Bratři

Jedna z nesložitějších a nejkomplikovanějších pohádek, co jsem kdy viděl (a že už jsem jich viděl). Dva bratři vedou mezi sebou boj o to, kdo bude králem a kdo dostane mladou princeznu. Jasné tu není od začátku nic, motivace každého prince jsou zcela rozdílné a přitom neskutečně promíchané, jednou jeden říká to, podruhé zas něco jiného, jednou se vraždí, podruhé se rozcházejí, až časem je princ Borise Rösnera jasně zápornou postavou, druhý princ Pavla Soukupa je však nerozhodný až běda. A když už se k něčemu rozhodne, pak po chvíli to vše vrátí zpět. A navíc vše je ve verších, čili pozornosti je hrozně moc třeba, ale při takové stopáži? Pro děti šíleně náročné, nesrozumitelné a nudné, pro dospělého krásný artovský kousek. Aspoň že ten konec snesl přísnější měřítka. Hudba: Petr Hapka (24.01.2015)

Tak pohádka to téměř není. Spíše komorní drama nebo zfilmovaná balada či jak by se to dalo nazvat. A zrovna náhodou je to o princezně a princovi. Děj je místy dost špatně uchopitelný, "shakespearovské" repliky tomu jen nahrávají, stejně tak Rösner a Soukup nejsou moc pohádkoví princové. Osobně bych tenhle kousek viděla někam do hodiny českého jazyka, pro děti to není. (22.04.2009)

Není to pohádka. I když ji dávají v neděli po obědě na jedničce. I když je o králi, princích a princezně. I když v ní vystupuje královský šašek. I když je natočená v pohádkových kostýmech. Bratří jsou regulérní drama s postavami stejně tragickými jako opravdovými, které zcela nevyhnutelně směřují k naplnění svého osudu jakkoli tragický či naopak šťastný se na první pohled zdá být. Stačí jedna žena a jeden trůn postavené mezi dva bratry. Rösner i Soukup zmítající se mezi láskou k bratrovi a láskou k ženě, potažmo odpovědností následníka trůnu a touhou po moci, předvádějí drama přímo antických rozměrů. A princezna je přesně tou krásnou sirénou, která dokáže svést každého muže a zároveň i chytrou horákyní, která je nutí uvědomit si její skutečnou cenu. A vrcholem a pomyslnou třešničkou je pak Kemr v roli smrtelně vážného blázna, jehož glosy jsou stejně mrazivé jako pravdivé. Bratři skutečně nejsou pohádkou. Jsou totiž mnohem víc. (24.09.2012)

Studiové pohádky neoplývají vizuální krásou, tu však často dohánějí krásou českého jazyka a mnohdy i hlubokou myšlenkou pravého dramatu. Stejně, jako v příběhu O labuti, i zde nás oblaží verše jako ze vznosných divadelních sálů. Herci ukazují své umění s fantastickým nasazením a já zapomínám, že jde jen o pohádkovou inscenaci. "Jestliže vztek, tak v nejněžnějším tónu ... " (07.04.2015)

Dva bratři, jedna princezna. Jako v životě. Dva chlapi, jedna ženská. Na vesnici by si dali po hubě a bylo by vyřešeno. Na počátku minulého století by se vyzvali na souboj. Ale bratrská krev jim to nedovolí. A tak jeden bratr chce raději zabít toho druhého... Tak jestli tohle je lepší. A když král vidí, že to nikam nevede, stejně nic neudělá a čeká pořád dál, nejspíš až zahřmí nebo se konečně pozabíjí. Místo, aby například nakázal bratrům v konkrétních situacích se ukázat jací by byli panovníci. Místo toho je nechá se svářit. Ale co, logiku v pohádkách nehledejme, když ji nenajdeme ani v současném reálném světě. Hodina a dvacet minut a vše podstatné se semele na začátku a na konci. Nejen svou délkou, ale ustavičným žvaněním o tom, co dělat, co nedělat, jak se zachovat, hledání správného ve špatném a opačně, to vše mi přijde spíše jako řecká tragédie než pohádka nebo jakýkoli ucelený příběh. I postavy mluvily ve verších. Zatímco začátek a konec je fajn, alespoň se něco děje, prostředek diváka unudí k smrti. A jestli neusnuli, tak se vzali a žili šťastně. (08.06.2021)