Železný dědek

Jasný príklad o tom aká bola doba. Herci zahodili žakety, fraky a vrhli sa do montérok opravovať lokomotívy. Hold budovanie novej budúcnosti aj niečo stojí. Príbeh Matysa a lokomotívy Lízy. Obaja boli odpísaný do šrotu, ale bojovali a nevzdali sa. Je zaujímavé, že tam hral aj Ľubomír Lipský, jeden z nemnohých , možno jediný čo sa dožil súčastnosti... Ale lokomotívy to boli parádne.... 45%. (13.10.2010)

K tomuto filmu přistupuji nekriticky, protože mi připomene mého dědu, který za války jezdil rychlík do Bratislavy a taky zachytil ujeté vagóny, jen s tím rozdílem, že narozdíl od Marvana měl za lokomotivou vagóny s lidmi. Nechtějte vědět, jakou směšnou odměnu mu tehdy za tento husarský kousek dali... (12.03.2016)

Šest dni po vpádu Třetí říše do Jugoslávie, v den kdy německá armáda obsadila Bělehrad, měla premiéru nenáročná veselohra Přednosta stanice s Jaroslavem Marvanem. V prosinci 1948, necelých deset měsíců po únorovém převratu si Marvan zahrál v další železničářské komedii. Asi nikdo by Přednostu stanice nezařadil mezi nacistickou propagandu, ovšem Železný dědek je umanutě označován jako budovatelský, i když postrádá všechny znaky typické pro tyto filmy. Bohužel také postrádá slušný scénář, střih a režii. Marvan všechno táhl sám a i když to nebyla úplně marná snaha, víc než průměr z toho nebude. Železný dědek je výjimečný jen díky kontrastu mezi protektorátní, i když první republiku připomínající kinematografií, a kinematografií poúnorovou, v tomto konkrétním případě však stále ještě nepolitickou. (25.04.2018)

Budovatelský? To snad může tvrdit pouze někdo, kdo budovatelský film nikdy neviděl. Ani slovíčko o lidu, který by měl vládnout, ani větička o tom, že někdo je nebo není ve straně, ani žďibet jakékoli politiky nebo propagandy... Jenom starý strojvůdce Matys, který miluje železnici a svou lokomotivu. Ba co víc, dokonce si s ní povídá jako s živým tvorem... Jestli neznáte podobně zapáleného železničáře tak platíte pivo! Já jich znám hned několik. Jaroslav Marvan ve filmu exceluje. Je zcela přirozený a krásně umanutý. Slušná je i režie, a kamera dosyta si užívající kolejí a dýmajících lokomotiv. Srdcová záležitost... Zajímavé komentáře: Karlos80, Marthos, vypravěč, GIK (26.01.2008)

Únorový komunistický převrat zcela převrátil dosavadní koncepci výroby celovečerních hraných filmů. Bylo ustanoveno šest výrobních skupin, v jejichž čele stanuli přední režiséři (Vávra, Steklý, Frič, Čáp a jiní) a vznikly tzv. tématické plány, které podporovaly pouze určité žánry (jasně privilegovaným se stal socialistický realismus). V letech 1948 až 1955 vznikla řada tzv. agitačních snímků, jejichž děj se z valné části odehrával na polích, v továrnách, dolech, na vesnici či podnikových rekreacích. Lidová veselohra režiséra Václava Kubáska Železný dědek se těmto zásadám víceméně vyhýbá. Prostředí dráhy má sice punc dělnické lokality, ovšem samotný dějový příběh je míněn spíše jako skromná pocta železničářskému řemeslu. V titulní roli se objevil Jaroslav Marvan, který se po válce téměř jako jediný předválečný umělec uplatnil i v nově zestátněné kinematografii. Stal se vyhledávaným představitelem bručovitých pedantů, procházejících povinnou proměnou v uvědomělé pracanty, což se z dnešního hlediska jeví jako šablona, ale Marvan je svým temperamentem a přirozeností povýšil na lidsky přijatelné figury. DĚDEK zároveň tvoří jakýsi most mezi pozdně protektorátními snímky s výchovnou tendencí a ranými socialistickými agitkami. Současný divák pak v závěrečném hodnocení volí zlatou střední cestu, bohužel často navzdory skutečným kvalitám. (28.01.2009)