Klobouk plný deště

Rodinné psychologické drama o drogové závislosti, které muselo být v době svého vzniku na našich obrazovkách doslova zjevením. Značně depresivní příběh z amerického prostředí stojí na dechberoucích hereckých výkonech v podání autoritativního Jana Pivce, nervově vybičovaného Luďka Munzara, rozpolceného Petra Haničince a zoufalé Jany Hlaváčové. V zájmu větší údernosti by inscenaci prospěla kratší stopáž. (80%) (14.02.2021)

"Jsem hadrák, tati já jsem hadrák". V okamžiku, kdy Luděk Munzar těmito slovy prozrazuje svému otci v podání Jana Pivce, že bere drogy, jsem si vzpomněl, že jsem už někdy dávno tento film určitě viděl. Ani tehdy ani teď mě nikterak výrazně nezasáhl, ač v něm hrají samí skvělí herci. Nevím, zda to bylo tím, že to herectví většiny z nich bylo místy až trošku přepjaté, nebo za to mohla poněkud delší stopáž. A v neposlední řadě platí, že téma drogové závislosti není z těch, které bych měl ve filmu v přílišné oblibě. (20.11.2017)

Když v polovině 50. let přišel Michael Gazzo s námětem drogové závislosti, šlo i v americkém prostředí o nové a neokoukané téma. A podobně zafungovalo o 20 let později, když František Filip hru oprášil a upravil pro potřeby televize. Zachoval americké prostředí, protože u nás se drogy se oficiálně nevyskytovaly. Johnovo Memento i filmová Pavučina přišly až o dekádu později. Filipovou nejsilnější zbraní bylo obsazení a zároveň v něm spatřuji kámen úrazu. Parta, která se sešla před kamerou, patřila k elitě českého divadelnictví. Měl jsem ale pocit, jako by se viděli na jevišti Národního divadla. Chtělo to zřetelně ubrat. Na druhou stranu vidět charismatického Pivce v jeho poslední televizní roli je zážitek, pro který stojí za to Klobouk plný deště vidět. Druhou slabinu vidím v délce. Divadelní hra si žádá svoje, v případě televizní inscenace bych nechal na pár místech pracovat nůžky. Devadesát minut bych považoval za adekvátní. Celkový dojem: 65 %. (19.01.2021)

Celkem slušné takové realisticko-psychologické drama, které mě zaujalo jednak, velice napínavým dějem, zajímavou zápletkou, výraznou charakakteristiku postav a obratně napsanými dialogy, tedy se vším základním, co náleží k dobře napsané hře, navíc však svou sociální a společenskou angažovaností. V neposlední řadě pak s více než jen dobrými hereckými příležitostmi, v obdivuhodném rytmu, téměř bez hluchých míst. Ladislav Munzar, rozehrál svůj skutečný herecký koncert, a značnou část děje na sebe poutal velikou pozornost, jak přesvědčivě sehrál tu svou studii narkomana... Téměř neznatelně zrychlený dech, jakoby mimovolný pohyb ruky, roztěkaný pohled, nervózní přecházení, nesoustředěná řeč, kterou vzápětí z velkého nenadání vystřídal gejzír slov-všechny tyto charakterizační prostředky používal s jemným smyslem pro míru i v tak vypjatých scénách, jakými byli například oba abstinenční záchvaty. Avšak jak už jsem psal, nebyl to jen pan Munzar, ale i další neméně výrazné výkony podali třeba jeho žena Jana Hlaváčová a vlastní bratr Petr Haničinec. Ale také můj oblíbený Jan Pivec v poslední své televizní roli. Ten nám všem opět předvedl, něco ze svého skutečně už tehdy vyzrálého, ale také velmi spontánního a životního herectví, které patřilo ke skutečným zážitkům nejen této zdařilé inscenace. Byl to takový balzám na duši. Děkujeme mistře. (08.02.2007)

Tímto dílkem se s diváky definitivně rozloučil Jan Pivec a rozloučil se se ctí. Ostatní herci byli také vynikající. Obvzlášť Luděk Munzar v roli feťáka a Jana Hlaváčová v roli jeho ženy, která ho podvádí s vlastním bratrem Petrem Haničincem, který zase svému bratrovi opatřuje dolary na fet. Tomu všemu kraloval již zmíněný Jan Pivec v roli přísného otce obou bratrů. Před diváky se otevřelo velmi působivé drama jedné rozvrácené rodiny v kapitalistických Spojených státech. (04.03.2006)