Zóna zájmu

Formálně zajímavý experiment (vznikající souběžně se stejnojmennou knihou Martina Amise) upozorňující na téma, které bychom měli mít už dávno zpracované. Jakožto bývalý Protektorát Čechy a Morava (a Slovenský štát) máme vlastně povinnost se této dějinné epoše neustále věnovat a snažit se porozumět. Mnoho základních otázek, které se týkají primárního lidského postoje: "Jak mohl hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss klidně spát, chodit každý den domů a poklidně večeřet se svou rodinou...?" nemá pokládat poprvé koprodukční film, rozhodně ne českým (a slovenským) divákům. Stejně tak nás nemá překvapit nebo poprvé fascinovat každodennost života manželky Hösse, Hedwig. My naopak máme mít bohatou znalost reality válečných dní a umět s ní pracovat. Postoje a názory Hedwigy Hösse se nijak zvlášť nelišily například od života Liny Heydrich v Panenských Břežanech. Mnoho výrazných žen z této doby sepsalo paměti a ty se v mnohém jen opakují, doplňují a vysvětlují nám tak, co a proč se v jejich životech stalo. Skvěle takto slouží zejména paměti sekretářek Traudl Junge, Brunhilde Pomsel, Louise Fox. Otázku poslušnosti k autoritám a slepé plnění rozkazů dostatečně analyzovala Hannah Arendtová v sérii svých reportáží Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Dále bychom měli být imunní vůči démonizování němčiny jako takové a mít stále na paměti, že Třetí říše existovala jen 12 let a pořád je to především jazyk von Goetheho, Schillera a Rilkeho. Je absurdní, nakolik současnou veřejnost nezajímá nový Terezín, ale na Oscary nominovaná Zóna zájmu samozřejmě apeluje na morální hodnoty a zájem o věc. Přesto, pokud tento trendy film přinese určité poznání i těm diváků, kteří sledují jen novinkové tituly, je možné tuto úlitbu akceptovat. #čsfdprojekce (09.02.2024)

Tohle šlo mimo mě. Film se má zaobírat banalitou zla. Obyčejnými lidmi kteří z pověření rozkazů konali neobyčejně odporné činny. Ale film jde v této snaze tak daleko, že za celých 100 minut nabídne asi jen pět minut, které jsou divácky zajímavé. Zbytek je denní rutina. To, že k té denní rutině se semtam ozve střelba nebo že jde černý kouř z pecí, které se nachází za zdí domu... to funguje tak deset minut (a možná že jako krátký film by to bylo působivější). Ačkoliv z toho settingu "život v domě vedle koncentračního tábora" by mohly vycházet různé situace, které by postavy vedly k nějakému přemítání, nic takového se neděje. Němečtí okupanti se nezajímají o to, co se děje vězňům v táboře, a diváka zase nezajímá, co se děje německým okupantům. Kruh se uzavřel. Ještě jsem myslel, že moje rozčarování pramení z nenaplněných očekávaní - koneckonců na film jsem se velmi těšil už od nadšeného přijetí v Cannes. Ale filmem stejně nezaujata byla i přítelkyně, která o filmu nic nevěděla. Až mi přijde, že ty nadšené výkřiky spíše značí "podívejte jaký jsem intelektuál vyžívající se v avantgardním, nepřístupném (rádoby)umění", než aby lidi prostě přiznali, že tenhle nezajímavý film.. je prostě jen to, nezajímavý. (08.02.2024)

Prvých 40minút Drží Glazer top koncept o budovaní blahobytu na utrpení druhých, čiže funkčne rozvíja a presahuje tému Holokaustu - robí z nej univerzálne podobenstvo. Čo sa mu však rozvíjať nedarí, je dramaturgia samotného filmu. Niekto sa tu príliš snaží byť Hannou Arendt a Michaelom Haneke zároveň... ale ten soundizajn (v kľúčových miestach zásadnejší, než samotný obraz)! (08.04.2024)

Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF] (21.05.2023)

Parádní kamera, pár scén s až roztomile jemným humorem, zajímavej nápad, působivý zvuk.. ale tím to tak hasne a z kina jsem zase jednou odcházel otrávenej z toho jak jsem se chytil na lep toho (pravda, až podezřelého) hajpu. Možná jsem už fakt cynická zrůda, ale všechny ty psychologicko-stylistické fintičky, kterýma se to snaží diváka vmanipulovat do požadovaných emocí, jsou tak strašně okaté a blbě navlíknuté, že jsem chvílema oči protáčel až někde dozadu do lebky. Ta forma na které to celé stojí bohužel není všespásná a takto sama o sobě by utáhla nějakej geniální kraťas, možná i středometráž, ale celovečerák je na jeden takto prvoplánový nápad prostě moc. Je to jen takový upachtěný kalkul průměrnosti a artová póza co chce být hrozně závažnou výpovědí... Ne, fakt není povinnost kladně hodnotit všechno co se nějak otírá o holokaust. Klidně můžete zkusit fim hodnotit i podle toho jak na vás skutečně (ne)zapůsobil. (24.02.2024)