Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye

[8,5/10] (Ch. T. Dreyer - Filmproduktion) (Čb. /// Produkce: Carl Theodor Dreyer, Nicolas de Gunsburg (Julian West) /// Scénář: Carl Theodor Dreyer, Christen Jul podle povídky Za temným zrcadlem Sheridana Le Fanu /// Kamera: Rudolph Maté, Louis Née /// Hudba: Wolfgang Zeller) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (26.12.2009)

Unavená smrt Fritze Langa, Murnaův Upír Nosferatu, Sjöströmův Vozka smrti a teď i Vampyr od Dreyera. Všechno slavné filmy němé éry (nebo jejího konce) a všechno filmy s poměrně podobnou tématikou a snahou vytvořit podobnou atmosféru a zážitek. Jak mám slabost pro civilní díla tehdejší doby, tak tyhle fantasy horory mě pokaždé ubíjejí k smrti nudou. Vampyr má skvělé samostatné formální momenty, ale z hlediska nějakého souvislého sledování to pro mě byl jeden velký bizár, v kterém jsem měl problémy se orientovat, natož se do něj nějak hlouběji ponořit. 3/10 (07.04.2019)

Dreyerovým přiznaným záměrem bylo natočit film, jaký do té doby nevzniknul. Řekl bych, že uspěl. Bylo by příliš snadné a nepříliš přesné označit Upíra za horor. Preferuji neurčitější klasifikaci „znepokojivý film“. Podobně jako jsou znepokojivé v realitě jen lehce ukotvené filmy Luise Buňuela nebo Davida Lynche. Prvotní údiv se s dalšími zhlédnutími mění v obdiv nad formální promyšleností, s jakou je zneklidňujícího efektu dosahováno (a která mohla být důvodem, proč si film oblíbil Alfred Hitchcock). Záběry na sebe vždy logicky nenavazují, střihy jsou více podřízené atmosféře než logice vyprávění, nesouměrné obrazové kompozice a matoucí, avantgardními výtvarnými směry inspirovaná výstavba prostoru nás nutí k neustálému přehodnocování toho, kde jsme se octli a zda jde o realitu, představu nebo zlý sen. S rozmlžováním hranic mezi reálným a snovým souvisí obtížná rozlišitelnost záběrů objektivních a subjektivních. Jedním ze způsobů, s jejichž pomocí Dreyer porušuje konvence klasického vyprávění a obchází očekávání, s nimiž přistupujeme k hororům (děsivou barvou zde třeba není černá, ale šedá a bílá), je osamostatnění kamery. Ta například v jedné scéně vytváří zdání, že se pohybuje v souladu s pohledem hrdiny, aby se vzápětí ukázalo, že hrdina je na opačném konci místnosti, otočený ke kameře zády. Logicky vyvstává zneklidňující otázka, kdo v té chvíli stojí za kamerou? Kdo se dívá? K intenzivně nedobrému pocitu z filmu přispívá také fakt, že se točilo v reálech a zvuky byly nahrávány dodatečně, což Dreyera nutilo vyvolávat děsuplnou náladu předně vizuálními prostředky. I díky tomu stárne Upír mnohem pomaleji než první plně zvukové horory. Vlastně se zdá, že nestárne vůbec. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, dwi, Bebacek, troxor (04.08.2014)

Na Vampyra jsem se hodně těšil, ale nakonec jsem se s tím tak nějak minul. Přišlo mi, jako by se Dreyer zastavil někde mezi surreálným filmem a běžným hororem a té zasněnosti a zastřenosti tu je buď moc (pokud bych čekal klasický horor), nebo málo (pokud bych čekal surrealistický film). Někdy si to budu muset zopakovat. (01.05.2013)

Dreyerův Vampyr není zdaleka tak jednoduchým soustem, spíše hypnotickým stavem, který nechce vyprávět, ale sugerovat sychravé pocity. Vždyť pro celý snímek je typická všeprostupující šeď, zahalující konání postav do imaginativního rámce. Po výrazové stránce je režisér věrný německému expresionismu, a to převážně ve stínohrách, kdy ani nemusíme vidět reálné postavy, abychom vypozorovali režisérovu snahu o vytvoření alternativní podoby lidské existence. Puncu mystičnosti se dostává filmu i rozpolceným ztvárněním. Přestože vznikl již ve zvukové éře, není zcela zvukový. Dialogy jsou pronášeny jen torzovitě, mezititulky zastávají vysvětlovací a hybnou funkci děje. Dreyer tuto torzovitost vnesl i do samotného příběhu. Nepokouší se ptát po příčinách, vskutku zobrazuje jen to, po čem touží. Hrdinům nevštěpuje hlubší psychologii, zato přikládá důležitou roli snům (hlavní hrdina se ocitne ve snu celkem třikrát). Krajina, do které se Allan dostává, působí mdle, bez života; jakékoliv kladné esence jsou vysáty upírovou přítomností. Není se pak co divit, že hrdina – distinguovaného vzezření se slušivým oblekem – je zpočátku bázlivý (spíše pozorující), přesto toužící pomoci. Nehodlá se smířit s bezútěšností, jenž cloumá z osudy místních. Rafinovaný Dreyerův přístup se projeví i na konci, kdy opět nechává věci a konání postav volně plynout bez vysvětlení. Je s podivem, že tento film se dočkal docenění až o mnoho let později, tehdejší kritika ho zcela zavrhla. (18.05.2004)