V sobotu večer, v neděli ráno

V rámci víkendového JitkaFestu konaného pro mé nejbližší u příležitosti mých narozenin jsme si po sobě kromě dalších snímků pustili dva rané filmy velkých režisérů, Kes (1969) Kena Loache a tenhle časný snímek Karla Reisze. Oba zachycují stejnou rozervanost některých a rezignovanost mnohých v ubíjející pracovně-ekonomické mašinerii, a bezvýchodnost, s níž v něm lidé rozvrhují své životy. Jen každý to pojímá z jiného úhlu pohledu a výborně se tak doplňují. Zatímco Kes je pomalé, klidně a zblízka snímané drama pracující odvážně s civilností a autenticitou (více v mém komentáři zde), tenhle film postihuje základní beznaděj v minimalistické, až etudní zkratce s jemně cizelovaným humorem. *** (JitkaFest, rezidence B12). (23.01.2022)

Když jsemo tomhle filmu četl prvně, tak mi přišlo, že se bude jednat o sociální tématiku, kdy lidi jsou tím, jak chodí do práce, jak si vydělávají na živobytí tak otrávení a duševně demolovaní, že jen v sobotu večer je jediná šance něco zážít, setkat se s těmi, co jsou člověku blízcí a vést s nimi hovory, které člověku vyhovují, cítí se při těch lidech fajn, což není přes týden. Tohle mě napadlo tehdy, napoprvé, když jsem narazil na tenhle film v knize 100 filmů světové kinematografie. KAREL REISZ natočil později "Francouzovu milenku", a jedná se o dítě, které zachránil dnes již 101 letý pán, před téměř jistou smrtí. Kdyby nebyl, tak by nemohl udělat tyhle hezké filmy. Současně to ale relativizuje i význam lidského života. Kolik je takových, co zemřeli na mor či černý kašel, nebo já nevím co, a mohli udělat pěkné věci, ale neudělali, protože se toho prostě nedožili. Taky mi ten film evokuje, že jsem tehdy četl trilogii Dos Passos - U.S.A., kde se probírají imprese života. kniha je sice staršího data, ale tehdy jsem dost soucítil s těžkým údělem dělníka v zaprášených a špinavých (nehygienických) prostorách, kde dělnící často pracují (doly, některé fabriky atd.). Nevěděl jsem tehdy, že řada dělníků tuhle práci má ráda, i když současně nadávají, ale je to pro ně jistota, bez níž žijí jako kapři na suchu. Někdo se třeba diví, že nepíši rovnou o filmu. Ale když já si raději přehrávám i těšení se, než jsem ten film později viděl. Anebo jde o poznámky, které mají pro mě význam. Až dokomentuji první várku filmů, tak se stejně mohu k tomu všemu vracet a zarozjímat si. Je to zde i takový deníček. O filmu samotném třeba jindy. (14.09.2010)

Černobílé realistické drama z převážně víkendových prožitků jednoho pohledného drzého antihrdiny bez skrupulí - mladého dělníka rozhněvaného na stereotyp obyčejného života. Filmové zamyšlení, jak dlouho si lze beztrestně užívat bezstarostného mládenectví (pivní dýchánky v hospodách, cizí vdaná žena, hezká mladá dívka, rybaření, pouťová zábava -"a všechno ostatní je propaganda") a zda nakonec i na lehkovážného mladíka nedolehne zodpovědnost a plánování rodinného života. Jenže - je to filmová novela bez výraznější katarze, napětí a jen s málem vznikajících emocí. Tak to prostě chodí. Dobrý, ale ne příliš příjemný film jen zobrazuje obecně známou životní situaci mnoha dvacátníků a nic zvláštního podle mne nepřidává. Přesto podotýkám, že snímek vyhrál v roce 1961 cenu Britské Akademie BAFTA za nejlepší britský film. (01.04.2009)

Podivná záležitost, skrz naskrz prodchnutá atmosférou 50-tých let. Možná je to taky tou dobou, ale "rebel" Albert Finney mi moc jako rebel nepřipadal --- možná bychom se mohli chvíli hádat o formách a podobách rebelanství postupem dvacátého století, film samotný mě ale moc nepřesvědčil. Ze začátku zajímavé, pak už jen banální... 6/10 (10.06.2008)

Jedno z prvních přenesení rozzuřenosti mladých Angličanů z knih do filmu již nemá stejnou údernost jako jiná sociální dramata z doby dřívější (V přístavu) nebo pozdější (Accattone). Reiszův portrét jednoho příliš hrdého příslušníka dělnické třídy při svém neidylizujícím, odměřeném rámování nedokáže dost sugestivně zprostředkovat vztek, který hrdina vůči starší (a vládnoucí) generaci pociťuje. Působivější je v tomto směru Schormovo drama Každý den odvahu, které je „down-to-earth“ ve více významech než Reiszův film, ačkoli stejně jako on nadřazuje dramatizaci pouhé observaci (takže nelze mluvit o bezprostřednosti vlastní stylu cinéma-vérité). S ohledem na konzervativní britskou kulturu je ale přesto třeba docenit odvahu ukázat chování několika frustrovaných, nezodpovědných, konvencemi opovrhujících a opovážlivou živočišnost projevujících floutků (Arthur do sebe často hází jídlo nebo lije pivo a neomezuje se ani v oblasti sexu) bez odsuzování, resp. bez zaujetí jednoznačného morálního stanoviska. Kontroverze ve své době vzbudil také nespisovný slovník postav nebo téma potratu (pobouřenější byli paradoxně američtí cenzoři), což ve výsledku dělá z V sobotu večer, v neděli ráno zejména historicky cenný lakmusový papírek nálad společnosti, ve které se schylovalo k bouřlivým změnám. 75% Zajímavé komentáře: sportovec, ScarPoul (16.03.2014)