Synové a dcery Jakuba skláře

Poslední velké dílo Jaroslava Dietla je oslavou rodiny, dělného života, práce. Způsobem, který dalekosáhle přesáhl dobovou míru otevřenosti a obnaženosti, proniká hluboko do novodobých dějin naší země způsobem, který je vůbec nejtěžší. Mikrosondou, na jejímž pozadí-okraji se jaksi en passante zrcadlí i tzv. velké dějiny. Jeden z našich nejkreativnějších tradičních průmyslů, sklářství, symbolizuje životní oblouk dělnické osobnosti Jakuba Cirkla. Křemenitého člověka s démantovým jádrem, nosný prvek, kolem kterého se formuje celá rodina, v závěru seriálu již s vyrůstající čtvrtou generací. Galerie silných lidských typů i jejich opaků je nadána plnohodnotným osobnostním vybavením. Hluše nevyznívají ani záporné postavy ve skvělých ztvárněních Petra Haničince a Borise Rösnera. Jedinečný Krahulík senior je nesporně jednou z životních úloh Radovana Lukavského. Jakub Cirkl zařazuje Luďka Munzara mezi naše herecké velikány předcházející generace Hrušínských, Brodských, Vosků. Nezapomenutelné jsou ve svých úlohách i Hana Maciuchová a krásná a lidsky přesvědčivá Marta Vančurová. Výraznou a ve své herecké dráze až překvapivě "gendrovou" roli dostala Dana Kolářová. O Krampolovi již byla řeč. Cirklova rodina je celkem individualit, pro něž je rodinná pospolitost a poctivost křížená se statečností všedního dne vším. Velkolepě založený scénář v necelých 14 hracích hodinách přesvědčivě zvládá takřka šedesát let našich novodobých dějin (1899-1957). Obstává i ve zvláště zranitelných scénách: vášnivé Cirklově lásce s vdovou Krahulíkovou, nesnadných životních osudech Cirklových dcer, strhujícím popisu skutečné tváře komunistického režimu. Hrdinové SYNŮ A DCER neprovozují sex, ale skutečně se - milující - oddávají milování. Jejich jedinou ctižádostí je poctivě pracovat bez ohledu na místo a funkci, které právě zastávají. Stávají se tím zrcadlem nejen doby, ve které se seriál odehrává, ale i dneška, který v mnoha případech jásot a kvalitu niternost, jakoby ani neznal. Je tématem nejen pro magisterskou, ale ještě více pro dizertační práci. Ne pro jednu, ale pro celou plejádu námětů, které Dietl rozhazuje jako osévač obilná semena při jarním či podzimním setí. V povšechných glosách tohoto v tomto případě nadmíru stručného komentáře šlo naznačit jen nemnohé. Každý díl totiž doslova hýřil nápady, jimž nebyl často cizí ani humor. Zdánlivě tendenční seriál nesporně patří k nadčasové klasice české národní dramatické tvorby. (07.10.2011)

Nejlepší Dietlův seriál plný člověčiny. Výborný seriál mapující několik generací sklářského rodu, který výtečně zobrazuje klady a zápory našeho národa. Někdo může seriálu vytýkat, že je tam obhajoba komunismu v podobě stranicky aktivního Toníka, ovšem opak je pravdou. Seriál zachycuje právě ony paradoxy dějin, kdy i v jedné rodině byly zcela odlišné typy, zde v podobě spravedlivě smýšlejícího až naifního Toníka, jeho bratra Pepu, jenž ideologii naopak od počátku chápe jako hrozbu pro svoboné podníkání, či nejstaršího bratra Jakuba, prototypa člověka, který v podstatě se štěstím dobyl vysoké funkce, aby následoval hluboký pád, ovšem v závěru zůstává oním hodným synem, který ctí svého otce. Úcta k člověku, to je hlavní poselství tohoto seriálu a kdo kriticky vypichuje jen politiku, dělá zásadní chybu. Životní role Jiřího Krampola a Petra Haničince, kterí tak trochu i převyšují jinak vyníkajícího Luďka Munzara. Nezapomenutelný je rovněž Boris Rörsner v roli Schlapkeho. (25.02.2007)

Nejsem kdovíjaký znalec Dietlových seriálů. Kdybych měl z té poloviny, co znám, vybrat nejlepší, původně Dietlovské (ne adaptace), tak chronologicky vzato: Nemocnice na kraji města, Malý pitaval z velkého města a právě Synové a dcery Jakuba skláře. Dietl napsal několik šíleností poplatných režimu a nevím, nakolik chtěl a musel. Pravděpodobně to bylo stylem něco za něco. I v těchhle seriálech se řeší režim, strana, soudruzi. Ale Synové a dcery Jakuba skláře ukazují zmíněné věci v trochu jiném světle. U Pitavala byly ironické náznaky, v Nemocnici se jen mluví o straně, V Jakubovi je to otevřená kritika zmetků, kterým se nový režim hodil, a slabochů, co získali funkci, ale neuměli s ní pořádně naložit; ale i pochopení pro lidi, kteří si prostě mysleli, že dělají dobrou věc. Označení jako propaganda úplně nesedí. Už proto, že mezi nejsympatičtější postavy patří kapitalisté hostinský a majitel hutě. Tenhle seriál je hlavně o obyčejném chlapovi, který chce jen poctivě dělat dobrou práci, a jeho rodině. Zajímavým ho za mě dělá výborný scénář, krása sklářského umění a naprosto boží herecké výkony. Několik herců tu předvádí své životní role. Úplně nejvíc jsem si užíval Krampolova hostinského Pepu, hajzla Boška v podání Petra Haničince, Danielu Kolářovou v netypické roli selky, buzerované svým manželem, Frejova vejtahu a zbabělce Hammerschmieda, Lukavského jako podnikatele Krahulíka, roztomilou Hanu Maciuchovou v roli Němky Lídy, Rösnerova brusiče skla a pozdějšího gestapáka Schlapkeho a Munzarova Jakuba. K věku bych měl výhrady jen v prvním dílu. Štěpánková vypadá na čerstvou matku moc staře a Munzarovi těch 20 let taky nikdo nevěří. Ani mi nesedělo to jeho vychloubání. Od druhého dílu už to byl jiný člověk. Jako by předtím pořádně nevěděl, jak toho cucáka zahrát a pak se cítil silný v kramflecích. Ale jeho vývoj postavy od nějakých 40 do 80 let je škola herectví. Strašně se mi líbí, že když se Jakub spravedlivě naštve, je z něj démon. Ale jinak mírný, pokorný, mírumilovný chlapík. Problém jsem měl i s postavou Schlapkeho, kde je to spíš scénářem. Vím, že spousta lidí měnila povahu, životní názory atd., ale u něj to byl moc velký skok. Chlap, který se učí česky, chce být součástí české komunity, bojuje za práva dělníků, a pak najednou cvak a je z něj nácek jak poleno, kterému na Češích nezáleží a cynicky pronásleduje a vraždí. To už na mě působil věrohodněji nafoukaný posera Hammerschmied. Nejlepší scény seriálu jsou dělání poháru na ukázku, intimčo za kuchyní a když Jakub řve na Hammerschmieda, aby něco dělal. P.S. V příštím životě chci být sklářem :-) (07.02.2017)

Rodinná sága, vykreslená co nejvěrohodněji v letech, kdy se formoval svět nejen lidsky, ale i politicky. Každá doba má své, ale zde můžeme lehce pocítit atmosféru první poloviny minulého století. Hlavním faktorem je ztráta jistoty v zítřek, a že převlékání kabátů není zase tak těžké. (Pokud z toho má člověk vlastní prospěch.) (17.03.2024)

S potěšením jsem se po čase znovu podívala na jeden z posledních seriálů Jaroslava Dietla, který charakterizuje rozsáhlý mnohogenerační příběh, výborní herci a skvělé herecké výkony. Z kladných postav se mi líbil Jiří Krampol a jeho černý humor v roli hostinského Pepy. Ještě více mne zaujal Petr Čepek, který v roli drsného hospodáře předvedl velmi působivý výkon. Nejskvěleji si vedl v záporné roli mstivého udavače Petr Haničinec, který ji zahrál s gustem a natolik přesvědčivě, že jsem se mnohdy neubránila přání, aby už s ním konečně někdo zatočil. Nebudu poukazovat na propagandu, protože jsem tam žádnou nenašla. Seriál se v době reálsocialismu odehrával i točil, nemohl tedy onen fakt pominout. Pokud jej budu srovnávat se současnou ubohou televizní seriálovou tvorbou, která možná žádnou propagandu neobsahuje, ale je natolik sterilní, že se za ni budeme časem stydět, tak tento osud tomuto seriálu dozajista nehrozí. (02.08.2013)