Nesmrtelná teta

Víte co? Já měl Nesmrtelnou tetu fakt hrozně rád, ale co jsem jí viděl posledně a pokaždý si stihl všimnout Bohdalový, vzpomněl jsem si na ty posraný fotky, kde Bohdalová stála po boku nejdřív Havlovi, pak Klausovi a nakonec Schwarzenbergovi a i Zemanovi. A výsledek? Vysloužila si nějakej ten zasranej řád, co herci dostávaj za zásluhy k podpoře kultury tomuto státu. Je mi z Bohdalový na blití a proto dávám o stupeň nižší známku, pohádka si to bohužel nezaslouží, Bohdalová jo. Kdybych ji viděl po boku Husáka, asi bych se neudržel a poslal tuhle pohádku do odpadu, naštěstí se to nestalo a tak tahle pohádka zůstala ušetřena. Uvidíme na jak dlouho. (29.12.2013)

"Jedině já závist, tisíc podob můžu mít." Je obdivuhodné kolik těch podob a poloh má v téhle pohádce Jiřina Bohdalová. O jejím Českém lva za tuhle roli tak není pochyb. Ale na téhle pohádce mám toho rád mnohem víc. Počínaje kouzelnými exteriéry zámku ve Vranově nad Dyjí, přes některé herecké polohy Jaromíra Hanzlíka či Eduardy Cupáka ("Jééé, to se i ulevilo...." :D). A konče skvostnou závěrečnou písničkou o tom, že "tam, kde láska vládne, závist je ztracená." (25.12.2021)

jak si tady pročítám komentáře ostatních, tak se až divím jak rozdílné mohou být názory na tak specifický žánr jako je pohádka..neříkám, že Nesmrtelná teta je kdovíjaký filmový trhák, ale když se kouknete na studiové "lehce" trapné pohádky z dob komunistických a na ty nejnovější, tak si myslím, že v nich až takový rozdíl není..Nesmrtelná teta postrádá jakousi trapnost, přehrávanost a zbytečnou poučnost zmíněných pohádek, a proto si myslím, že stojí i za lepší ohodnocení než 2*..a to i díky výkonu Jiřiny Bohdalové samozřejmě.. (12.05.2008)

Skvělá pohádka s výborným scénářem, kde se pořád něco děje. Až do konce to může skončit špatně a všichni herci drží pohádku krásně nad vodou. Jiřina Bohdalová je ale v tomhle směru prostě jedinečná a role jí dokonale sedla. Ona pohádce vládne, ale stejně Závisti nepřejete, aby vyhrála. A ona nevyhraje... (25.12.2015)

Zpracování staré Erbenovy pohádky známé rovněž ve Werichově převyprávění ve své aktualizované podobě má celou řadu předností, vyvažujících možná slabší místa projektu. Spor Rozumu a Štěstí je doplněn do trojúhelníku o všudypřítomnou Závist. Pyšný Rozum (ve Werichově podání obtloustlý čtyřicetiletý funkcionář doby zhruba Pražského jara, ve filmu virtuózní Eduard Cupák) je v této verzi nejzpupnější. Negativní "zázraky", které tím vyvolá, překonávají i ta nejhorší očekávání. Jejich závěrečná inventarizace je skličující: hodný král (Hanzlík), který bez vlastního přičinění zhloupnul a natropil ve své zemi řadu stěží ověřitelných škod; hodný vesnický bloudeček, náhle přemoudřely, který opačnou cestou posléze dospívá ke stejným výsledkům jako postižený panmovník. A do toho zlomyslné Štěstí (dobrácká Libuše Šafránková), které ze zhlouplého Rozumu dělá doslova fašírku, protože takto drsná fakta nezvládne ani sebekluzčí sofista, natož v zásadě počestný a seriózní Rozum. Zato všude vládne to, co nechtěl nikdo z nich: Závist-Nenávist (Bohdalová). I nalezené řešení není bez slabin. Rozum, který uznal, že přestřelil a nese za to veškerou zodpovědnost, problém vyřeší tím, že rozumu zbaví sebe sama. Nenávist pomine, problém nezmizí. Smysl transformačních československých a českých devadesátých let byl osvětlen s předvídavostí, která bere dech i dnes. A tak si s hlavními hrdiny Zelenkova filmu můžeme zopakovat klíčovou myšlenku TETY: "Jejejej, to se mi ulevilo". Je to pravda: myšlení, zejména to přemýšlivé, opravdu bolí. (05.11.2007)