Vratné lahve

Slušné tři hvězdičky, ale musím podotknout, že ten "nahořkle" laskavý humor od Zdeňka Svěráka mi tentokrát přišel trochu "unavený" a nevýrazný. Český film je momentálně v útlumu a mezi ptákovinami nejrůznějšího druhu pochopitelně profesionalita rodinného tandemu Svěrákových vyčnívá, ale viděno z větší perspektivy, žádná sláva to není. Nejvíc mi v paměti asi utkví ta filmová písnička pana Uhlíře podkreslující nostalgickou náladu. Celkový dojem: 60 %. (11.04.2009)

Měla jsem mírné obavy, jaký nový opus otce a syna Svěrákových bude, a tímto si sypu popel na hlavu, trhám na sobě šat a nazývám se nevěřícím Tomášem, který se musel přesvědčit na vlastní oči, že zeslábnout jen na okamžik ve víře v um dvou báječných chlapů tentokrát ne na létajících strojích nad doverskými útesy, ale v samoobsluze, nemá nejmenší opodstatnění. Svěrák svou partii pracujícího důchodce, kterému život bere sílu a žáci nervy, rozehrává tam mistrovsky, že i člověk třetinového věku má chvílemi hodně nepříjemný pocit, Kolářová je mu důstojnou spoluhráčkou - nebo spíš protihráčkou - a při scénách z manželského života po čtyřiceti letech člověk jen tu s pobaveným, tu s trpkým úsměvem pokyvuje hlavou ("Jak se můžeš dívat na takový blbosti?" "Žehlils někdy?"). Příjemně civilními a sympatickými rolemi překvapí Jan Budař a Jiří Macháček, Pavel Landovský nám dá zavzpomínat na majora Terazkyho, u Miroslava Táborského a sedmera cimrmanovců trochu zamrzí, že se filmem jen mihnou, v druhém případě dvakrát projdou. S Vratnými lahvemi je to jako s dobrými skutky pána ve výkupu lahví: to podstatné je podáno tak nenápadně, že si toho ani nevšimneme a jen se divíme blaženému pousmání, které se nám s přibývajícími minutami vkrádá na tvář, a tomu, že se bojíme na vteřinu odvrátit od plátna, aby nám něco neuteklo. A je to tak nevtíravé a decentní jako vyznání lásky magistrátního úředníka. Všem, kteří se třeba jen jedním prstem podíleli na vzniku filmu, bych chtěla veřejně poděkovat. Za to, že jsem si díky (zaplaťpánbu krátké) pedagogické zkušenosti mohla povzdechnout: "Jo, tohle je přesný." Za uvolněný smích při "labutím jezeru." A za příjemný pocit, který nevyprchal jako pivní pěna. (03.08.2007)

Až na nepovedenou scénu pádu z kola dokonale povedený film. Některé scény (a není jich málo) jsou ale plně opsané ze života. Myslím, že nebudu jediná, kdo měl při sledování pocit, že se octnul doma v kuchyni při žabomyších sporech. Ale právě to, že vše končí dobře, trochu svěrákovsky zidealizovaně, s jeho typickým hřejivým humorem, dělá z filmu příjemný zážitek, který pohladí. Jiným režisérům bych výše zmiňované atributy vytkla, ne však Svěrákovi. Navíc je mu nutno přičíst k dobru, že tak jako už mnohokrát, dokázal napsat film skutečně pro celou rodinu (ačkoli může u mnohých toto označení vyvolat spíše pocit nechuti), film oslovující každou generaci. Tandem Svěrák & Svěrák nikdy nezklame. (03.06.2007)

„To by ma zaujímalo, prečo ty ma niekedy normálne nepozdravíš. Prečo mi nepovieš ´dobrý deň´?" – „Pretože nás už neučíte.“ – „Aha. No vidíš. To mi nenapadlo.“ Oscarový úspech Jana Svěráka takmer zničil (niektorí tvrdia, že zničil), čo v praxi vyzerá okrem iného tak, že behom 11. rokov, ktoré uplynuli od premiéry Kolju, nakrútil len dva (!) filmy. To už je pomaly na úrovni Jamesa Camerona. Nakoniec si za svoj najbližší projekt vybral malý, civilný, komorný a osobný film so slabým rozpočtom a „obyčajným“ scenárom. Dej má tempo, práca s uvoľnenými hercami je bezchybná (krívajúci Ondřej Vetchý) a dialógy a hlášky radosť počúvať ("Já už tady nejsem rád."; "Prosím tě, jak se múžeš dívat na takovýhle kraviny při tvým vzdělání?"; "Hekáš tady, převaluješ se tady."). Vydarenému divadielku panuje príjemná melancholická nálada, ktorá je často unavená, ale takmer nikdy nie tragická. Výsledkom je hravý malý veľký film o tom, že sa nemeníme (viď. potitulková pasáž vo vlaku). Koniec mi pripadal taký nejaký... nijaký. A niektoré veci ma nebavili (wtf pád z bicykla). Inak ale príjemný film s peknou atmosférou (a pesničkou Jaroslava Uhlířa). (08.03.2008)

Asi nejlepší domácí komedie posledních let připomíná, že i dnes lze vyprávět a natáčet o citlivých věcech života s nadhledem, taktem, vkusem, vtipem, moudrostí. Určitě mnoho ve filmu znamená kamera (nejen záběry Prahy, ale i nemilosrdné detaily obličejů obou protagonistů). O bědách a slotách devadesátých i pozdějších let na minimální ploše, sevřeně střídmými prostředky, LÁHVE říkají takřka vše. Tápavé ztrácení a znovunacházení manželské lásky se v závěru filmu mění v její rehabilitaci (odzbrojující Svěrákovo přiznání, že při psaní scénáře hojně čerpal z vlastního soukromí; musí žít s nadmíru velkorysou a chápavou manželkou; všechna čest a sláva). Zdá se, že režisér byl v tomto případě i tak trochu scénáristou. Filmu to určitě prospělo. A českému divákovi, hladovému po kvalitních domácích novinkách, jistě také. (17.09.2007)