Pohotovost

Jak prostředí nemocnic v reálném životě nenávidím, tak ho v tomto seriálu zbožňuju a zrovna na takové pohotovosti bych se rád nechal hospitalizovat. Velmi dlouho jsem tento seriál ignoroval, protože jen ttak z doslechu mě prostředí nemocnice příliš nelákalo, nesledoval jsem Nemocnici na kraji města jako moje matka. Jedním z kladů Pohotovosti, který velmi oceňuji je dobrý poměr citové a profesionální části životů jeho hlavních postav. Z pár epizod Chicago Hope, které jsem viděl jsem nezískal tak dobrý dojem. Pohotovosti navíc nahrává samotné prostředí, ve kterém se odehrává, je atraktivnější a akčnější. Další světlou stránkou je charakterová pestrost personálu pohotovosti, kde si snad každý najde svého oblíbence (u mě John Carter). Pro mě osobně jde o jeden z vrcholů seriálové tvorby. 6.7.2013: hodnocení sníženo na 4* (druhá půlka je holt slabší) (13.11.2004)

Cože? Já ještě neohodnotil tenhle seriál? Tak hodnotím. Tedy aby bylo jasno - seriály fakt nemusím. Většinou je přímo nesnáším, protože nesnáším i zdlouhavost a rozvláčnost. Ale v devadesátkách jsem pracoval několik let ve špitále, konkrétně na operáku a na ARO, a považuju to za hodně významnou kapitolu mýho života. Takže když se nějaký čas na to objevil na televizních obrazovkách tenhle (dabovaný) seriál, a já tehdy ještě čuměl na bednu, docela jsem ho žral, respektive ty jeho pohotovostně akční scény, ta telenovelická vata mezi nimi mě tolik nebrala. A říkal jsem si, že na takový pohotovosti pracovat a nervově se nezhroutit by byl učiněný zázrak. No jo, hollywoodští scénáristi to s tím hektickým tempem (ne)pěkně přeháněli, ale koukalo se mi na to tehdy dobře. (12.09.2019)

Říct, že je tento seriál realistický, je poněkud troufalé. Věřím, že všechny medicínské případy se takto někde mohly stát, ovšem ne na jednom místě a v takové koncentraci. Co už je trochu na pováženou, je tvrzení, že by všichni doktoři a sestry na pohotovosti byli tak snaživí a ochotní. Obojí je nebetyčný extrém. Ale copak by méně extrémní seriál byl tak poutavý bez přestávky už 13 let? Odpověď je jasná. Bezkonkurenčně nejlepší nekomediální seriál, co je možné v televizi vidět. Pokud jste v Pohotovosti nováček a děsí vás představa shánění a sledování bezmála tří stovek dílů, začněte klidně tím, co v televizi běží zrovna teď. Pokud vás její kouzlo dostane, k tomu prošvihnutému se jistě rádi vrátíte, třeba až Prima bude znovu reprízovat. (04.01.2007)

Hned ze začátku mě to chytlo, postavy byly zajímavé, ale moc jsme se jim do života nepletli, spíš to bylo zaměřené na drama na pohotovosti. A já to žrala. Dokázala jsem si je oblíbit, zamilovat, a tak jsem byla ráda, že není jen jedna série a já s nimi mohla zachraňovat životy či o ně přicházet delší dobu. Bohužel postupem času se z lékařského drama stalo spíše drama až telenovelových rozměrů. Dejme tomu, že do té šesté série to ještě šlo, ale pak se to pořádně rozjelo. Všichni měli trauma, trable, brali drogy, … V podstatě se to drželo při chodu tím, že tvůrci trápili mé oblíbené postavy, případně je zabíjeli, případně je někam odklidili, aniž by řekli, co se s nimi stalo. V podstatě jsem to snesla do konce osmé série, ale jak zmizeli z pohotovosti úplně všichni ze začátku, tak jsem to vzdala. Prošla si pár dramaty těch nových, absolutně nezajímavých špatných kopií předchůdců, abych si na konci 15. série užila hostování mých oblíbených. Konec tedy byl trochu jako školní sraz, byl příjemný, sentimentální. Ale těch sedm sérií mezi tím... brrr, Afrika mě nebere. Takže do šesté série jsem to milovala, pak odešla postava, kterou jsem měla nejraději - Carrol, zbožňuju tě, hlavně s Rossem pohromadě - a přišlo nebetyčné drama. Pěkný seriál. Má své kouzlo. Pokud chcete akci na "sále" či unavené doktory se soucitem, myslím, že tohle by se mohlo líbit. (17.11.2015)

Kdybych nikdy neviděla Six Feet Under, můj nejoblíbenější seriál by byl Pohotovost. V podstatě jsem s ním vyrostla, stal se velikou součástí mého života. Spousta věcí dělá z ER výborný seriál. V první řadě to je ohromné množství postav, které řeší reálné problémy, procházejí reálným vývojem. (John Carter se ukáže v první řadě jako nezkušený student, a na konci odchází jako zkušený lékař, sledovat jeho vývoj by vydalo na samostatnou esej... vlastně, moje láska k Johnu Carterovi by vydala na samostatnou esej.) Pak je tu ohromné množství epizod, které jsou originální buď příběhem který vypráví, a nebo způsobem jak jsou natočeny. Třeba v epizodě When Night Meets Day vzali dvě postavy a ukázali, jak se prolíná noční a denní směna, v jednu chvíli s rozpůlenou obrazovkou. V epizodě Four Corners ukázali jediný den 4x, pokaždé z pohledu jiné postavy. Podobných nápadů a vychytávek je tu hrozně moc, a tak zrovna u ER je prakticky nemožné vybrat jedinou nejlepší epizodu. Nedokážu ani spočítat, kolik mnohdy i vedlejších dějových linií se mi zarylo do paměti, kolik příběhů pacientů procházejících County General se mě dotklo. A nedá mi to a zmíním i názvy epizod. Nepřestává mě fascinovat, s jakou úderností dokáže pár slov vystihnout celou epizodu. Sleduji celý seriál znovu v originále, ale pokaždé když se objeví název dílu, dokážu si vybavit jak jsem jako malá poslouchala ten hlas, který název přečetl v češtině. Tohle všechno dělá z ER nejlepší nemocniční seriál všech dob. Rozhodně by si zasloužil delší komentář, abych mohla řádně ocenit všechny postavy (jak bych mohla nezmínit Marka Greena!), všechny vynikající epizody (jak bych mohla nezmínit poslední epizodu Marka Greena...) hudbu... Těch skvělých, dojemných, vtipných momentů je za těch 15 řad tolik, že ER budu sledovat znovu a znovu a mám jistotu, že mi to pokaždé něco dá. (23.07.2014)