Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye

Je hodně diskutabilní s konečnou platností povědět, zda tenhle raný zvukový horor se svými přibývajícími roky stárne či nikoli. Některé vypravěčské postupy působí totiž i dnes velmi originálně a formálně je film natolik chytře vystavěn, že tím dostatečně zakrývá absenci napínavého děje. Hra stínů nebyla v kinematografii snad nikdy tak působivá a Dreyer dále triumfuje i ponurým, dá se říci snovým vizuálem, skvělým výběrem herců a některými netypickými kamerovými úhly (například cesta v rakvi z perspektivy nebožtíka). Bohužel příběhově, ačkoli se snaží splétat různé dějové roviny nebo realitu s pouhým sněním, je film vystavěn nudně a nepřináší takřka žádné ikonické žánrové momenty, které by si pamatoval divák netknutý filmovou vědou (jako jsem já) nebo bez pochopení k vyprávění zásadně s využitím obrazu a s ním spojených symbolů - alespoň tohle pochopení naštěstí mám, takže jsem vážně uvažoval i o čtvrté hvězdě... 70% (28.09.2015)

Celkem zajimava variace na upirske tema, ale rozhodne zadny zazrak. Pribeh je pomerne zmateny a ani styl vypraveni mi bohuzel prilis nesedl. Je sice pekne, ze se cely film topi v sede barve, ale je to dost nudna sed. Takze vice nez film jako takovy jsou zajimave nektere sceny (pohreb treba) a vubec pohled na upiry v cele s opravdu nestandardni upirkou. Zkusenost, ale uz se na to nikdy nepodivam. (26.11.2005)

Velmi dobré. Je vidět, že Dreyer si dal hodně práce s atmosférou, skvělá kamera nám nabízí hru stínů, která u diváka vyvolá mrazení v zádech, které navíc podporuje ještě často hrůzu nahánějící hudba. Film však brzdí pomalý rozjezd. Dozajista se jedná za jeden z přelomových filmů světové kinematografie, ale přeci jen z filmů s touto tématikou u mě stojí neochvějně na prvním místě Nosferatu. (14.06.2008)

Akýsi snový experimentalizmus, alebo hororový minimalizmus. Nebolo by vôbec od veci porovnať tento upírsky film s takmer súbežným hororom štúdia Universal Dracula. Ten bol dejovo natrieskaný, Browning využíval vo veľkom filmovú skratku, keď sa za pár okamihov mohla odohrať dôležitá časť deja. Na postavy sme sa pozerali akoby z divadelného hľadiska, Browning zároveň nešetril dialógmi, osvetľujúcimi dej. Dreyer naopak akoby považoval hovorené slovo za nutné zlo, preto asi aj často používa pre vysvetlenie upírskej mytológie zábery na stránky kníh, ako upomienku na medzititulky. Jeho film by kľudne mohol byť nemý, výsledok by bol rovnaký. Kamera je neustále v pomalom, plíživom pohybe, aby tak evokovala a umocňovala u diváka strach z neznáma. Technicky je film dokonalý, ako stvorený pre filmové školy, avšak riedky dej bohužiaľ občas nudí. Škoda, že asi nebude zachovaná kvalitnejšia verzia, pri filme, tak zameranom na vizuálnu stránku, je to obzvlášť škoda. (15.12.2012)

Dreyerovým přiznaným záměrem bylo natočit film, jaký do té doby nevzniknul. Řekl bych, že uspěl. Bylo by příliš snadné a nepříliš přesné označit Upíra za horor. Preferuji neurčitější klasifikaci „znepokojivý film“. Podobně jako jsou znepokojivé v realitě jen lehce ukotvené filmy Luise Buňuela nebo Davida Lynche. Prvotní údiv se s dalšími zhlédnutími mění v obdiv nad formální promyšleností, s jakou je zneklidňujícího efektu dosahováno (a která mohla být důvodem, proč si film oblíbil Alfred Hitchcock). Záběry na sebe vždy logicky nenavazují, střihy jsou více podřízené atmosféře než logice vyprávění, nesouměrné obrazové kompozice a matoucí, avantgardními výtvarnými směry inspirovaná výstavba prostoru nás nutí k neustálému přehodnocování toho, kde jsme se octli a zda jde o realitu, představu nebo zlý sen. S rozmlžováním hranic mezi reálným a snovým souvisí obtížná rozlišitelnost záběrů objektivních a subjektivních. Jedním ze způsobů, s jejichž pomocí Dreyer porušuje konvence klasického vyprávění a obchází očekávání, s nimiž přistupujeme k hororům (děsivou barvou zde třeba není černá, ale šedá a bílá), je osamostatnění kamery. Ta například v jedné scéně vytváří zdání, že se pohybuje v souladu s pohledem hrdiny, aby se vzápětí ukázalo, že hrdina je na opačném konci místnosti, otočený ke kameře zády. Logicky vyvstává zneklidňující otázka, kdo v té chvíli stojí za kamerou? Kdo se dívá? K intenzivně nedobrému pocitu z filmu přispívá také fakt, že se točilo v reálech a zvuky byly nahrávány dodatečně, což Dreyera nutilo vyvolávat děsuplnou náladu předně vizuálními prostředky. I díky tomu stárne Upír mnohem pomaleji než první plně zvukové horory. Vlastně se zdá, že nestárne vůbec. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, dwi, Bebacek, troxor (04.08.2014)