Jeřábi táhnou

Chtěl bych pohovořit o ideologické problematičnosti, která se dotýká každého filmu bez výjimky. Jeřábi táhnou nabízejí milostným příběhem zdánlivou alternativu ke zpívajícím rolníkům a uvědomělým dělníkům. Jako by film zrealizoval Otčenášek podle románu Romeo, Julie a tma z exilu. Ovšem je třeba mít na paměti, že každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi dvěma otázkami. Za prvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat (tuto ideu film splňuje, protože tvůrce finančně zaopatřuje zpravidla člověk, jež patří do systému, tedy producent); a za druhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem (tomu film vyhovuje rovněž, a to odmítnutím falešného patosu stalinistické propagandy). Jeřábi táhnou tudíž vyhovují představě o kritice establishmentu, a je celkem jedno, že jsou tezovité (protože i dobrý úmysl je teze). Přesto platí ono známé Pilátovo: „Co je pravda?“, protože v každém konvenčním filmu je kus přesně dávkované ideologie a kus neúmyslné podvratnosti. A naopak, v každém nekonvenčním filmu je vždy kus uměle tlačené anarchie a kus nevědomé podpory systému (už třeba tím, že si zapůjčíte drahé kamery, které pronajímají dobře zavedení kapitalističtí „tygři“). Samozřejmě, rozhodující je to převažující, některé filmy zřetelně dávají událostem řád (order-giving), jiné řád hledají (order-finding), ale nikdy nelze dosáhnout stoprocentního příklonu na námi požadovanou stranu. A často ani nelze říct, co převažuje, protože filmy sice financují mecenáši a zavedení producenti, ale tvůrci sami nemají daleko k levicových, solidaritou poznamenaným intelektuálům (extrému tohoto bylo dosaženo v italském neorealismu). ____ Ve filmu se nachází (mimo jiné) jeden dosti sofistikovaný dlouhý záběr, kdy Veronika vybíhá z autobusu a kamera ji sleduje přes „steadicam", načež se kamera začne zvedat přes jeřáb. Pointa je, že to je bez střihu, tudíž je zjevný, že se kameraman pouze postavil na plošinu, která ho vynesla. P.S. Ta čtvrtá hvězda je hlavně za Taťjanu, jinak bych zůstal u tří. (10.11.2008)

Asi bola chyba pustiť si to po Svetluškách... necítil som nič, láska zamilovanej dvojice so mnou nepohla, ich osud mi bol ľahostajný. A neuveril som ani novému vzťahu hlavnej hrdinky, nechápal jej rozhodnutie - ja viem že čakala dlho (ale ta čo čakala?), ja viem že bol ten druhý neodbytný - no a čo? Buď nemilovala Borisa a potom je celý film zbytočnosť alebo si niekto nedal dosť práce s tým, aby jej rozhodnutie napriek veľkej láske k Borisovi dostatočne odôvodnil alebo ešte lepšie - prinútil diváka jej napriek všetkému fandiť, pochopiť ju, súcitiť s ňou alebo rovno 'spoluprežiť'. Chcelo by to remake, príbeh sám núkal viac. Úplne najhorší je fujtajblový, dobe vzniku poplatný záver. (17.08.2006)

Všetci sme obeťami lásky. Či už je to láska rodičov k deťom, muža k žene, alebo priateľa k priateľovi. Láska tvorí jadro celého príbehu. Dominantným prvkom je ale vojna, ktorá zasiahne do životov obyčajných ľudí. Deti, priatelia a manželia odchádzajú na front a nechávajú svojich blízkych v úpenlivom čakaní, či sa vôbec s frontu vrátia a keď hej tak v akom stave. Kalatozov natočil veľmi citlivý film o hrôzach vojny a jej dopadoch, ktoré podáva cez mladé dievča Veroniku. Jej láska k Borisovi je silná a keď odíde na front rozhodne sa na neho počkať. Lenže vojna sa dostane aj do ich mesta. Pri bombovom nálete príde Veronika o rodičov a zo zúfalstva a s náporu Borisovho bratranca Marka (za ktorého sa vydá) zrádza Borisa a jeho lásku, čo si neustále vyčíta. Paralelne sledujeme situáciu na fronte, kde Boris plní rozkazy a nesie si pri srdci Veronikin obrázok. Neopúšťa ho optimizmus, čo sa mu stane osudným. Kalatozov sa snažil vybudovať takú atmosféru, ktorá by umocňovala Veronikine zúfalstvo a samotu. Chcel aby to čakanie, bez toho aby vedela, čo sa deje , sa stalo neznesiteľným, rovnako ako chcel ukázať, dôsledky vďaka, ktorým ľudia strácali nádej. Aj keď Veronika stále verí, že sa Boris vráti, my vieme, že je to zbytočné čakanie. Vzťahy sa začnú rozpadať a keď príde koniec vojny v radostnom pochode pôsobí Veronikin osud tragicky. Pritom sa na fungovaní sveta veľmi veľa toho nezmenilo. Žeriavy stále lietajú po oblohe, tak ako to robia každý rok. Len ľudia sa stali chudobnejší. (03.01.2012)

Režijní, kameramanský a střihačský(!) koncert pod opravdu minimálním a dobově pochopitelným ideologickým nátěrem; báječně napsaný scénář, důrazem na ironii osudu upomínající na knížky Johna Irvinga. Kdysi na semináři střihové skladby u prof. Fišárka vznikla po předvedení ukázky z Jeřábů lehká kontroverze – části, ne-li většině přítomných se zdálo, že kvůli hodně stylizovanému herectví nemají filmy tohoto typu dnešnímu divákovi co říct. Pravil jsem tenkrát, že to, že jsme si v kinematografii zvykli na tzv. civilní herectví a vůbec snaživé předstírání reality, neznamená, že je to jediný správný způsob dělání filmu, a myslím si to doteď. Scéna umírání v mokřinách mi zůstala zaseknutá v paměti od dětství jako jeden z formativních filmových zážitků, ale silně emotivně, skoro až duchovně působivá je celá hodina a půl, je-li člověk příslušně ustrojen. Jsem rád, že já jsem. (10.08.2012)

Kdyby ve mně tento velmi dobrý válečný snímek vyvolal větší emoce, dal bych 5*. Jeřábi táhnou ukazují, jak válka poznamenala život obyčejným mladým lidem, z bojové vřavy toho moc neukáže, což je možná malinko škoda, ale jak jsem řekl, zaměřuje se spíše na životy hrdinů, kteří v době války žijí, na území, kde jsou nálety, kde se pracuje pro armádu, kde se pomáhá raněným a kde panuje strach o vlastní životy, ale také o životy synů, manželů či snoubenců. Scéna, kdy se harmonikář ocitne u Veroniky je jednou z nejsilnějších v celém filmu, dále bych zmínil snahu o loučení v davu odcházejících nováčků na frontu či závěr na nádraží. Vyloženě nepříjemnou scénou byly fanatické oči Borisova bratrance Marka. To bylo opravdu až moc. (26.11.2014)