Svěží vítr

Jancsó se koncem 60. let silně politicky vyhranil; v duchu levicových tužeb po převratu v systému násilným či myšlenkovým nátlakem začal využívat revolucionářské symboly, teze a historické inspirace. Svěží vítr se vrací do období hnutí Lidových univerzit z roku 1948, je však založen spíše než na realistické věrnosti na stylizaci a aktualizaci (např. ponechání oblečení z doby natáčení) a atraktivní tanečně-hudební nadsázce. Studenti, bezmezně oddáni spontaneitě sepjatých rukou, tanečních kreací v kruhu a politických hesel, orodují za angažovanost na jedné ze škol, zároveň však mezi nimi probíhají vnitřní konflikty a charakterová dramata, spory, jež dokládají, že i levicový kolektiv funguje na několika úrovních, neprůhledné hierarchii a síly jsou tedy rozptýlené. V tomto případě nesmírně pohyblivá mizanscéna, plná aktivity uvnitř širokoúhlého rámu (až se chce i divákovi začít běhat, skákat, otáčet se na všechny strany), je ještě více zdynamizována nespoutanými trajektoriemi barevné kamery Tamáse Somló v dlouhých, maximálně protažených záběrech. Výstražné ticho při závěrečných titulcích opět slouží k (sebe)reflexi a vyhodnocení – tohoto fascinujícího jednoaktového plenérového divadla – po svém, byť v době vzniku, při uvedení v Cannes, bylo jeho politikum přímočařejší. (17.01.2012)

Příběh je založený na paralelismu. První paralelou je zde mladá komunistická skupina hlásající svobodu a tou druhou jsou studenti, kteří studují v klášteře pod pravidly a určitým řádem. Mladí, svobodu hlásající lidé vedou nebo se snaží vést dialogy se studenty kláštera. Neustále zpívají a tančí (vypracovaná choreografie). Občas jsou ke studentům kláštera hrubí, na to že vyznávají svobodu. Skupiny jsou rozděleny i kostýmy studenti kláštera mají všichni stejné uniformy a druhá skupina má různé a barevné oblečení. (17.02.2012)

Proud mladých revolučně naladěných svazáků se jako odhodlaná řeka zurčící zvukem revolučních písní plynule proplétá cestami, razí si cestu skrz všechny dveře a brány, které její rozhodnost nemůžou ani v nejmenším zastavit, a tuto plynulost přejímá i filmová kamera. Střet mladých komunistů s chovanci církevní školy se stává i alegorií průběhu samotné revoluce, s jejími zvraty a obraty, strmými vzestupy i pády, kdy počáteční upřímnost ideje a jednotu prostředku a cíle střídá radikální prosazení vlastní vůle, kdy vše končí s příchodem a vládou "strategicky" uvažujících technokratů, byrokratů či pouhých praktiků moci. To vše vměstnané do jednoho dne a do miniaturního měřítka jedné skupinky věčně zpívajících svazáků. (01.09.2013)

První barevný film M. Jancsóa, který se u nás nikdy nepromítal. Snímek, jenž se odehrává na konci 40. let po konci druhé světové války, který ale souvisí s hnutím z 60. let, což můžeme také usoudit podle toho, jak jsou postavy oblečeny, tedy ve stylu z roku 1968. Pojednává o mladé skupině lidí, která se uskupuje do jednoho idealistického hnutí. Je zajímavé, že v tomto hnutí, které opravdu existovalo, patřil sám režisér Jancsó. Promítá, tím do tohoto filmu také vlastní zážitky a zkušenosti. Příběh se zabývá touto skupinou, která z nenadání vtrhne do kněžského semináře, aby zde poučila zdejší mladíky. Začne přednášet o svobodě, revoluci, demokracii. Přitom si neustále pronikavě zpívá, tancuje. Jancsó se ve filmu svým typickým alegorickým způsobem věnuje maďarské historii tak i revoluci a to pomocí radikálních tanců a písní. Velmi osobitý a zajímavý pohled tohoto režiséra na danou problematiku.  (10.01.2017)

Na Svěží vítr se musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. Symbolika Svěžího větru pro mě byla mnohem čitelnější než například u Sezóny příšer a zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více. (20.02.2012)