Ztracenci

Historické válečné drama jako řemen, krásně natočené, působivé, strhující a ta ústřední trojice - Gustáv Valach, Stanislav Fišer, Vladimír Hlavatý - výborná, později je doplnila dvojice Alena Vránová a Radovan Lukavský, víc jsem si nemohla přát, to je herecké nebe.. Silný příběh o nesmyslné mašinerii, která semele vše, co jí stojí v cestě a když projde chalupou, nezůstane kámen na kameni.. Slza ukápla, to přiznávám.. (14.06.2022)

Téměř >barokní< drama na jiráskovská (národ dávno povznášející) témata... Na svou dobu však poctivá - ba vynikající filmařina se skvělými hereckými výkony, skvělou hudbou i kamerou, historicky byť poněkud fabulující - přesto poutavý film s (v náznacích - prostě dobou daným - samozřejmě protiněmeckým) humanistickým a protiválečným poselstvím... A právě u takovýchto starých >česko-slovenských< filmů si člověk až povzdechne, jaká mohla ta kinematografie naše tenkrát být, nebýt toho neustálého >socrealistického< ideologického ovlivňování... "Nezvednout šavli, bambitku nenacpat..." Mír s tímhle filmem. Čtyři a půl hvězdičky za krásné dílo - leč s těžkým srdcem nakonec zaokrouhlené dolů... (18.12.2006)

Za doby Prusko-rakouských válek se odehrává příběh o putování tří "ztracenců" , kteří už nechtějí bojovat a shodou okolností se všichni ocitnout v horách na samotě jednoho hospodáře. Každý má z války nějaké svoje trable, které je sžírají. Jejich tragický osud vypovídá o nesmyslnosti válčení a ta nesmyslnost platí samozřejmě v každé době. Myslím, že tohle je Makovcův nejlepší film, není vůbec poplatný době a tudíž neobsahuje zidealizovanou propagandu, ale přímočaře vypráví osudy hrstky lidí, kteří se snaží v oné temné době žít a přežít. Některé scény jsou hodně vypjaté, zejména ty, odehrávající se v poslední čtvrtině. Hudba Jana Rychlíka zní chvíli barokně jemně a hladce, aby v některých pasážích až nepříjemně burácela, bitevní scény doslova rozbíjí. Kamera Vladimíra Novotného si pohrává s různými detaily, prostřihy a nasvícením, na svou dobu nápady těžce neotřelými. Trojice "ztracenců" zahraných Gustávem Valáchem, Vladimírem Hlavatým a Stanislavem Fišerem laťku kvality filmu posunují nahoru. Nemám absolutně co vytknout, nečekal jsem takové emotivní a vcelku i brutální drama. (03.12.2018)

Slunečný den, příroda kypí životem. Veverka skáče z větve na větev, v trávě se honí divocí králíci a voják leží na zádech s očima dokořán a pozoruje letní oblaka. Ač život vůkol přímo bují, voják se neraduje, je totiž mrtvý. Úvodní scéna až nápadně připomene jednu z nejkrásnějších básní A. Rimbauda - Spáč v úvalu. A další mrtvý, další, další i s koněm. V horské krajině zmítané válkou se protnou osudy tří vojáků, kteří se pokusí najít útočiště na samotě, která ale možná není tak bezpečná, jak by se mohlo zdát. Kromě odsouzení války (já přísahal Bohu proti vaší armádě, ty proti naší. Je jich tedy více, nebo ten jeden touží po smrti nás všech?) dojde i na motiv nešťastné lásky. Všechny postavy jsou navíc v neustálém nebezpečí. Poetická i syrová černobílá kamera a výborná hudba dotvářejí atmosféru beznaděje a současně touhy přežít. Nevím, proč zdejší obsah vyzrazuje konec, i když z celkového ladění je jasné, kam příběh směřuje. Po všech stránkách solidní historické drama. (29.05.2019)

Miloš Makovec mě svým filmem Ztracenci příjemně zaskočil, nečekal jsem to od něj. S literární předlohou Aloise Jiráska se vypořádal nadmíru zdařile. Protiválečné poselství získává díky vylíčené náladě psychologické naléhavosti jasné kontury a silný hlas vichru. Existencionalismus předkládá svůj pohled na život, bezútěšnost se opájí strachem. Přítomnost na pomezí mezi životem a nicotou upíná poslední zbytky sil k hledání smysluplnosti, alespoň jednoho opěrného místa. Zoufalství šmátrá po pevném bodu, ale záchytný pilíř se ze slov marnosti a pochyb nepostaví. Studie lidského chování v extrémních podmínkách samotné podstaty života je destruktivní pro vnější i vnitřní světy. Vratká udržitelnost jakékoli vznešenější hodnoty nenabízí bezprostřední možnost naděje, ale i tehdy se lze postavit na odpor proti nezvaným proudům vyšší politiky života. Lidský život jednotlivce nemá význam, lidství se zdá být vzdálenou ideou. Zapomenutou v krutosti strachu. První rovinou poselství je cynický kyrysník (dobrý Gustáv Valach), vyhladovělý pruský dezertér. Všudypřítomná smrt chladnokrevnosti plnění rozkazů mocenských hrátek vyvolává nejzákladnější otázky o smysluplnosti. Pud sebezáchovy a strach ze smrti, bolestné procitnutí, ztráta jistot a jedinou chatrnou ochranou se stává hořká jízlivost. Druhou rovinou je lehkomyslný Václav (velmi dobrý Stanislav Fišer), mladý rakouský pěšák. Hledá se ztracené mládí, jedinou nadějí byl pečlivě uchovávaný daný slib a výhled na budoucnost. Válka a všudypřítomná smrt, svůdně se prohne v bocích, rozverně zašvitoří a vysměje se bláhovým a okolnostmi zadušeným představám naplněného a šťastného života. Třetí rovinou je zádumčivý husar (zajímavý Vladimír Hlavatý), zkušený a zodpovědný rakouský voják. Obžalobou se stává tíživost vlastního svědomí. Krutá nesmyslnost války zde dostává nejjasnější tvar, pláče se u dveří a prosí za odpuštění. Čtvrtou rovinou je Jíra (dobrý Radovan Lukavský), Václavův kamarád z dětství a dospívání, a jeho manželka Baruška (zajímavá Alena Vránová). Praktická ukázka rozkladných dopadů válečných půtek na civilní obyvatelstvo a stav společnosti. Strach se stává pánem situace a nikoho nenechává bez proměny a nejzávažnějších následků. Z dalších rolí zaujme přepadený sedlák (Vladimír Huber) a jeho žena (Eva Očenášová). Ztracenci jsou protiválečným pohledem v komplexně rozšířeném pojednání, kdy každý další argument má zvyšující se váhu závažnosti. Herecká exprese naléhá stále hlasitěji a sugestivněji. Ztracenci jsou vynikajícím psychologickým dramatem. Navzdory době svého vzniku. (22.03.2018)