Marseille

Tříska. Uplynulo několik měsíců a pořád ji nemůžu dostat ven. Nedávno se mi opět připomněla při opakování Kitanových Scén u moře. Podobná elipsa v závěru, po které zbydou jen fotografie, vzpomínky, opušťěná pláž a vlny. Dívky z obou filmů vlastně ilustrují Cimrmanovu teorii externismu, která se některým jeví jako sehr verrückt. Dívka uvnitř světa neexistuje, existuje jen vše okolo. Pro ostatní je ale samozřejmě patrná, podobně jako vystřižený kruh uvnitř papíru, ačkoliv při snaze o kontakt s ní sahají do prázdna. Dále vše, co dívka o světě ví, je jeden velký omyl, a to přesný. Ostatní o dívce něco vědí, i když nepřesně. Poté se dívka pokusí navázat s okolím kontakt. Pomocí muže, slov a zvuků, pomocí fotografování, linií a barev nebo pomocí divadla, výrazů a gest. Okolí (papír) začíná s dívkou (vystřižený kruh) interagovat a deformuje ji, ta ale postupně zjišťuje, že i kdyby byla přetransformována do čtverce, z topologického hlediska bude stejně stále kruhem. Okolí začíná celou pravdu o dívce zpřesňovat. Dívka svůj omyl, že svět pozná v celé své úplnosti, začíná pomalu vyvracet. Celý proces je ukončen nepředvídatelným zásahem do topologie kruhu. Bez dívčina přičinění z neznámého třetího rozměru připluje nikým nepozvané ostří nůžek a rozstřihne papír přes střed kruhu ve dví, čímž mu způsobí z dvourozměrné divadelní hry, filmu, knihy nebo fotografie neznámé existenční potíže. Bariéra je prolomena. Z papíru se po jeho rozpadnutí na půl stávají dva (realita a umění) osamocené kruhy (topologicky vzato) existence, obklopené nekonečným prostorem neexistence (dívka). Okolí, které se stalo vnitřkem a neví o tom, je zmatené, ale myslí si, že ví vše. Dívce se podařilo svůj velký omyl o světě vyvrátit, a neví tedy nic, zato to ví zcela správně a nakonec díky tomu může stanout před tváří Všehomíra s hlavou jasnou a prázdnou. (02.09.2013)

Cinepur Choice 07 - Původně jsem zamýšlel napsat něco úplně jiného, než hodlám teď. Čím více o filmu přemýšlím, tím více je mi nepříjemný. Marseille je snímkem dvou naprosto odlišných polovin. Počáteční nadšení z francouzské části vystřídalo kruté vystřízlivění a hluboké zklamání z části druhé, německé. Pobyt Sophie (mladé "fotografky" z Berlína) v Marseille disponuje tou pravou atmosférou, vše působí tak "francouzsky", hermeticky uzavřeně. Kdyby film skončil Sophiinou návštevou v zemi galského kohouta, bylo by to za jasných pět. Leč, nestalo se tak... Návrat Sophie do Berlína pro mě byla nicneříkající nuda, neschopnost režisérky jakýmkoli způsobem vygradovat děj mě nesmírně iritovala, film tak vyšel do ztracena, vniveč, do prázdna, vyberte si dle libosti. [==] Tempo filmu se ukázalo jako značně nevyrovnané, některé pasáže jsou dost zkratkovité, jiné zase přeskočeny úplně, v dalších se režisérka zbytečně dlouho utápí. [==] Co ale považuji za nápadité, je způsob uvedení diváka do dané scény, bez jakýchkoli předchozích informací. Pozorovatel se nejdříve musí v situaci zorientovat a na základě předložených indicií si ji zařadit do souvislostí (např. scéna v divadle). [==] Ve výsledku považuji Marseille za jakýsi nedodělaný, ne úplně podařený polotovar, přišlo mi, že tvůrkyně přesně nevěděla, co vlastně hodlá natočit a konečný tvar podle toho také vypadá. Přesto jsem rád, že se mi poštěstilo Marseille zhlédnout. Vím, čemu se v budoucnu vyhnout. (06.12.2007)

Tři zajíci tu tancují, / když louku stříbří luna: / prvý je tele / druhý je sele / třetí kuna. / Ten kdo se ptá, ten se i doví, / tady se nevykládá děj, / tady se básní, kouzlí slovy, / cítíš-li se však nucen - kdo ví? - / čtveřici z těch tří udělej [...] - - - Překlad rozhovoru s Angelou Schanelec jsem umístil zde. (25.04.2011)

Mám z toho podobné pocity jako jeden z komentujících uživatelů - první část v Marseille je velmi dobrá, takové to rivettovské pobíhání po městě, zkoumání neznámých koutů a poznávání jednoho či dvou nových lidí. Potom je však náhle střih a do té doby "hlavní" hrdinku asi na půl hodiny vůbec neuvidíme a děj se bez jakékoli souvislosti přesune úplně jinam. Jsem trpělivý a tolerantní divák, ale na tohle opravdu nemám náladu, nemluvě o snad patnáctiminutové scéně v divadle. Film se prostě od onoho předělu motá od ničeho k ničemu a závěrečné pokusy o jakési propojení působí až příliš roubovaně. Sterilní artový průměr. (29.03.2012)

V první části jsem byla okouzlena pohledy na životem pulzující Marseille očima mladé fotografky. V druhé, německé části jsem pak stejně jako Sophie cítila tu tíhu a chlad a neschopnost vzájemného vcítění a porozumění mezi hlavními postavami a toužila se s ní zase vrátit nazpět. Jenže naše zážitky a smutky si neseme v sobě a samotnou změnou prostředí jim nemusíme uniknout. (20.03.2014)