Uvnitř tančím

Dojemný příběh, který tlačí na city a tak trochu vydírá, ale bez zaváhání mu to odpouštím. Skvěle natočený, s velkou dávkou zručnosti, která zaručuje, že vás příběh ani na okamžik nebude nudit. Navíc zřejmě jediný film o vozíčkářích , co znám:) (Skafandr a motýl nepočítám) Srovnání s Přeletem nad kukaččím hnízdem se nabízí, a ačkoliv je mezi nimi značný kvalitativní rozdíl (Přelet je nejmíň o třídu výš), dávám oběma filmům stejné, nejvyšší hodnocení. 90% (05.10.2008)

Tak často ten film na Cinemaxu dávají, že se z něj stal hned 101. nejlepší. Dle mého názor, neprávem! Zase takový bomba to není. Nejen, že je to místy nezáživné, ale to vydírání je nepřehlédnutelné. Hvězdičku za jakš takš slušného McAvoye, druhou za název a tu třetí jen tak, abych nevypadal jako úplný bezcitný hovado. (15.04.2008)

Tohle mě hodně dostalo. Je mi jasné, že spousta lidí nařkne tento film z citového vydírání, jenže film je natočen tak krásně a hlavně srdcem. U málokterého filmu jsem zažila takový nával emocí, že jsem se po skončení chtěla někde na chvíli zavřít. To, že se tady až moc tlačí na slzopudné kanálky diváka, mi vůbec nevadí, jsou zde ale i scény, které příjemně rozesmějí. Skvělé výkony hlavních představitelů, postava Roryho O´Shea je strašně dobře napsaná a musí na řadě z vás občas vykouzlit úsměv. Tento film jsem si zamilovala a vím, že si ho kdykoliv a ráda pustím znovu. (23.01.2011)

Upřímně řečeno, Rory O'Shea - onen živel, který vnesl trochu života do žil apatickému, po mozkové obrně na okolí zcela závislému Michaeolvi - mi přišel jako nesnesitelně nesympatický, narcistický hejsek, který své okolí a zejména Michaela i přes svůj vlastní hendikep pouze využíval a zneužíval ve svůj prospěch.. Takový byl můj dojem 3/4 filmu a v závěrečné části bylo jasně vidět, že jeho styl života a pohled na svět není to pravé a není zdaleka ten nejšťastnější - a díky tomu pro mě příběh těchto dvou hendikepovaných mladých lidí, kteří se snaží nějakým způsobem bojovat s nepřízní osudu, neuhnívat v izolaci Carrigmore a prožít něco víc, než jen každodenní rutinu ohraničenou všemožnými "pravidly", díky tomu pro mě tento příběh nabývá na zajímavosti a důležitosti. Rory uvnitř trpí a maskuje to nenuceností a živelností, Michael je navenek bez života, ale uvnitř tančí. Snímek je skvěle napsaný a natočený, ovšem v některých místech dost nepravděpodobný a idealistický. Pochybuju, že by se ve skutečnosti našla nějaká Siobhan... To však filmu neubírá na síle a zejména scénáristicky vyšperkované finále může slabším povahám vehnat do tváře několik krůpějí slz.___ Existuje film s podobným tématem, který bych rád doporučil a který je u nás dosti opomíjený. Na rozdíl od tohoto snímku je to romantický příběh postiženého muže a ženy a na rozdíl od Roryho je mi postava Bruce ve snímku Běsnící měsíc mnohem sympatičtější... (20.07.2008)

Rory Gerald O’Shea, tady ho máme. Dá vám křídla a následně je přistřihne. Pro vaše vlastní dobro, abyste nespadli z příliš velké výšky. Jeho příjezd na scénu, s tím extravagantním účesem a zásobou břitkých hlášek, je famózní. S každou další minutou mi byla vzdálenější představa, že ho, člověka, připoutaného na vozík, přesto zatvrzele ignorujícího jakékoliv bariéry, budu muset opustit. Ale jak prozíravě pravil Michael, ukazuje na levou horní část své hrudi, „Rory O’Shea je tady“. Rory O’Shea je věčný, jeho podoby různorodé a já jsem neskonale rád, že mi tahle verze příběhu o obrovském lidském odhodlání připomněla jeho existenci. Apendix: Scéna, jež dala celému filmu jméno, tanec duše, má (abstinenčně věřím) stejné účinky jako pár pilulek extáze. 85% (15.04.2008)