Niko Pirosmani

Leckdo by řekl, že tempo tohoto filmu je příšerně pomalé, že se tam vlastně nic neděje, že je nudný... Mně to tak nepřišlo. Snímek je poskládán ze zajímavých epizod naivního malíře Pirosmanišviliho, jehož osud může vyznívat universálně, ať už v jeho touze pořád něco malovat (čili něco tvořit), v jeho odlišnosti nebo odcizenosti vůči okolí. Film je vyprávěn v neobvyklém, ale o to přitažlivějším duchu, atmosféra souzní s malířovými výtvory a jakkoli se jeho Žirafa může jevit primitivně, má své kouzlo a svou specifickou poetiku. Stejně tak tento film, jehož kamera je podobně laděná. (30.07.2007)

Moc pěkné je tu orientální myšlení. Narace je jiná stejně jako je na východě jiné divadlo - záběry ze šantánu a la francaise jsou padesátkové - a sedmdesátkové - připomnělo mi to Akermanové závěr Les rendez-vous d’Anna. A ještě jedna věc je tu odlišná od západního kina - tady jde o ty nejdůležitější věci - kontakt člověka s transcendentnem a jeho zasazení do společnosti. Jde o život. Velmi čistě podané. Má to styl. (27.03.2020)

"Co tu děláš? - Umírám". Nikolaj Pirosmanišvili je svobodný člověk. Jeho skutky řídí pouze ON sám, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohatému zvýší cenu, s chudákem se rozdělí. Jeho obrazy jsou všude kolem...pro každého. Ač zkoušen osudem a proradností lidských povah, stále si zachovává tvář. Svou vnitřní pravdu, o které dumá povětšinou zcela sám v dřevěném kamrlíku pod činžovními schody. Připraven přijmout vše, co má přijít. Komorní, avšak obrazově výjimečně laděný snímek s nádhernými výjevy všeho druhu, vypravující příběh o pokoře k životu, upřímných myšlenkách a přáních pro druhé. (29.03.2016)

Krásně pomalé vyprávění, příběh o hledání, ale příběh je ztracen na začátku, je tedy zbytečný, jen něco málo přežilo, hledání konce... a snad i hledání malinkých krás všedních dnů, když se stávají nevšedními, Niko měl vlastně celý život nevšední, putování bez konce, hledání hodnot žití a kresby znamenající bytí... (29.07.2007)

V kinematografii neexistuje žánr výtvarní film, ale tento film působí "výtvarně" natolik, že by si tuhle samostatnou kategorii klidně zasloužil. Tohle už nejsou jenom nějaké vizuální orgie s kamerou, stylizace kulis, umělecké aranže či vkládání maleb do záběrů. Zde scéna za scénou působí jako jeden vyšperkovaný obraz vedle druhého v galerii, obsahuje nádhernou souhru všech množných vizuálních prvků a s precizností sobě vlastní vytváří tak formu dokonale sedící k zádumčivému příběhu o nepochopeném malíři. Vytváří formu, která zároveň stělesňuje duši a pocity hlavní postavy, přičmež některé výjevy jakoby skutečně vypadly z Pirosmaniho obrazů, které ve filmu spatřujeme. V jiných scénách (jako třeba rozhovor ze staré dřevěné barabizny v přítmí s opuštěným Pirosmanim) se režisér s kameramanem nebojí sáhnout i mimo tento styl a přidat práci se světlem, stínem a tmou, ale nepůsobí to při tom vůbec rušivě. Nenáročný děj plyne v pomalém zádumčivém tempu, ale nabízí lehce srozumitelný příběh a k tomu vizuál dosahující místy úroveň Tarkovského... v něco podobného jsem před zhlédnutím ani nedoufal. Režisér Eldar Šengelaja mne tou svou průměrnou satirou o byrokraci nijak zvlášť nezaujal, jeho bratr Giorgi mi zde ale dokazuje, že i gruzínská větev sovětského filmu stojí za pozornost. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (10.03.2020)