Anianna

Baví mě fakta, vstupy historiků, kunsthistoriků i restaurátorů. V této epizodě  se téma bitvy, kterou měli umělci Leonardo a Michelangelo ztvárnit, prolíná s přehráváním bitvy v současnosti, resp. bitky mezi dvěma skupinami mužů v dobových kostýmech. Leckde se místo faktů prezentuje domněnka ilustrující vztah mezi M. a L., např. o jejich dialogu v ulicích Florencie. Té omáčky okolo je hodně. Ne, ta kreativita tvůrců dokumentu mi nesedí.

Už po prvním díle hodnotím. Pro mě velmi názorně převyprávěná historie rodiny Boleynových na začátku 16. století. Vztahy na dvoře Jindřicha VIII., zvyklosti, postavení šlechty, intriky, boj o moc, zahraniční diplomacie atd. atd. To vše se do rodiny Boleynů promítá. V dokumentu dokonce s určitým potenciálem napětí, i když všichni víme, jak ten slavný vzestup rodiny dopadne. Baví mě hrané dokumenty se vstupy odborníků.

Smyčcový kvartet č. 1 e moll Z mého života samozřejmě znám. Z dnešního pohledu (půl století po vzniku filmu) a z úcty k Evaldu Schormovi však myslím, že snímek v této podobě není nijak zajímavý. Krásná hudba si zaslouží krásný vizuál. Létání nad krajinou a sem tam pohled do dobového interiéru na hrající kvarteto je o ničem. Ani Karel Höger mě nepřiměl hodnotit nadprůměrně. Hudbu jsem si mohla pustit do sluchátek, vizuál mi nic navíc nedal.

Příjemná oddychovka o lásce přes internet. Oběma hlavním hrdinkám to slušelo.

Vtipné, originální, postavené na precizní kresbě autora.

Silné téma. Cloutier je skvostný kreslíř, ilustrátor, animátor. U tohoto filmu si myslím, mohl být v animaci preciznější. Nelíbí se mi tolik jako animace u filmu Du big bang à mardi matin (The Big Bang to Tuesday Morning).

Zpočátku jde spíše o rodinné drama. Manželé se dvěma dospívajícími dětmi a mrtvou babičkou. U ženských postav už od začátku vnímáte potenciál dramatu. Babička, žena s mnoha tajemstvími, se představuje průběžně ve vzpomínkách. Matka, v parádním podání Toni Collette, se živí tvorbou scénických miniatur, domečků, pokojíčků. Jako by už tato její práce předznamenala existenci paralelních světů. A pak je tady třináctiletá Charlie, zvláštní, samotářská holka zahalená ve velké mikině, která má alergii na ořechy a sem tam vydá mlaskavý zvuk. Půl hodiny po začátku nabídne kamera pohled na dřevěný sloup u silnice. Je na něm vyryt ornament. Pokud si toho divák všimne, napadne ho, že odteď už nebude nic jako dřív. Pokud si ornamentu nevšimne, pozná změnu ve směřování děje o pět minut později.  Film s velmi dobře nastaveným začátkem se začíná řítit k hororu, v němž se ale zamotává do nedostatečně vysvětlených motivací. Závěr už je výsledkem hororového chaosu. Výborné herecké výkony. Interiéry starého domu nemohly být voleny lépe. Působivá kamera, práce se světlem, respektive se šerem domu. Hudba, která ani jako hudba nezní, dobře podtrhuje atmosféru strachu. A aby se divák z toho děsu dostal, naskočí u závěrečných titulků flák z roku 1972 Both Sides Now. Nebýt toho chaosu v závěru, dám maximum.

Moc sympatický kluk. A ta jeho energie na závěr, kdy hrál Fallout z Mission impossible... no nádhera. Lepší než originál!

Čím je člověk starší, tím víc asi tíhne ke vzpomínkám. Stačí malé připomenutí, třeba vyschlé luxusní mýdlo, zapadlá sponka nebo starý otevírací nožík, který vysypeme při úklidu ze zásuvky. A už se rozjede vlak do minulosti. Znám to. Ano, lpíme na věcech. A když je ztratíme nebo nám je někdo chce vzít, bráníme je. Nechceme  nové mýdlo, novou sponku a multifunkční kudlu, protože to nové není žádným nositelem naší emoční minulosti, minulých emocí. Film  Dům z malých kostek nemohl naši paměťovou stopu vyjádřit lépe. Tvůrci tak učinili způsobem velmi originálním. Metaforicky zpracovaným příběhem muže, který se po ztrátě dýmky vydá do minulosti, aby ji našel. Najde mnohem víc, a je otázkou, zda je to dobře. Zda ta pouť do hlubin minulosti není v jeho případě spíše zbytečným uvědoměním si své samoty. Rozhodně je to téma dotýkající se každého z nás. Hodnotím výtvarníka (Kunio Kató), který volil minimalistickou barevnost, tlumené hnědé a zelené tóny, aby tak podtrhnul atmosféru filmu. Výrazově se snímek podobá grafice Adolfa Borna. Moc se mi ta výtvarničina líbí. Stejně vysoko hodnotím i hudební doprovod. Nedivím se, že Kató dostal za film Oskara.

Krajiny a postavy je snímek založený na obrazech z letního dne a na hudbě, která se jen v pár chvilkách nechá vystřídat bzučením hmyzu a hlučným jezem. Léto, obloha skoro bez mráčku a teplo takové, že čtyři hlavní postavy vidíte v polohách tak statických, že byste je mohli namalovat. Muž stojí u okna své pracovny nebo sedí s novinami na klíně. Mladá žena celou dobu hraje na piano známou skladbu Erika Satie Trois gnossiennes. Mladá dívka sice vstane z pohovky a odejde k řece, ale stará žena, babička, je opět jen statickým modelem pro kameru. Že má Piavoli blízko k malířství, je zjevné z komponování obrazu i z ulpívání kamery nejen na krajině a postavách, taky na věcech prozářených sluncem nebo vytvářejících světelné efekty. Vizuál má blízko k atmosféře obrazů romantiků. Promítne se mi třeba J. Mánes nebo Purkyně... Nikdo nemluví a mluvit nemusí. Film je sdělný. Je obrazem léta, téměř upoutávkou na teplo a klid.