Posel klamů

Paranoia Agent jsem viděl poprvé asi v šestnácti a nijak jsem původně nepobral ten skrytý smysl, který tento seriál přináší. Po šesti letech jsem si dal rewatch a působilo to na mě úplně jinak. Vůbec netušíte oč jde a vyžadujete od seriálu nějaké vysvětlení. To vám bohužel milý pán Satoši jen tak nedá. Musíte v seriálu hledat skryté odkazy na určitou věc, která se objevuje v celé sérii a jak tato věc ovlivňuje lidi. Právě důvod k tomu, aby jste něco hledali v tomhle seriálu za reference, vám pomůže tuto sérii pochopit. Ze začátku je to hodně v klidu detektivka, pak se přenese na satiru až černou komedii a nakonec metaforické sci-fi zakončené velice krásným epilogem. 5* (25.08.2019)

Ani pokud byste dosud neměli zkušenost s tvorbou Satošiho Kona, již při úvodní animaci vás asi napadne, že Paranoia Agent nebude běžnou podívanou. Veselá hudba a smějící se postavičky před pozadími zobrazujícími destrukci, shon a extrémní podmínky tomu vskutku nenapovídají. Oč tedy jde? V jisté části Tokia se začnou množit případy, kdy neznámý kluk na kolečkových bruslích zaútočí na někoho basebalovou pálkou, a pátráním po pachateli je pověřena dvojice detektivů. Brzy ovšem zjistíte, že tato zápletka je především pozadím, před nímž se skládá mozaika příběhů lidí, které sužuje nějaký osobní problém (a opravdu nelze říci, že by je autoři šetřili), přičemž celkový obraz vyjevuje společnost ne zrovna lichotivě. Co činí dílo zvláštním (nikoli však v rámci Konovy tvorby), je zpracování. Jednak vcelku realisticky působící, leč v případě potřeby patřičně stylizovaná kresba, jednak oblíbené prolínání reality s fikcí, představami a sny. A k tomu ještě několik výborných nápadů. Konův rukopis je poznat, ale rozhodně nejde o pouhou recyklaci. Mezi epizodami se vyskytuje jedna, jež připomíná Perfect Blue, jiná se zase podobá Sennen džojú, objeví se díl dosti psychedelický, další je velice vtipný a onaký skvěle vypointovaný... Stereotypem tedy Paranoia Agent opravdu netrpí. 8+/10 Edit: Komu se tento seriál líbí, tomu doporučuji okusit Boogiepop Phantoma. (07.12.2006)

Tvorba Satoshiho Kona sa do veľkej miery vyznačuje prácou s psychológiou a psychologickými uhlami a aspektami. Tie sú aj preto výraznou súčasťou trinásťdielneho anime z roku 2004, ktoré sa príbehovo zameriava na útoky istého zdanlivo nepolapiteľného Shonen Bata, ktorý na kolieskových korčuliach s baseballovou pálkou v ruke napáda ľudí. Alebo žeby nie? Pravda, ak vôbec vo fyzickej podobe existuje, je náročnou nielen na pochopenie, ale najmä na prijatie. Anime počin v tomto prípade príbehovo pracuje s rôznymi formami a rovinami. Do približne polovice, teda zhruba šiesteho až siedmeho dielu, sa jednotlivé epizódy postupne kvalitatívne prekonávajú. Ponúkajú vynikajúce príbehy, ktoré v sebe zahŕňajú prvky drámy, kriminálky, mysterióznosti, ale najmä precíznu psychológiu, ktoré sa spájajú v popredí pátrania po neznámom útočníkovi. Druhú polovicu seriálu psychológia neopúšťa, ale mení sa uchopenie príbehu, ktorý začína naberať jasnejšie kontúry (ak teda v tomto prípade možno hovoriť o nejakej jasnosti v zmysle plnohodnotného príbehového pochopenia) s tým, že ono fyzické sa začína meniť na myšlienku, presvedčenie, lož, poveru, ospravedlnenie... Nazvať to snáď možno takmer akokoľvek. Je pravdou, že kvalita druhej polovice seriálu zaostáva za tou prvou, ale postupné ozrejmovanie príbehovej podstaty a konceptu Shonen Bata je stále skvelé, pričom osloví najmä divákov, ktorí oceňujú prácu s psychológiou a postavami. Keď už je reč o postavách, tých sa naprieč trinástimi dielmi objavuje naozaj veľké množstvo, pričom najpozoruhodnejšími sú práve tie, ktoré sú obeťami Shonen Bata. Postupné spájanie podobností, odhaľovanie detailov a ozrejmovanie skutočností zdvíha pomyselnú hmlu, odtajňujúc prečo sú práve oni tými, na ktorých sa tento útočník zameral. V prípade Mousou Dairinin je isté len to, že to, čo divák skutočne vidí, nie je skutočnou podstatou príbehu. Jeho myšlienka či odkaz sú oveľa komplikovanejšie, pričom vyložiť sa dajú hneď niekoľkými spôsobmi. Najjednoduchším vysvetlením spomedzi všetkých komplikovaných možností je to, že celý príbeh predstavuje kritiku (konzumnej) spoločnosti, ktorá sa točí v nekonečnom kruhu a opakuje stále tie isté chyby (viď "postava" Maromi a záver poslednej epizódy, v ktorej sa vyšetrovateľ Maniwa mení na starého muža píšuceho rovnice). V súvislosti s týmto anime však možno nájsť aj teórie o tom, že celý príbeh (a ak sa nad tým divák zamyslí, dáva to istý zmysel) predstavuje všeobecné odmietnutie japonskej spoločnosti prevziať vinu za činy v druhej svetovej vojne, keď sa ako celok radšej stavia do pozície obete kvôli pádu atómových bômb na Hirošimu a Nagasaki. A práve tento postoj obete jasne korešponduje s konceptom Shonen Bata a jeho obeťami v príbehu. Nech sa však každý divák tohto anime, ktoré sa mimochodom vyznačuje aj veľmi dobrou animáciou, pokúsi skutočnú podstatu príbehu pochopiť sám. Záverom snáď len toľko, že obísť toto dielo by bola škoda. (22.12.2023)

Všech třináct episod jsem zhlédl během jediné noci a dodnes si myslím, že to byl jeden z nejzásadnějších filmových zážitků. Celý seriál je vlastně jedním příběhem, který je ale vyprávěný, prohlubovaný a přetvářený jednotlivými postavami. Je to příběh zamotaný, skládající se dohromady jako podrobná mozaika. Některé díly jsou prodchnuté jistou dávkou detektivního žánru, který je následně vystřídán mystériem, to vtipem (byť to zní cynicky, tak u skupiny tří sebevrahů jsem padal ze židle v záchvatech smíchu) a ten spadne do zhnusení nad společností, lidmi obecně. Stejně pestrá je i škála charakterů pohybujících se na obrazovce. Jak už jsem naznačil jde z velké části o lidi a o jejich schopnosti vyrovnat se se zodpovědností za svoje vlastní činy, vyrovnat se se strachem ze sebereflexe. Satoshi Kon (autor) se naštěstí vyhnul tomu moru jménem "moe", takže se dočkáme pěkně vyhlížejících charakterů i prostředí. OST je z pera Susumu Hirasawa, takže vysoká kvalita je zaručena. Co říci na závěr? Složité, v určitém slova smyslu nekompaktní - není to prvoplánová zábava, musíte si ten kus vyrvat, vybojovat, ale výsledek stojí za to. (14.02.2011)

Ve městě se objevil záhadný pouliční násilník, který jezdí na in-line bruslích a své oběti napadá baseballovou pálkou. Dvojice vyšetřovatelů, která po něm pátrá, postupně zjišťuje, že zdánlivě náhodně vybrané oběti mají přece jen něco společného... Zní to jako docela zajímavý detektivní příběh, a prvních pár dílů taky tuhle definici splňuje. Pak se ale začnou do příběhu vkrádat nadpřirozené jevy, sny, sebevrazi, blábolící starci a bůhvíco ještě a vytvoří z toho takový mišmaš, že jsem se až divila. Fantazie je hezká věc, ale tohe mi přišlo poněkud překombinované... Co mi ale vadilo asi nejvíc byla absence nějaké té hlavní postavy. Většina seriálu je totiž rozdělená na epizody, ve které hraje tu „hlavní“ roli každou chvíli někdo jiný – v některých epizodách dokonce hlavní postava vůbec není (viz díl, kde parta ženských řeší drby...). Když jsem si oblíbila záhadnou Tsukiko, najednou byla pryč. Když jsem začala fandit Ichimu, příběh skočil někam jinam atd. Občas spolu některé postavy nějak souvisí, občas ne... Jediným spojovacím prvkem všech epizod pak zůstává Shonen Bat, který ale většinou funguje spíš jako jakýsi stín, který ztěžuje/ulehčuje životy ostatních. Ale abych jenom nekřivdila, musím říct, že na pár místech měl Paranoia Agent opravdu dobrou atmosféru (hlavně to snové město v posledním díle), kvalitní hudbu a palec nahoru za roztomilou figurku Maromi a díl, kdy se dozvíme, kolik lidí je vlastně potřeba na výrobu anime série :) Ode mě to bude za 3*. (24.05.2009)