Osud člověka

Skvělý Bondarčuk, mimořádně silný film, bylo by již načase občas nějaké tyto filmy zopakovat.Tu scénu, o niíž píše Lima chléb - vodka asi málokdo zapomene. (Za svoju pogibeľ vyplju....Posle pjervogo stakana nezakusyvaju...Posle vtorogo stakana neprivyk zakusyvať...) A ten stakan byl pořádný skoro půllitrový. Vrcholem gradace toho válkou zpackaného života jedinců přece jen není naprostá beznaděj a to je ta jímavá scéna v náklaďáku v závěru filmu, jak píše ve svém komentáři landau. Kromě několika domácích ocenění získal v r. 1959 hlavní cenu MFF v Lokarnu a hlavní cenu film. festivalu pracujících v ČSR - Křišťálovou vázu. (09.08.2003)

Ambiciózní debutant Bondarčuk moc dobře věděl, čeho chce dosáhnout. A především zvládnul využít své doby k získání prostředků, aniž by ale jako tolik jiných ruských filmařů ztratil tvář. Překvapivě málo propagandistický a stejně překvapivě kvalitní Osud člověka ukazuje, že mu na rozdíl od třeba Ejzenštejna nebylo jedno, o čem točí - nejde tu jen o filmové řemeslo pro sebe sama, ale opravdu dějem kvalitní film. 4 a 1/2 (18.03.2013)

Sergej Bondarčuk byl génius jak herecky, tak především režijně. Jeho debut Osud člověka podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova (Nobelova cena) patří k celé vlně několika ruských filmů, které se na přelomu 50. a 60. let něajkým způsobem v rámci mezí vymezovaly vůči tehdejší sovětské propagandě a vyhrávaly za to ceny na západních festivalech. Celá scéna dialogu v autě mezi Bondarčukem a představitelem malého Váňušky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v ruské filmové historii natočeno. Osud člověka je film, který by měl patřit k základním znalostem každého filmového fanouška. Velmi sugestivní snímek ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztratil nic ze svého kouzla. Skvělá režie (ať už scéna skupin lidí před vysokou pecí nebo pasáž, kde se Sokolov ve snu hovoří se svou rodinou), naprosto brilantní kamera a závěr, u kterého vás mrazí a zároveň máte slzy v očích. "Ja tvoj otěc." (12.06.2010)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)

Kinematografický pojem, Osud člověka, známý snímek, známá povídka od Šolochova. Na to, že jde o režijní debut Bondarčuka, tak se sluší smeknout klobouk, protože jde o vskutku zdařilý počin, jenž má řadu sugestivních scén, dobrou hudbu a rovněž kameru. Příběh sám o sobě má sílu a když už byla řeč o scénách ve filmu, tak řada z nich zůstane v divákově paměti na delší čas - kouřící komíny v táboře a dav lidí směřující do krematoria nebo Sokolov a pití pálenky, kterou nezajídá po jedné, ani po dvou sklenkách, či odstrčení ženy při loučení na nádraží. Některé pasáže filmu mají i určité napětí, ovšem čekal jsem větší. S blížícím se koncem je příběh i emotivnější, což je velké plus a důvod, proč zvažuji i pátou hvězdičku. (16.10.2014)