Most

Alegorie přetížená významy. Trochu mi připomněla baptistické komiksy, které vídám v nemocnici a v nichž je křesťanská zvěst zhuštěna do několika obrázků a bublin. Věřím, že pro leckoho může být tento snímek "life-changing", jak tvrdí přebal DVD, ale mně poněkud překážela divná stylizace: americký film s (dobrými) českými herci se chce tvářit východoevropsky ošuměle - a tak tu vedle současných tramvají jezdí parní lokomotivy a na ulicích se prodávají květiny z předpotopních žebřiňáků. Nezvládnutá je práce s časem - především v klíčové scéně, kde se všechno zpomaluje a zrychluje vysloveně na efekt a fyzikální zákony trpí. A co se týče dívčiny závěrečné konverze - ani při druhém zhlédnutí jsem nepochopil, kde vzala klíč k tomu, co se vlastně stalo. Snímek příliš usilovně pomrkává na křesťanského diváka, který si významy pospojuje. Chce vyprávět jinotajem o lásce Boha Otca a o oběti jeho Syna, ale činí to - jak se u alegorií žel často stává - příliš okatě a chtěně, takže původní příběh o "mosťákovi" a jeho synáčkovi, chápaný nealegoricky, už nedokáže stát na vlastních nohou. Často se setkám s umělecky sice hodnotným filmem, leč zpotvořeným po duchovní stránce. Tady tomu bylo naopak. Čekal jsem příliš a byl zklamán. (12.07.2009)

Alegorie nealegorie, tenhle krátký film na mě zapůsobil přes všechny nedostatky typu podivných anachronismů a ještě podivnějšího závěru prostě proto, že nad tématem oběti přemýšlím jako matka malých dětí docela hodně. Myslím na Sophiinu volbu, na film Musíme si pomáhat, který na mě taky velmi zapůsobil a na období minulého totalitního režimu, který naše české myšlení chtě nechtě dosti poznamenal. Nikdy jsem nebyla postavena před volbu oběti vlastních dětí, a to dokonce ani v podobě, v jaké před ni byli za minulého režimu postaveni moji rodiče. Co je důležitější, prospěch mých dětí, nebo nějaké principy? Někteří lidé by to rádi viděli černobíle, já to černobíle nevidím. Někteří by kamenovali ty, co jim jde víc o blaho svých dětí než o blaho ostatních, cizích... prý společnosti. Nezlobte se na mě, mně je jedno, kam se řítí vlak, když jsou ohroženy moje děti. A jen tiše doufám, že před takovou volbu nikdy nebudu postavena. (30.10.2011)

Uvědomuji si zatím dva filmy, které mi rozbušily srdce: kromě Mostu ještě Pán much. Pokud to bylo i v jiných filmech, přesto jsem se k nim z nějakého důvodu nechtěl vracet (např. Zachraňte vojina Ryana). Most je jeden z mála filmů, které jsem již viděl vícekrát. Síla filmu pro mne tkvěla právě v tom, že jsem nevěděl, co mě čeká. Tak zoufalý a řvoucí jsem u filmu ještě nebyl. V té době jsem měl totiž svého prvního synka, se kterým jsem měl podobně intenzivní vztah jako byl naznačen ve filmu. Při představě, že před rozhodnutím stojím já, jsem křičel: ne, já Tě nedám! a byl by to jiný konec. A ano, vnímám vzdáleně paralelu oběti Boha otce. Kvůli nám, těm co jedou ve vlaku se svými radostmi i starostmi, myšlenkami i pocity. Pak teprve jsem to nějak v sobě dokázal zpracovat. Když pouštím známým film Most, říkám jim, aby si po písmenku "M" přidali písmena "i" a "l". Howgh. (09.02.2011)

Při narození by nám měli říct, že si máme vážit času. Do háje s číslama, který nám napíšou na břicha, napište tam: každá vteřina se počítá! Fascinují mě ty lidský osudy. Vezmu otce a syna, uzmu život, vteřinu a myšlenky nechám vygradovat. Teda tentokráte jenom v divákovo mysli. Za 29 minut se dá uskutečnit hodně věcí: pověsit prádlo, ostřihat strom, vypít pár prcků. Tohle všechno se dá zvládnout, ale je to bez emocí. Tenhle český filmeček pro mě znamená hodně. Nikoli ve smyslu, že co je český, to je hezký, ale že posunul mě, diváka nerváka, zase někam jinam. A to jsem si myslel, že jsem probádal většinu koutů kinematografie. Tohle mě nikdy nepřestane fascinovat! (28.10.2009)

Učitě velice zvláštní krátkometrážní snímek, který během půl hodiny dokáže člověku hodně pozměnit pocity. Začátkem je to pocit lásky, a potom pocit nechutě, který je opodstatněn velmi těžkým, ale nakonec správným rozhodnutím. Příjemně zpracované, skvěle zahrané. Nic tomu nechybí. Rozhodně si zaslouší 90% (19.11.2013)