Smrtihlav

Tmavé prostředí a černé kulisy působí originálně a depresivně. V tom se Proyas doslova vyžívá a nutno uznat, že tohle je jeho styl a režírovat skutečně umí. V nezvyklé roli je tu Rufus Sewell, pro něhož tohle byla jedna z mála nebéčkových rolí. Film má dost zvláštní atmosféru a triky na špičkové úrovni. Nepostrádá originalitu a nápaditost, ale konec není myšlenkově ani emocionálně tak silný, jak bych si vzhledem k vývoji filmu představoval. (19.02.2005)

Název Dark City tento film jednoznačně vystihuje (distributor je asi milovník motýlů nebo mlčení jehňátek ;-)). Geniálně mrazivá a depresivní atmosféra s velmi výstižnou hudbou, která zvyšuje tempo, vždy když zazní. Režie je naprosto přesná bez nejmenších chyb. Temné, domyšlené a stylizované do doby, kterou já osobně moc chci vidět ve filmech, ale prakticky se mi jí nedostává... Vše vypadá jak 20-30sátá léta v Americe, ale cítíte trochou z Metropolis nebo z dalších filmů. Za málo peněz hodně moc muziky. Škoda, že je tento film tolik přehlížen, protože si to ani ve stínu "podobného" Matrixu jednoznačně nezaslouží. A ještě nechápu proč to mamka musela přehrát Esmeraldou :((. Pár drobností ohledně režisérské verze. WOW! O 11 minut delší, ale docela výrazný posun k temnotě a komplexnosti. Odpadá úvodní "přiblížení situace", některé scény jsou prodloužené a přidávají tím větší hloubku postav (jemně, ale přidávají). Také jsou přestříhané posloupnosti některých scén, ale nejzajímavější je odkrytí, předtím jen v pozadí ležící, linie ohledně "vyvoleného, který umí vylaďovat". Jeho cesta, stejně jako jeho hledání detektivem se prolíná a objevují se promyšlené "otisky", které napovídají, co se stalo hlavní postavě. Tato verze je možná ještě temnější a rozhodně tajemnější, naznačuje, ale neříká vše. Největší přínos vidím v detailech jako jsou otisky, žebřík, holčička a další, které dotváří komplexnější pohled na hlavní postavu, která je neobyčejná a divák toho o ní zjistí více... Závěr? Dvě skvělé verze, jedna střídmější pro každého, druhá tajemnější. Tak jako tak zanedbaný klenot ležící ve stínu větších filmů.... (25.06.2004)

[režisérská verze] Vizuální snové deprese na druhou. Alex Proyas se při temné Vráně naučil pracovat s bezslunečným vizuálem a tady ho dotáhl k dokonalosti, každá druhá scéna tu vypadá jako noir-matrixovská kresba říznutá cyberpunkovými motivy od nějakého polozapoenutého ilustrátora obálek sci-fi na houbičkách indiánského kmene Kvuila-Kvuila. Děj filmu je jednoduše skvělý a dobře napsaný, dokonce tak, že je mu odpuštěno zneužití jednoho z nejklišoidnějších začátků v historii audio vizuálních děj všehomíra, takže ano, je tu amnézie. Ovšem pak... Pak to bude jiné, jiné než většina ostatních filmů a to je dobře. góð kvikmynd. (17.07.2014)

Fíha, tohle byla jízda. Smíchejte dohromady Metropolis, P. K. Dicka, Burtona, Gilliama, Coeny a třeba i Matrix, přidejte k tomu Proyasovu vyšperkovanou režii a Proyasův hodně, hodně bizarní scénář... A dostanete Dark City. Proč se u nás jmenuje Smrtihlav, těžko říct. Každopádně je to šťavnatá lahůdka pro milovníky žánru, kterou bych nejspíš doporučil Franzi Kafkovi, kdyby se mu náhodou jednou zachtělo vstát z hrobu mrknout na nějaký film. (23.07.2010)

Zatraceně temným retro-prequelem k Matrixu se vydáte po svých vlastních stopách, až na dno ztracené duše. Nebo jen zapomenuté? (Bylo mi povědomé to sklepení s akvárii – jako bych tam už někdy byl.) Je to divné. Slunce se někam ztratilo. Bloudím tímhle zšeřelým městem (a filmovou databází) už mnoho týdnů, "jsem vzhůru celou věčnost, ale noc dosud neskončila." Asi bych taky potřeboval „vyladit“. A hodinky s dvacetičtyřhodinovým cifrerníkem, abych nemusel pořád řešit, jestli je právě AM či PM. Taky listuju svým deníčkem, ale jsou tam jen samé bílé listy. Ovšem tu barovou zpěvačku, Murdochovu manželku Emmu (již brzy Annu), tu si pamatuju! Kdysi dávno jsem ji totiž tajně miloval. A vzadu ve skladišti za restaurací Fat Moe jsem ji šmíroval, když vložila desku do gramofonu, při hudbě nacvičovala baletní krůčky a nakonec se z těch baletních šatů převlékala. Věděla, že ji šmíruju, ale stejně mi dovolila, abych na okamžik zahlédl její nahé tělo. Bylo nám oběma čtrnáct roků... Na tu chvíli si vzpomínám jasně a zřetelně, i po třech desítkách let. Pořád jsem to přece já! (Jsem?)        Pane Alexi Proyasi, vaše Vrána mi kdysi úplně rozklovala duši, ale teď, v Dark City, teď jste mě vážně vyladil! A kdybyste si odpustil ten finální telepatický pingpong, a film skončil po slovech doktora Schrebera: „Přijdeme na to Johne. Možná, že jednoho dne pro tebe budu pracovat“, bylo by to vyladění stoprocentní. Takhle jen za 90%. (16.10.2013)