Ztracenci

Stratenci sú neprávom dosť málo známym filmom. Malý počet hodnotení najskôr vypovedá o tom, že televízia akosi nerada prezentuje menej známe filmy. STV2 sa to pokúsila napraviť a ja som urobil dobre, že som filmu venoval svoj čas, pretože kvalitou a spracovaním môže film smelo konkurovať tomu najlepšiemu, čo v bývalom Československu vzniklo. Zaujímavý príbeh o trojici zbehov je vyrozprávaný v pomalšom tempe s veľkým dôrazom na dialógy. Najviac priestoru dostáva G. Valach, ktorý napriek rodnej slovenčine, zvládol češtinu naozaj nečakane dobre, zvlášť keď si uvedomíte, že sa mu ústa takmer nezavrú. Jeho výkon je naozaj miestami heroický. Záver Stratencov je na naše pomery až nečakane akčný a na počudovanie aj kvalitne zrežírovaný a napínavý. "Jánošikovský" záver mi dokonale sadol a od plného hodnotenia som upustil iba z dôvodu, že mi nesedeli trochu básnicky ladené dialógy. Inak skvelý film. 80%. (01.12.2011)

Miloš Makovec mě svým filmem Ztracenci příjemně zaskočil, nečekal jsem to od něj. S literární předlohou Aloise Jiráska se vypořádal nadmíru zdařile. Protiválečné poselství získává díky vylíčené náladě psychologické naléhavosti jasné kontury a silný hlas vichru. Existencionalismus předkládá svůj pohled na život, bezútěšnost se opájí strachem. Přítomnost na pomezí mezi životem a nicotou upíná poslední zbytky sil k hledání smysluplnosti, alespoň jednoho opěrného místa. Zoufalství šmátrá po pevném bodu, ale záchytný pilíř se ze slov marnosti a pochyb nepostaví. Studie lidského chování v extrémních podmínkách samotné podstaty života je destruktivní pro vnější i vnitřní světy. Vratká udržitelnost jakékoli vznešenější hodnoty nenabízí bezprostřední možnost naděje, ale i tehdy se lze postavit na odpor proti nezvaným proudům vyšší politiky života. Lidský život jednotlivce nemá význam, lidství se zdá být vzdálenou ideou. Zapomenutou v krutosti strachu. První rovinou poselství je cynický kyrysník (dobrý Gustáv Valach), vyhladovělý pruský dezertér. Všudypřítomná smrt chladnokrevnosti plnění rozkazů mocenských hrátek vyvolává nejzákladnější otázky o smysluplnosti. Pud sebezáchovy a strach ze smrti, bolestné procitnutí, ztráta jistot a jedinou chatrnou ochranou se stává hořká jízlivost. Druhou rovinou je lehkomyslný Václav (velmi dobrý Stanislav Fišer), mladý rakouský pěšák. Hledá se ztracené mládí, jedinou nadějí byl pečlivě uchovávaný daný slib a výhled na budoucnost. Válka a všudypřítomná smrt, svůdně se prohne v bocích, rozverně zašvitoří a vysměje se bláhovým a okolnostmi zadušeným představám naplněného a šťastného života. Třetí rovinou je zádumčivý husar (zajímavý Vladimír Hlavatý), zkušený a zodpovědný rakouský voják. Obžalobou se stává tíživost vlastního svědomí. Krutá nesmyslnost války zde dostává nejjasnější tvar, pláče se u dveří a prosí za odpuštění. Čtvrtou rovinou je Jíra (dobrý Radovan Lukavský), Václavův kamarád z dětství a dospívání, a jeho manželka Baruška (zajímavá Alena Vránová). Praktická ukázka rozkladných dopadů válečných půtek na civilní obyvatelstvo a stav společnosti. Strach se stává pánem situace a nikoho nenechává bez proměny a nejzávažnějších následků. Z dalších rolí zaujme přepadený sedlák (Vladimír Huber) a jeho žena (Eva Očenášová). Ztracenci jsou protiválečným pohledem v komplexně rozšířeném pojednání, kdy každý další argument má zvyšující se váhu závažnosti. Herecká exprese naléhá stále hlasitěji a sugestivněji. Ztracenci jsou vynikajícím psychologickým dramatem. Navzdory době svého vzniku. (22.03.2018)

Na Jiřího Brdečku průměrný scénář, ale jinak bezproblémově koukatelný snímek. Kdo hledá historické epično, ať se obrátí jinam, tohle je komorní snímek o 8 hercích a asi 20 komparzistech. Film naštěstí není, i přes dobu vzniku, postižen budovatelským svrabem ani dobovou schematičností, ale vykouří se z hlavy dřív, než řeknete "ztracenci". (25.07.2012)

Je to až k pláči, když si člověk uvědomí, že ve stejné době vznikala protěžovaná Vávrova husitská trilogie na nejlepším možném materiálu, v barvě a s velkorysým rozpočtem, která v sobě zakonzervovala to problematické z Jiráskova odkazu a spojila to s komunistickým národovectvím. Naproti tomu tenhle mimořádně silný protiválečný snímek vypadá jak Popelka v ušmudlaných hadrech. Pro mě jde o nejlépe zfilmovanou předlohu Aloise Jiráska, která stojí na výborném herectví všech zúčastněných, pečlivé režii a emotivním scénáři. V několika momentech - a především v závěrečné scéně, kdy Gustáv Valach kráčí vstříc nepřátelským vojákům - sklouzává film lehce k patosu a tak mu pátá hvězdička přece jen unikne, ale na svou dobu je to i v mezinárodním měřítku skvělé dílko. Silné dialogy a atmosféra bezútěšnosti v čase válečného běsnění. Celkový dojem: 85 %. (18.05.2008)

Vynikající přepis jedné z Jiráskových povídek na filmové plátno se skvělým scénářem, režií i kamerou. Jeden z prvních filmů, které ukazovaly odvrácenou tvář války, její dopad na psychiku vojáků i na civilní obyvatelstvo. Také vyniká na svou dobu perfektním technickým zpracováním vč. takových detailů, jako správné nabíjení dobových zbraní a manipulace s nimi. Brdečka dělal nejen vyníkající komedie, ale i vážné filmy. Poznámka: několikrát se tu o tom nejistě zmiňují komentáře. Pro film to není ani důležité, ale dle povídky se děj odehrává v létě 1745 po prohrané bitvě u Ostřehoma (Striegau, též jako bitva u Hohenfriedbergu). P. S: Kdo psal tu zajímavost, že "Vítězství Pruska nad Rakouským císařstvím v této válce vedlo ke vzniku Rakouska-Uherska a pruské hegemonii" by zasloužil propadnout z dějepisu. Nejsme v roce 1866, ale ve válkách o rakouské dědictví o 120 let dříve. (26.09.2006)