Aaltra

Vzorce správania k postihnutým sú v spoločnosti dané, či už právom, morálkou, tradíciou. Čo ale v prípade, ak sa invalidi prestanú trápne poklonkovať, zneužijú súcitné prejavy okolia na maximum a nastúpia na cestu sebavedomého vyjednania si svojich práv? A čo, keď počas tejto cesty navyše zistia, že ich životy do postihnutia boli zúfalou rutinnou, nezaujímavou a šedivou cestou k postupnému zániku v uniformnej priemernosti vzorného európskeho úradníka, či farmára ? Odpoveďou môže byť napr. Aaltra - vozíčkárska road movie z Belgicka do Fínska (kde sa objaví Aki Kaurismäki v malej, ale dôležitej úlohe). Drobné príhody dvoch excentrických a nadmerne drzých invalidov na ceste prinesú riadnu porciu zábavy priaznivcom spomenutého fínskeho režiséra, máloslovného situačného humoru a všetkým tým, ktorí vedia, že tá asfaltovými cestami, drôtami, veternými elektrárňami a fabrikami pokrytá a prísne rozparcelovávaná Európa má ďaleko od médiami prezentovaného malebného kusu prírody. (10.12.2005)

podle zdejších komentářů jsem čekal nějakou drsnou road-movie dvou vozíčkářů přes Evropu a to taky byla. Jenže na mě ve výsledku působila docela utahaným dojmem. Příběh je o dvou znepřátelených a nevraživých sousedech, kteří si jdou neustále po krku a když už si dost ublížili, tak převádí zlost na všechny kolem. Já se zas tolik nenasmál, i když pár trefných scén za to stálo. Prostě mi ten humor moc nesedl, ale za úžasnou pointu jsem musel přidat hvězdičku, jinak by to byly jen 2. Vliv Kaurismäkiho je docela znát, ale prostě to nestačilo. [ PŘÍBĚH: 1 /// NÁLADA: 2 /// ART: 2 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (14.08.2012)

Tak už i za ten konec jsem musela přihodit jednu hvězdu. Opravdu netradičně pojatá road movie o dvou vozíčkářích a co všechno se může přihodit na cestě za odškodněním. Úsměvné s hořkou příchutí a nebo naopak. Téměř jsem žasla nad tím, co oba režiséři a současně i hlavní protagonisté vkomponavali do tohoto snímku, to by jeden nevěřil. Ale kdo ví, všechno je možné. A právě svou odlišností od jiných filmů s podobně handicapovanými lidmi jsem zvedla i hodnocení. Takže jen jednu malou radu, než se začnete dívat, buďte stále ve střehu. (17.09.2012)

Jako komedie mi to v žádném případě nepřišlo. Příliš realisticky zpracované na to, aby se tomu člověk mohl smát. Při sledování filmu jsem pociťoval akorát nechuť a obavy z toho, jaká skličující scéna ještě člověka čeká. Jediná hvězdička je za výtvarné zpracování. Sice se k žánru komedie vůbec nehodilo, ale umělecky dopadlo na jedničku. Připomínalo mi dva klipy od Depeche Mode, Behind the Wheel a Never let me down again. Roztřesenci z Dogma 95 by si měli vzít příklad z nepohyblivé kamery a dlouhotrvajících záběrů, které perfektně vystihovaly neutěšenou realitu života těch dvou vozíčkářů. (10.06.2012)

Krabici s kapesníky si k projekci neberte, vozíčkářská road movie bude všechno, jen ne dojímavá - dva sousedé, kteří se díky své nesnášenlivosti stali imobilními, jsou pro absenci lítosti vhodnými objekty, těžko hledat méně sympatickou dvojku, která dokáže s ochrnutými končetinami v naprosté lehkosti nakopnout veškerá klišé, spojovaná s tragikou nenadálého handycapu, vyjma jednoho rčení, které praví, že neštěstí spojuje, a i to zde platí spíš účelově. Největšího popření se však dostává nepsaným pravidlům chování, která v korektně vtipném podání neporušuje sobectví a nevšímavost zdravých, ale neomalenost a drzá samozřejmost postižených. Pomalý rozjezd svádí k jisté ukolébanosti, ale nenápadným přidáváním plynu dokáže tento zdánlivý outsider vjet do cílové rovinky jako překvapivý vítěz a tím si vás naprosto získat. Odměna žádá trpělivost a pozornost, což je, přiznávám, poněkud ztíženo řvavou přítomností jednoho z nejdebilnějších sportů - motokrosu, ale možná i to byl v rámci použitých bizárů záměr :-) (29.11.2013)