Režie:
Jiří SlavíčekKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Dalibor C. VačkářHrají:
Dana Medřická, Vladimír Šmeral, Eduard Dubský, Vladimír Řepa, Vítězslav Boček, Marie Burešová, Vladimír Hlavatý, Rudolf Deyl ml., Rudolf Deyl st., Bedřich Vrbský, Antonín Kandert, Helena Friedlová (více)Obsahy(1)
Český umělecký film podle stejnojmenné divadelní hry národního umělce Františka Langra, která v letech svého vzniku (1937) byla zajímavým uměleckým experimentem, předvádění divadla na divadle. Vypráví tragický příběh ženy, která je nevinně odsouzena pro vraždu svého muže a která trpí celých deset let ve vězení, aniž by prozradila pravého vinníka. Po těchto deseti letech podnikne ředitel věznice psychologický experiment: dá na vězeňském divadle předvést hru, kterou Marta Kulišová napsala v prvém roce svého pobytu ve vězení. Experiment se sice povede, protože se přihlásí pravý vrah, ale k obnovení procesu nedojde, neboť Marta Kulišová si uvědomí, že tím by se odsoudila k dalšímu zoufalství, když by ztratila toho, o němž celých deset let věřila, že zabil z lásky k ní. (Filmový přehled)
(více)Recenze (18)
Dvaasedmdesátka (1937) patří společně s hrami Periférie (1925) a Andělé mezi námi (1931) mezi ta díla Františka Langera, která se zabývají primárně spravedlností. Námět Langerovi přinesla Olga Scheinpflugová, přičemž vše zapadá do meziválečného trendu zabývat se relativním pohledem na soudobou justici. Na scéně Vinohradského divadla se Dvaasedmdesátka dočkala celkem 56 repríz. Nicméně filmaři se k tématu vrátili až v době, kdy se Langer stal v roce 1947 národním umělcem, což je škoda, protože jak víme, film se nemohl více minout s touto pohnutou dobou. Poúnorová dramaturgie se k umělecky ambicióznímu Slavíčkovu přepisu otočila zády a premiéra posunutá o celých pět let film odsoudila k nepochopení a nezájmu. Výsledek sice není dokonalý, ale původní formální metoda divadla na divadle bude pro filmaře vždycky výzvou. Osobně nevnímám jako ideální volbu obsadit hlaví roli Danou Medřickou, která byla z nepochopitelných důvodů ve 2. polovině 40. let považována za femme fatale. Dobrá herečka? Jistě. Žena vamp? Nikoli. O poznání lépe je na tom Slavíčkův oblíbenec Šmeral. Psychologická rovina je samozřejmě velmi zajímavá. Celkově to bylo předčasné rozloučení s kvalitní předválečnou dramaturgií, která měla ještě mnoho nabídnout. ()
Slavicek se po Podobizne opet pustil do velmi originalniho nametu pro film, za to pridavam jednu hvezdicku. Bohuzel dej filmu je sotva uveritelny, pokud se nad tim ale divak povznese, nebude zklamany. Film je skutecne natoceny v zapadnim stylu (takova ceska noirovka) a vubec se nedivim, ze se film stal po svem vzniku (1948) problemovym. Podle me se Medricka do sve role nehodila a jeji herecky vykon me vubec neoslovil. ()
Tak jsem konečně mohl spatřit na vlastní oči jak to vlastně je s tím prvním československým trezorovým filmem. Dvaasedmdesátka je bezesporu zvláštní film - námětem se zdá být psychologickým dramatem navázaným na moderní proud kinematografie, ve zpracování a vyprávění však jakýkoli takový příslib promarňuje. Místo drobnokresby a kontroverzních otázek spravedlnosti nabízí přepjaté a nevěrohodné melodrama, které čiší kalkulem a nehoráznou vykonstruovaností situace, jíž rozhodně nelze brát jako věrohodnou. Retrospektivní mozaika jen nedokonale zakrývá jednoduchou fabuli, která není nikterak rozvinuta a i těch 75 minut je pro ni luxus. Film natolik odstřižený od skutečnosti a poplatným překonaným modelům musel po únoru 1948 takto narazit, stát se exemplárním případem, že takhle by neměla fungovat nová filmová dramaturgie. Samozřejmě se neztotožňuji s tím, že film by měl být takovým způsobem zapomenut. Volba Langerovy předlohy v zásadě špatná nebyla, jen se ambicioznímu tvůrci jaksi vymkla z ruky a její formálně-myšlenkové zjednodušení ještě znásobil vstup do doby, kdy jakákoli skleníková odloučenost a spekulace byla téměř zločinem. Pro dnešního diváka tak zbyla další z pozoruhodných kuriozit dramaturgického směřování třetí republiky, dílo tří scenáristů, jež se jim vymklo z rukou a po dramaturgické stránce je až neplnohodnotným počinem. Pokud můžeme nalézt nějaké klady, tak je to solidní obsazení nové herecké generace: Dany Medřické, Eduarda Dubského a především velmi civilního Vladimíra Šmerala. ()
Pokus o drama, které ale není uvěřitelné. Zajímavý námět, který mohl být propracovaný daleko lépe, aby z toho bylo skutečné drama. Takto divák neví, co tím chtěl autor vyjádřit, leda to, že nevinná žena trpí desez let, aby potom trpěla dál. To člověk asi dokáže, ale měl by k tomu mít hodně silný podnět. Což tady postrádám. ()
Celé to působí více divadelním, než filmovým dojmem. Jako celem je to chaotické, velmi nepravděpodobné, až mě zaráží, že to bylo natočeno v roce 1948 (spíše bych to dějově i kulisově zařadil do poloviny třicátých let). Rovněž i herecké výkony byly podprůměrné (ano - včetně Medřické). Ale jako pokus o český noir-film se to brát dá. ()
Zajímavosti (1)
- Film sa dostal do kín až po piatich rokoch od natočenia, pretože cenzorom sa nepáčilo, že pripomínal buržoáznu kinematografiu. (Raccoon.city)
Reklama