Světla ramp

Jsem jako plevel. Čím víc do mě rejou, tím víc rostu. Nebudu nic zastírat, Chaplinův nejosobnější film mě neuvěřitelně dojal. Najednou jsem pochopil a docenil ten sociální tón a lehce idylický ráz jeho němých komedií, kde se smutek bez skurpulí prolíná s komikou (což mě třeba v Světlech velkoměsta trochu štvalo). Chaplin si v pozdních letech své kariéry vystřihl roli smutného pierota, do něhož se zamiluje kolombína. Calvero je však režisérem svých představení a ví, že na jeho místě má stát harlekýn a ne stárnoucí a smutný klaun. Je úžasné s jakou upřímností dokázal Chaplin parafrázovat své vlastní osudy a vytvořit roli herce, kterého jeho vlastní publikum najednou nechce. Poprvé se nemusel ohlížet na to, co si budou diváci myslet a proto se nebál do pomalého snímku zakomponovat desetiminutové scény baletu nebo statické záběry mimických kousků na jevišti. Právě tato odvaha dělá ze Světel ramp tak krásný film. (06.03.2010)

Tenhle film je z přihrádky těch nejsilnějších uměleckých výpovědí, co kdy dotkly stříbrného plátna. Chaplin se tu vyrovnává s vlastními problémy, a současně se snaží předat neuvěřitelně humanistické myšlenky o významu lidského života, jeho konci, ale i novém začátku. Nemá smysl to moc popisovat. Světla ramp jsou krásným důkazem toho, že Chaplinova síla nebyla jen ve skvělé choreografii a načasování gagů, ale i v předávání jakéhosi nadčasového poselství, které je ve své jednoduchosti až naivní, o to silnější pravdivost a upřímnost z něho však sálá. (26.12.2007)

Jsem rád, že jsem tento film od Chaplina viděl až jako jeden z posledních. Jen se znalostí jeho osobnosti a celého jeho díla, je možno pochopit hloubku osobní výpovědi tohoto snímku. Je to takové Chaplinovo loučení se s kariérou. Takové filmové sbohem starého komika. Člověka, jenž v sobě stále nosí toho věčného tuláka s buřinkou, který rozdává smích, ale člověka již unaveného, člověka, jehož životní plamen pomalu dohořívá. Mistrná taneční čísla, pantomima, vlastní scénář, režie i hudba. To vše spojuje práce génia do jednoho celku, jak jsme zvyklí. Jakoby Chaplin říkal ústy Calvera „Chci dokázat, že na to pořád ještě mám.“ A světe div se, Chaplin na to stále má. Přesto jde o film na hony vzdálený velkým dílům minulosti, jako je Moderní doba nebo Světla velkoměsta. V každém záběru je cítit teskný sentimentální tón pod povrchem. Dojetí sám sebou. Jako když velký hokejový hráč na konci kariéry nastoupí k poslední rozlučkové exhibici. Narativní návrat do roku 1914 je příznačný, protože Chaplin je dítě staré předválečné doby. Cesta do minulosti prostřednictvím postavy Calvera mu dává dopřát rozlučku v době velkých komiků němé grotesky a pouličních umělců. Době, ve které byl králem. Člověk stárne příliš rychle, než aby dokázal sledovat vývoj doby. Je to pochopitelné a přirozené. Chaplin již v 50. letech nedokáže reagovat na nová témata a problémy současné doby, jako tomu bylo dříve. Sám velký komik si uvědomil, že jeho čas je dávno pryč. A minulost zůstává jen vzpomínkou na světla ramp. (15.09.2014)

Velký klaun odchází a s ním i ten tulák v něm. Sledovat tento film je opravdovým filmovým zážitkem. Člověku je smutno a zároveň se i usmívá. Není to Chaplinova poslední hlavní role, ale je poslední v té podobě, jak jsme ho znali. Nevím, jestli to měl nebo neměl v plánu, ale bylo to krásné rozloučení. Tak sbohem, Tuláku, děkuju ti za slzy i smích, dávno stal ses nesmrtelným nejen v očích mých. (06.01.2011)

Nostalgické a silně autobiografické ohlédnutí za kariérou i životem jednoho klauna. Chaplin ale zřejmě zapomněl střihačské nůžky u svého holiče z filmu Diktátor, jinak si nedovedu vysvětlit některé natahované scény (první hodina filmu, balet). Větším zklamáním byl pro mě přepjatý výkon Claire Bloom, který s postupným časem získával na intenzitě (čti otravoval). Kromě těchto dvou mušek nemám filmu co vytknout. Snímek si plně vychutná pouze ten, kdo je obeznámen s předchozí Chaplinovou tvorbou. Já se mezi takové hrdě hlásím a díky tomu jsem spolkl všudypřítomný sentiment i s navijákem. 8/10 (23.09.2009)