Osud člověka

Moje první filmové setkání s panem Bondarčukem dopadlo dobře. Osud člověka mě zaujmul svoji syrovostí, uvěřitelností (i když uznávám, že to občas trochu skřípalo), zajímavým příběhem a výborně zahraným hlavním hrdinou. Dokonce se zde našlo místo i pro trochu sentimentu. Ještě s ohledem na rok výroby a technickou kvalitu snímku to budou poctivé 4*. (27.02.2011)

Veľká svetová literárna klasika výborne pretavená na filmové plátno režisérom, ktorého hádam netreba predstavovať. Sergej Bondarčuk tento tip filmov jednoducho vie točiť... Príbeh o človeku, ktorému vojna vzala všetko, jeho trápenie a utrpenie ako na dlani. No našťastie aj v najtemnejších chvíľach môže prísť svetielko nádeje, napr. v podobe malého chlapca... Krásna filmová záležitosť. 80/100 (22.11.2016)

Není nad to, když si válečný film o svých hrdinech natočí sám stát, kterého se to týká. Žádná země ve válce nevytrpěla tolik, jako Sovětský svaz. Jakási pocta ruskému vojáku a člověku je tak na místě. Leč bohužel 90% sovětské filmové produkce, je zatížena politickou propagandou. Před tím není úniku. I zde se tomu sic v omezené míře nevyhneme. Přeci růžová pohádka šťastné soudružské společnosti měla být štěstím všech národů Evropy a světa. Tak říkala internacionála, tak říkala strana. Kultura filmová nebyla na této mašinérii nezávislá. V tomto kontextu natočil S. Bondarčuk ještě solidní nezaujaté dílo. Ruský pohled na válku a na svět je vždy svérázný. Velmi vtipná byla scéna, kdy se otec rodiny v silně podnapilém stavu vrací z pitky, sotva se drží na nohou a volá „Ženo, jsem doma.“ Žena s dítětem v náručí a s úsměvem na tváři říká „Podívej, taťka je doma.“ To je opravdu jiná kultura. :-) Další výstižná scéna, která asi dobře vystihuje ruskou mentalitu, je scéna s chlastáním na koberečku v koncentráku. Není nad to se vyhnout popravě přes flašku a obdivné pohledy esesáků nad exováním panáků ruským bohatýrem. Výslužka jako odměna samozřejmě nesmí chybět. Trochu účelově zkreslený scénář. Nepravděpodobná situace, která je však svým odlehčením vtipná. Samotné zakončení filmu dojme téměř každého. Jakoby návrat k lidským hodnotám představoval naději nových začátků. Úmysl autorů hrát na emoce je zde jasně cítit. Bondarčuk natočil film, který oslavuje jednoho obyčejného ruského člověka, jeho radosti i strasti v dobách pěkných i zlých. Je to oslava a pocta padlým ve válce, civilistům i vojákům. Děj je tomuto faktu zcela podřízen. Forma a záměr tak vítězí nad obsahem. Režisér k tomu přistoupil zcela bez okolků. Dočkali jsme se tak pohledu na válku sice zkresleného, ale i tak o mnohém vypovídajícího. 72% (03.10.2011)

Možno ak by sa film volal inak, tak by ma až tak neoslovil. Ale Bondarčuk ho nazval veľmi všeobecným názvom a ja som tak popri sledovaní tohto diela rozmýšľal nad tým, čo všetko môže predstavovať "osud človeka". Aké okolnosti naše životy ovplyvňujú, ako a či si za svoj osud môžeme sami a najmä relatívnosť toho, čo je to šťastný život. Budeme si vážiť základných vecí, ktoré považujeme za samozrejmosť, ak pocítime hrozby ich straty? Nepochybne áno. Takže sa iba modlime, aby relatívny svetový mier naše generácie doprevádzal až do konca našich životov a skúsme doceniť, čo všetko máme. Aj o tom je Bondarčukov film. Technické aspekty tu sú samozrejme na vysokej úrovni a filmoví vedci môžu o nich napísať nejakú zaujímavú štúdiu. (09.05.2014)

Skvělý Bondarčuk, mimořádně silný film, bylo by již načase občas nějaké tyto filmy zopakovat.Tu scénu, o niíž píše Lima chléb - vodka asi málokdo zapomene. (Za svoju pogibeľ vyplju....Posle pjervogo stakana nezakusyvaju...Posle vtorogo stakana neprivyk zakusyvať...) A ten stakan byl pořádný skoro půllitrový. Vrcholem gradace toho válkou zpackaného života jedinců přece jen není naprostá beznaděj a to je ta jímavá scéna v náklaďáku v závěru filmu, jak píše ve svém komentáři landau. Kromě několika domácích ocenění získal v r. 1959 hlavní cenu MFF v Lokarnu a hlavní cenu film. festivalu pracujících v ČSR - Křišťálovou vázu. (09.08.2003)