho podvědomí? Doufám, že ne. Ale občas se nemohu ubránit dojmu, že tomu tak je...

Lapený do hrůzné pavučiny ideologických vět se nechávám vláčet mistrovským kouskem československé kinematografie. Úsměv pomalu vyhasíná a rysy na tváři tuhnou. Oči Idy Kaminské ztrácejí svůj lišácký výraz a začíná v nich probleskovat strach. Nejdřív jen tu a tam, pak se nakrátko doširoka otevřou a v zápětí zavřou jednou provždy. A ani litry alkoholu nedokáží umlčet bolest ze ztráty jednoho a zanedlouho tisíců životů. ....Jestlipak je na nebi dostatek andělů pro nás pro všechny? Pro všechny?!

Opravdu skvěle napsaná divadlení hra, navíc korunovaná vynikajícím hereckým výkonem Gabriely Wilhelmové. Scénář je dokonale vyvážený, střídají se tu humorné pasáže, kdy se člověk bezmála za břicho popadá, s dojemnými až niternými promluvami, při kterých vás téměř mrazí. Přesně jako v nejlepších filmech mého oblíbeného Woodyho. Krása, za kterou moc děkuji... pánové.

Ne, tenhle film rozhodně není o ničem. Na pozadí jednoduchého příběhu o ztrátě bankovky se odehrává komorní drama, které nám tím nejupřímnějším a nejuvěřitelnějším (rozuměj nekašírovaným) způsobem zprostředkovává vnitřní svět malé holčičky, v druhém plánu pak poeticky popisuje a ilustruje okolní svět a Íránskou společnost. To, co si filmaři vytkli, se jim půvabně daří a nevidět film Božské děti, který je ještě o kousek působivější, měl by u mě Bílý balónek 5 hvězd, jako když vyšije.

Charles Dickens se nikdy nestal a zřejmě už ani nestane mým oblíbeným spisovatelem. To, co může fungovat v jeho obsáhlých realistických eposech, nefunguje na plátně, protože v takto zkrácené formě se osudy jedinců zdají nevěrohodné. Snad to ani není chyba režiséra Hardyho ,ale spíš příliš veliké zkratky a nemožnosti převodu látky v takovéto formě. Jednotlivé postavy pak spíše působí jako figury šachové partie, se kterými hýbe tu více, tu méně zručný hráč. A to je škoda, jak pro Hardyho, tak i pro Dickense...

3,5* Kurz asertivity v pětaosmdesáti minutách a malé poselství o lidské výjímečnosti k tomu. Co víc bychom si mohli přát? Snad jen svižnější tempo a výsledek by pak byl na výbornou.

Co vznikne, když spojíte upoutávku na kterýkoliv nekonečný český seriál typu Přešlapy s reklamou na Lučinu a trochou jednoduchého a explicitního humoru? Vejdělkova představa ženského pokušení. Bohužel velmi nenápaditá a tumpachová představa. A nebýt slušného hereckého výkonu Elišky Balzerové, která svým umem naplní i bezbarvou a plochou figuru, nemuseli bychom se o tomto filmu ani bavit. Ono když totiž není o čem hrát, tak se pak zákonitě hraje špatně!

Bez POCHYB jeden z nejpřekvapivějších filmových zážitků mého letošního podzimu. Působivé, vyvážené, přesné a téměř bezCHYBné. A tandem Hoffman - Streep je pro ztvárnění střetu dvou odlišných světů a osobností bezPOCHYBY tím pravým.