Baxt

Prvních 30 minut si říká o maximální ohodnocení. Buñuel se vrací k surrealistickým kořenům a zdůrazňuje psychosexuální dusno. Poté volně naváže aktualizovanou variací na Nazarina, což není ke škodě, ale všichni víme, kam se to dopracuje. K nevděčnosti a sebedestruktivnímu společenskému chování lidského druhu. Naštěstí i zde je režisér silný v kramflecích.

Ozu našel v zuboženém Japonsku způsob, jak se vyrovnat s poválečnou krizí. V cyklu jemných rodinných příběhů, které ho posmrtně proslavily po celém světě, výrazně neguje jakoukoliv skepsi či cynismus a zaměřuje se na tradiční hodnoty. Příběh dívky Noriko, jež i v 28 letech odmítá opustit ovdovělého otce, je silnou paralelou s Ozuovým životem, jak je známo, nikdy se neoženil a s matkou zůstal po jejích posledních dnů (dva roky před vlastní smrtí). A Elektřin komplex, jaký ke své hrdince Ozu připojil, není jediným znakem jistého nepřiznaného evropského vlivu. V dialozích se objevuje rakouský skladatel Ferenc Liszt, Friedrich Nietzsche a několikrát i prototyp amerického chlapáka - Gary Cooper (ve spojitosti s nápadníkem!). Co se týče Ozuovy filmařské zručnosti, vše bylo mnohokrát řečeno. Přízemní tatami jako výchozí pozice pro kameru, absence švenku a jízdy a dialogy v přímém očním kontaktu s divákem. Tempu zase pomáhají občasné dějové elipsy - potvrzuji, že i takto prostinký příběh nenudí. Ohromující filmová zkušenost, která, bohužel, zůstane českému divákovi skryta.

Chytilová se s ničím nepárala a v uvolněné atmosféře šedesátých let stvořila Sedmikrásky, dílo komplexní, báječně inovativní a barvité. Feministicky orientovaná kinematografie pro mě není zrovna lákadlo, ale tato forma individuality a rebelantství, jakou režisérka svým hrdinkám vnukla, je kouzelná. Míchanice montáží, vizuálních triků a všelijakých experimentů jakoby přímo brojila proti zpátečnickým zatuchlým socialistickým konvencím. Volně propojené scény čistě "ženského" blbnutí a manipulace různými důvěřivými gentlemany lze zase označit za kopanec do rozkroku všem těm maskulinním papalášům, co při natáčení kritizovali nedostatek třídní uvědomělosti. Pak už zbývalo nechat slečinky pošlapat honosné plody práce a oheň je na střeše. Pětiletá odmlka, jakou svého času zakusil i Jan Menzel, budiž dokonalým příkladem, jak se za komančů trestal pokrok.

Fantasmagorie, kde je Takeshi-komik cítit silněji, než Takeshi-filmař. Ústupek početným fanouškům v zemi vycházejícího slunce je paradoxně hůře stravitelný, než prodělečná režijní prvotina Violent Cop.

Filmový humus nejhrubšího zrna z té nejúchylnější úrody. Shaun Costello a ztracená vietnamská generace jeho (porno)pohledem. Hrozné na tom je, že film skutečně plní účel (aktivní střih, znepokojivé dokumentární záběry, rušivá zvuková stopa), odcházel jsem maximálně znechucen.

Jeden z největších amerických filmů historie s tou nejsehranější partičkou hrdinů, jaké si člověk může přát a s hudebním motivem, na který se salutující ruka zvedá k čelu už při prvním tónu. Amerikanismus z toho přímo čiší, ale pro jednou je také potěšující vidět film, který oslavuje samotného člověka a jeho nezlomnou soutěživost.

"Be careful with that gun. This ain't no cartoon, you know." Robert Zemeckis miluje film a dává to najevo noirovým vyznáním lásky přesně dle mého gusta. Totální direct-hit, který mi připomněl, proč mám ty rozpohybované obrázky tak rád. Beze srandy jeden z nejzábavnějších, nejprocítěnějších a nejpodstatnějších snímků 80. let.

Epizodická žánrová pastiš, ve které se režisér ztrácí sám v sobě.

Ne zcela všechny fragmenty lze logicky ospravedlnit, ale po Scén u moře a Sonatine pozoruji u Kitana snahu modelovat charaktery přímo během filmu, místo toho, aby divákovi zadal své archetypy hned v počátku. Takto jde o silnou, překvapivě vážnou a psychologicky hutnou podívanou s precizními herci.

Prolomit vlny Kitanovy estetiky (kamera pod sedativy, málomluvnost postav, pomalé plynutí) a pak se jen nechat poklidně unášet zpátky ke břehu. A když u toho experimentuje Joe Hisaishi, není o čem diskutovat, nasedáme.