Papežův zákon

Velmi smutný pravdivý příběh o šestiletém chlapci, který byl vyrván z náruče své židovské rodiny za účelem konverze na křesťanskou víru, což byla jedna z dalších monstrózních praktik církve. Rodina se léta snaží chlapce dostat zpět domů, ale marně… a malý Edgardo má před sebou přetěžký, ba skoro nemožný úkol: zůstat věrný své rodině a víře i přes dlouholeté vymývání mozku, což vyústí v absolutní rozpolcenost chlapce… Nejsrdceryvnější scéna je potom setkání po letech s maminkou, která leží na smrtelné posteli. Film má fantastickou výpravu, herecké výkony všech hlavních herců jsou obdivuhodné… vytkla bych jen stopáž (klidně bych to o 20min zkrátila), a chvílema trochu přehnaně náboženská dramatická hudba, ale jinak určitě stojí za to film vidět. [Festival de Cannes 2023] (29.05.2023)

S některými katolíky to nikdy nebylo jednoduché. O to víc, když jim začínalo téct do bot. Film vypráví o uneseném židovském chlapci, který se narodil ve špatné době za špatných okolností. Jako premisa velkého dramatu na pozadí italského Risorgimenta to vypadá slibně. Proč mi pak nejdramatičtější přišla často zbytečně přepálená hudba? Chlapec v první třetině zažije mnohé, nicméně po prvním kázání už započne pouze tradiční vymývání mozku, jež není vyloženě bez nápadu, ale do psychiky hlavního protagonisty nahlédne jen pomálu. Potenciálně zajímavé dospívání v područí Vatikánu se přeskočí úplně, protože film chce mít čas i na soudní drama a postupný úpadek tohoto zbankrotovaného státu. A hlavní hrdina se přitom přeneseně i doslova vytrácí. [Viennale 2023] (31.10.2023)

Marco Bellocchio nevysvětluje ani tam, kde si příběh o to říká. Dobrá, nechce psychologizovat. Má otevřené pole, protože historické prameny ohledně Edgarda Mortara nejsou jednoznačné. Mohl by vyprávět řadu variant, ale nechává protiklady, které nehodlá vysvětlit. Edgardo se stává oddaným katolíkem, je vysvěcen na kněze a jako kněz zemře. Divák se seznámí s vnějšími okolnostmi, historickými fakty, ale pramálo se samotnými protagonisty. Papež Pius IX. je zkarikovaný. Narážky na sexuální zneužívání nefungují, v kontextu filmu vyznívají účelově. Bellocchio rozpitvává a prodlužuje nedůležité motivy, příběh by zasloužil silnější psychologickou stránku, takto působí plochým dojmem. Stalo se, bylo to nespravedlivé, ublížilo to rodičům. A co Edgardo? Vypadá spokojeně nebo zraněně? Nezdá se traumatizovaný, když na smrtelné posteli touží pokřtít matku. (17.05.2024)

V Pápežovom zákone Bellocchio pokračuje v projekte zobrazovania temných pasáží talianskej histórie (Prvý zradca, Esterno notte) podstatne menej presvedčivým spôsobom. Film nešťastne uprednostňuje veľké dejiny (postupná strata postavenia cirkvi, vznik moderného Talianska) pred malými (rodinná tragédia). Divákovi je poskytnutý minimálny prístup do mysle protagonistu. Namiesto mapovania postupného procesu straty identity a nástupu ťažkého štokholmského syndrómu prichádza melodramatické odhalenie na záver. Nepomáha ani generické vizuálne uchopenie epochy a ohyzdné CGI sekvencie. (18.09.2023)

So žiadnym filmom som sa nevedel tak dokonale stotožniť ako s majstrovským dielom Marca Bellocchia. Môj rozkrok horel vášňou pri pohľade na duchovných otcov a ich uslintaných tvárí, keď spozorovali sporo odetého chlapčeka, čakajúceho na poriadny výprask od Boha. Moje kresťanské srdce plesalo ba priam pištalo vzrušením pri scénach, kde sa odohrávali bohoslužby a iné duchovné sviatosti.    WOW, bravo! (31.01.2024)