Nemocnice na kraji města po dvaceti letech

Málem jsem umřela smíchy při pohledu na Balzerovou číhající za křovím. Paní Eliško, k čemu jste se to, proboha, propůjčila?!? Tvůrce bych zavřela do archivu, aby oprašovali staré snímky, byli by pro film mnohem užitečnější a snad by toho tolik nezkazili. A možná by se mohli i na některé staré seriály podívat, aby pochopili, jak se to má dělat. (01.05.2011)

Nechci jít s hodnocením níže, protože si myslím, že za poměry, které pokračování popisovalo, Zikmund nemohl stejně jako Dietl za socialistickou šeď. Materiální posun dopředu byl dokonce potěšitelný. Pravda ale je, že Zikmundovi chyběla v tomto ohledu dietlovská uměřenost a skoro žádná z nových postav nebyla tak zajímavá jako původní obsazení. Snad s výjimkou romské sestřičky. Možná proto, že drama u Pěnkavových bylo mnohem silnější než u Blažejových, o dceři dr. Králové nemluvě. Taky si myslím, že byla chyba upírat tolik pozornosti na nesympatický páreček doktorů Machovcových, navzdory zdatnému Töpferovi a vynikající Hrzánové. Zvláště když dokázala zživotnit takový scénáristický úlet jako postavu psychiatričky, která svého manžela chirurga posílá za věštkyní, aby mu předpověděla kariéru. (Původní záporák dr. Cvach byl sice legendární, ale mám dojem, že tolik místa v rámci seriálu zase nedostal.) A - při vší úctě ke stáří a Chudíkovi - na fyzický a možná i mentální úpadek takového monolitu, jakým byl primář Sova, se nedívalo dobře. // 51% (02.12.2021)

Scénář: Petr Zikmund .. To "málo" (vztahy postav a brilantní dialogy) co bylo zajímavé na původním seriálu, vyprchalo během dvaceti let a současné kapitalistické, rasistické a jiné záležitosti jsou zde velice špatně šroubovány na přeživší herecké jádro. (05.03.2006)

Nevybíravá facka do tváře Jaroslava Dietla i Jaroslava Dudka. Před lety jsem pokračování legendární "Nemocnice" protrpěla od první do poslední minuty ... ale dneska už nemám sílu ani chuť ztrácet s ním čas - a bezmocně sledovat, kterak jeho kvalita zcela viditelně a zcela nezadržitelně s každým dalším dílem upadá. Skončila jsem spolu s epizodou číslo 3 - po neobratně servírovaných lapáliích spojených s osobními a profesními problémy jeho protagonistů (stejně jako s proměnou politicko-společenských poměrů) jsem už nějak nedokázala vstřebat neuvěřitelně trapně podanou bridžovou zápletku. P.S.: Je mi jasné, že původní série byla zfilmována značně idealisticky, přesto se nabízí (nebo spíš poměrně nevybíravě vnucuje) uštěpačná otázka, co jsme si to v dobré víře na samém konci devětaosmdesátého roku bouřlivého dvacátého století vlastně vyzvonili ... vlastními klíči - a kam se poděly zvítězivší Pravda a Láska, ty holky prodejné ... (12.09.2015)

Toto bylo pro mě obrovské zklamání, které trpělo propastným kvalitatním srovnáním s původním seriálem, který navzdory komunistickému balastu, ční nad tímto dílem ve všech směrech, zemména scénářem, režií a hereckým projevem. Navzdory tomu, že řada herců navazovala na své úspěšné role a mohla z toho těžit, nemohli se očividně s předepsaným vývojem svých postav ztotožnit a často to vypadalo, že jde o pouhé karikování předešlého seriálu. Seriál byl po komerční stránce velmi úspěšný (sledovaný), protože opravdu plnil roli zábavného týdeníku, o kterém se v pondělí ráno nevěřícně diskutovalo a musím říct, že to byl jediný světlý bod celého projektu - čtení zábavných recenzí o Elišce Balzerové, která vrhá toužebné pohledy na sousedovic dítě, pan Abrahám jako balvan, prapodivná dcera Eliška (nebo jak), která částečně šílí nad sebou nebo svým nepřítomným otcem a ti všichni, jak se kolem sebe plácají a nejsou s to, vytvořit kloudný dialog. Byla to zábava, ale jako výsledek dramatického seriálu dost smutné vysvědčení. (01.09.2006)