Zikmund řečený Šelma ryšavá

Československá historická televizní inscenace podle scénáře J. Šotoly popisující poslední dny Zikmunda Lucemburského (1368-1437), mocného středověkého panovníka, krále českého a uherského a římského císaře. Děj se odehrává ve Znojmě v prosinci 1437, kdy umírající vladař cestuje se svým doprovodem z Prahy do Uher a předává vládu svému zeti Albrechtu II. Habsburskému. Ryšavého nemocného císaře v pokročilém věku ztvárnil svým jedinečným způsobem mistr R. Hrušínský a nutno dodat, že sledování jeho mimořádného hereckého umění je vskutku nevšední zážitek. Vynikající herci ve vedlejších rolích, ani strohá výprava, ani jednoduché kulisy a komorní ztvárnění inscenace nemohly ohrozit a snížit geniální výkon jednoho z největších českých herců. Druhorozený syn Otce vlasti, jemuž se díky zbarvení jeho vousů a vlasů přezdívalo od mládí Liška ryšavá, však není spokojen se svým následovníkem, manželem své dcery Alžběty Lucemburské (Z. Bydžovská), neboť ten se v této inscenaci prezentoval jako drzý, agresivní opilec, nehodný pocty důstojně vládnout obrovské říši, kterou Lucemburkové vybudovali. Albrecht II., druhý Habsburk na českém trůně, jehož postavu skvěle interpretoval A. Švehlík, se však z vládnutí dlouho neradoval, neboť zemřel o dva roky později. Zikmund, jehož většina českého národa vnímá jako toho, co upálil Mistra Jana Husa, v inscenaci opakovaně předstíral, že zapomněl jméno tohoto českého církevního reformátora, avšak ve skutečnosti si přesně pamatoval detaily této exekuce a v myšlenkách se k nim neustále vrací. V dalších vedlejších rolích se objevila M. Dvorská jako druhá Zikmundova manžela Barbora Celjská, E. Cupák coby vyslanec české kališnické církve, Z. Martínek v roli katolického biskupa plného nenávisti či L. Mrkvička v roli císařova nejvyššího poradce. Hodinové televizní dílo o posledním dnu kontroverzní historické osoby, jehož smrtí zanikla slavná dynastie a jenž je vnímán jako nepřítel Čechů, v režii J. Bělky hodnotím díky uchvacujícímu Hrušínského výkonu a zajímavému historickému tématu maximálně. (27.07.2018)

Jiří Šotola prostě není Oldřich Daněk. Nebo by se dalo napsat: „Ó, jak marná je snaha nalézt „daňkovskou“ kvalitu u jiných autorů!“. Jiří Šotola je Jiří Šotola a patří mezi ty z lepších autorů historických televizních her. Jeho císař a král Zikmund Lucemburský, v podání Rudolfa Hrušínského, je vybaven dostatečně výraznou osobností, inteligencí a chvályhodnou dávkou cynické ironie, která dopadá na jeho příbuzenstvo i na vzdorné Čechy. Je nicméně poznat (tak jako v jiných Šotolových historických hrách) autorova náklonnost k husitství, odpor ke katolické církvi a nechuť k Habsburskému panovnickému domu. (27.02.2022)

Jiří Bělka natočil dvě historické inscenace posledních dnů synů Karla IV. podle Jiřího Šotoly. V obou případech do hlavní role obsadil výborného pana Hrušinského. Je zajímavé jak tento pan herec zahrál dvě různé postavy s jinou osobností - Václava IV. a Zikmunda. Je nádhera ho sledovat v obou divadelních kusech. Píšu divadelní, jelikož tohle herectví není filmové, ale hodno velkých jevišť a toho velkého herectví. Člověk je až přikován na rtech i očích - vidí zatrpklost, stáří, jízlivost i velikost. Pan Šotola napsal  i hru o smrti Karla IV. s Martinem Růžkem v hlavní roli. Ale Zikmunda si vychutnávám. (30.07.2022)

Milovníci Hrušínského extrémní deklamace/intonace si tady opět přijdou na své. Extrémní protahování konce slov/vět, kde se ještě ke všemu konečná slabika většinou sníží o pár tónů, jako by "dodělávala"/uvadala, je pravděpodobně světová rarita v oblasti hereckého přednesu. Někdy to sedne, někdy to je k zasmání a někdy to leze dost na nervy. Výborný herec a nepřekonatelný Švejk nikdy nebyl tak úplně můj šálek čaje. (10.06.2018)

Osobitý, nepřeslechnutelný tón v rozmachu historického filmu osmdesátých let znamenal dnes snad zcela zapomenutý Jiří Šotola. Tam, kde jiní vkládali svou tvůrčí energii do vrcholných a mezních okamžiků dějin, tam básník Šotola vědomě kráčel polozarostlými chodníčky a stezkami polozapomenutých a zdaleka ne tak vděčných momentů. Postava posledního Lucemburkovce Zikmunda, prostředního syna Karla IV., je jedním z velkých dluhů a bílých míst kupodivu ne novodobých, ale naopak středověkých českých, ale i středoevropských a evropských dějin. Kontroverzní zhýčkanec, obdařený schopnostmi, jež z nejrůznějších důvodů byly upřeny jeho staršímu bratrovi, je v našem veřejném povědomí vnímán černobíle stále v duchu národního vzmachu prvního období české husitské revoluce evropského dosahu. Poslední chvíle starcova života, trávené na samé jihovýchodní výspě naší země, ve vino- a okurkorodém Znojmě, umožnily rozehrát pozoruhodnou symfonii hereckých výkonů, jimž jednoznačně vévodí Rudolf Hrušínský II. V jeho Zikmundovi-Vítězslavovi (to je doslovný překlad tohoto starogermánského jména) cítíme prezidenta Háchu, dalšího muže na pokraji sil, který je proti své vůli nucen - byť za jiných průvodních okolností - bilancovat svůj život. Inscenace, která je nadprůměrem těsně pod pomyslným vrcholem absolutního uměleckého zážitku, patří i po letech právem do zlatého fondu naší národní filmové tvorby. (30.12.2007)