Reklama

Reklama

Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení

  • angličtina Alas for the One through Whom the Umbrage Comes (festivalový název) (více)
všechny plakáty
Dokumentární / Krátkometrážní
Československo, 1950, 13 min

Kamera:

Josef Robek

Hrají:

Josef Toufar (a.z.), Věra Kalendová (vypravěč), Emil Kavan (vypravěč), Zorka Kolovratová (vypravěč), Jaroslav Mareš (vypravěč)
(další profese)

Obsahy(1)

Krátkometrážní propagandistický dokument Přemysla Freimana je ukázkou praktik komunistického režimu, zde s cílem pošpinit katolickou církev a zastrašit věřící. Dokument je situován do konkrétní vesnice Číhošť na Havlíčkobrodsku, kde dne 11. prosince 1949 došlo k nevysvětlitelnému pohybu křížku na oltáři v místním kostele. Tento krátký film, promítaný ve většině kin v republice, nebyl ničím jiným než záměrnou lží. Až krátce v době kolem r. 1968 a po roce 1989 se veřejnost mohla dozvědět více o tomto případu. Obětí teroru se stal místní kněz P. Josef Toufar, kterého komunisti mučili tak, že poté, co jej přivezli z vězení do Číhoště za účelem natáčení dle lživého scénáře, nebyl schopen stát na nohou a musel být v dokumentu zastoupen fingovanou osobou. P. Toufar na následky mučení ve vězení zemřel. (Mariin)

(více)

Recenze (81)

Wacoslav1 

všechny recenze uživatele

Možná, že z takzvanýho morálního hlediska je to nehodnotitelný, ale já se prosmál celých 12 minut, jak už tu někteří uvedli, jako (nechtěná) komedie tvůrčí dokonalost. Já tu komunistickou propagandu pro její absurdnost a bezbřehou naivitu prostě žeru a vůbec mi nevadí, že si tu berou na paškál fláterníky. Katolická církev která nechala umučit a pozabíjet hromadu lidí je ta poslední kdo má právo vyřvávat o obětech, takže tak.95% ()

Skratik odpad!

všechny recenze uživatele

Komunisté? Co slovo, to lež. Co čin, to zločin. Odporná agitace toho nejhoršího z dob Stalina a Gottwalda. Snímek je série žvástů obhajující zlo, které bolševici napáchali na katolické církvi, knězi a tisícům věřících. Naštěstí, a to je důležité všem komunistům připomenout, smrt Toufara nyní bereme jako tragédii, režim jako zločinný a tento film jako indoktrinační nesmysl. ()

Reklama

Big Bear odpad!

všechny recenze uživatele

,, Jaké jsou však nitky v pozadí? Složitější než mechanismus nehodného služebníka církve faráře Toufara. Složitější a prostému oku neviditelné! Nitky, které způsobily takzvaný Zázrak v Čihošti jako začátek velké provokace. Ano, v malé Čihošti se pohne kříž. A jdeme-li po stopě, této odporné jarmareční komedie, podíváme-li se kdo to zneužívá takovým hnusným kejklířstvím citů prostých našim věřícím občanům, najdeme nakonec špinavou a ničeho se neštítící ruku imperialistů Wallstreetu a jejich náhončího Vatikánu. Tak si to páni imperialisté představují. že stačí zatáhnout za šňůrku, že to půjde jako na drátku. '' -------- Toto je autentický komentář z tohoto opravdu odporného dokumentu a každému už jeho dikce musí být jasné, že má tu čest s tím nejdpornějším propagandistickým záznamem z padesátých let. Komunistům se dokonce hodil sám Bůh , Kristu i věřící a komentátoři dokumentu jsou rozhořčeni tím kacířstvím, že si někdo dovolil kývat křížem!!! Je šílené, že něco takového vzniklo v ten samý rok, kdy byl Toufar brutálně umlácen estébáky při výsleších. (a nejen on) a pak pokoutně pohřben na smutně proslulém Ďáblickém hřbitově mezi těmi, jejichž jména se režim snažil navždy vymazat z kartoték i myslí lidí.. Řada svědků ,,zázraku'' byla pozavírána bez jakéhokoliv důvodu na celé dlouhé měsíce. Nikdo nevěděl kam zmizeli ani proč... U tohoto dokumentu jsem zachvěl hrůzou dvakrát. Poprvé když jsem viděl roztřesenou rukou podepsané doznání které mohl napsat buď školák první třídy, který se sotva naučil psát, nebo dospělý vzdělaný muž roztřesenou rukou na pokraji sil po přestálém mučení. Podruhé pak při samotných záběrech na faráře, u nichž dnes vím, že byl na kazatelně zezadu podpírán estébákem aby se nezhroutil a kterému museli estébáci utírat pravidelně pramének krve vytékající mu z koutku úst. Nebyly vidět ani pantofle na pohmožděných oteklých a zkrvavených nohách, které se do bot zkrátka nevešli. Na záznamu není ani to, že byl do kostela pan Toufar prakticky donesen mezi dvěma estébáky, protože měl potíže jít a v té době již měl zřejmě nějaké vnitřní zranění a krvácel... Tento dokument je obžalobou oporných praktik komunismu a komunismu jako takového. Mějme se před ním neustále na pozoru, protože ti šmejdi jsou stále zde a kolem nás a své minulosti (této minulosti) se nezřekli! - ODPAD a HNUS a ODPORNOST víc nemám co dodat! ()

KafuR odpad!

všechny recenze uživatele

Nemyslím si, že by se v tomto případě nemělo v hodnocení zohledňovat i morální hledisko a pozadí tohoto veledíla. Manipulace, mučení Toufara, zastrašování věřících.. Film samotný je taková krásná socialistická idyla; všechno funguje tak, jak má, všichni jsou spokojení a nikdo si na nic nestěžuje, dokud církev a Západ nezačne strkat nos do poklidného života v jedné české vesnici. Bylo by to naivně hloupé až úsměvné, kdyby člověk nevěděl, co stojí v pozadí tohoto filmu, samotný závěr je už ale hrůzu nahánějící až absurdní paskvil, který ukazuje demagogii komunismu v celé jeho obludné kráse. ()

sator odpad!

všechny recenze uživatele

Před 60 lety se v Číhošti udál zázrak, který se komunistům stal záminkou pro útok na řeholní řády a církev Bohumil Vít Tajovský, bývalý opat želivského kláštera, později vyprávěl, že celá událost v Číhošti se měla udát třetí adventní neděli. „Pan farář na svém kázání ukázal k hlavnímu oltáři na svatostánek, na kterém stál kříž, a řekl: ‚Toto je naše spása! Tady se narodila spása pro nás, pro náš lepší život, a kdo má víru v Něho, toho bude chránit‘.“ Dvaadvacet lidí prý při tom vidělo, jak se půlmetrový kříž najednou vychýlil ze své polohy a naklonil se nalevo, pak zase napravo. Tak se to opakovalo ještě asi třikrát, až kříž zůstal nakloněn o pětačtyřicet stupňů v pozici, v níž by se normálně musel svalit. „Byl to běžný dřevěný kříž zasazený v kruhovém podstavci,“ říká Bohumil Vít Tajovský v knize Člověk musí hořeti. [A přece se kýve... Foto Josef Peške.] Je zvláštní, že farář Toufar si tehdy ničeho nevšiml. Hned po mši odjel celebrovat do sousední vesnice a všechno se dozvěděl až večer od svých farníků. Pochyboval, ptal se, jestli nebyl někdo z nich přiopilý, bůhví co se jim prý zdálo, ale když ve tvářích viděl jejich přesvědčení, sepsal svědectví každého z nich a požádal hradeckého biskupa, aby věc posoudil. Marně mu jeho přítel a spolužák z brodského gymnázia Bohumil Vít Tajovský radil, aby zatím o všem pomlčel a nedráždil tak komunistickou policii, která tehdy už silně útočila a napadala církev. „Sám jsem to neviděl, tak co mi můžou udělat,“ odpovídal mu prý Toufar. Protože do kostela přicházela spousta lidí, aby si kříž vyfotila, pověřil číhošťský farář raději profesionálního fotografa, aby udělal stovky snímků kostela a nakloněného kříže, které se pak zadarmo rozdávaly věřícím. I ten byl později za své snímky zatčen. Zázraková komise Josef Toufar se stal farářem na zapřenou. Jeho rodiče chtěli, aby jako jediný syn jednou převzal hospodářství u Polné. Musel jim to slíbit a vyučit se truhlářem; a své slovo dodržel až do svých 25 let, kdy rodiče zemřeli. Prvním Toufarovým místem po vysvěcení se pak stala Trhová Zahrádka v Posázaví, ve vsi, kterou později zatopila Želivka, když tu byla postavena vodní nádrž. Z celé vesnice zbyl už jen ten kostel, který zachránilo pár koster Přemyslovců ležících u jeho základů. Komunisté odsud ale Toufara brzy vyhnali. Nepodařilo se jim tu získat žádný vliv a Toufar byl oblíbeným duchovním. Tak se dostal na osudné místo – do Číhoště na Havlíčkobrodsku. „Zázračný kříž“ viděl na vlastní oči i Bohumil Vít Tajovský. Vedl skupinku lidí, která měla kříž prozkoumat, mezi nimi i primář Richter, který k oltáři nakonec vylezl po schůdkách. „Vzal kříž do rukou, prohlédl si ho a pak ho zase vrátil na místo. Jenže kříž zůstal opět nakloněný,“ vypráví v knize opat Tajovský. „Když se ho snažil narovnat, pořád se nakláněl do stejného úhlu. To bylo zvláštní. Všichni jsme se shodli na tom, že by měl podle fyzikálních zákonů spadnout.“ O číhošťském zázraku za chvíli mluvila půlka republiky a ke kostelu se začaly sjíždět autobusy věřících. Biskup Pícha z Hradce navrhoval založit „zázrakovou komisi“, která jev řádně prozkoumá, do Číhoště přijel v přestrojení dokonce i chargé d’affaires z papežské nunciatury Ottavio de Liva, aby kříž zkoumal, protože nuncius byl tehdy nemocný a pobýval mimo Československo. O věc se však začali zajímat i estébáci. Ti se nakonec rozhodli celého humbuku využít a obrátit všechno proti Toufarovi. Farářův konec Estébáci zatkli Josefa Toufara den před hasičským plesem, 28. ledna 1949. Večer zazvonili na faře a ohlásili se jako zahraniční novináři, kteří chtějí o zázraku něco napsat. Toufarova hospodyně pak vyprávěla, jak se na ni farář podíval pohledem, který jí navždy uvízl v paměti, pohledem vědoucím, že jde na smrt. Nad vesnicí pak čekaly další dva tatraplány, jejichž ozbrojené posádky měly zabránit případným protestům Toufarových sousedů. Tak číhošťský farář skončil ve Valdicích, kde se dostal do rukou mlátičky a vedoucího vyšetřovatelského týmu Ladislava Máchy. Vymlátili z něj přiznání, že pomocí jistého mechanismu křížem skrytě pohyboval a že sexuálně zneužíval děti. Pro posílení své propagandy natočili i film, který se jmenoval Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Měl v něm vystupovat sám Toufar, když měl asistovat při filmové rekonstrukci. Mácha ho ale zmlátil tak, že farář nebyl schopný vylézt na kazatelnu, odmítl spolupracovat a vysílením omdlel. Do jeho šatů se proto oblékl sám generální prokurátor Karel Čížek, známý žalobce z politických procesů. Estébáci sami přitom vytvořili z lanek a kladky mechanismus, který měl podvod dokazovat. Toufara pak odvezli do vězení, kde ho umlátili k smrti. Vězeňský lékař ve zprávě uvedl, že zemřel na prasklý žaludeční vřed. Byl pohřben v hromadném hrobě v Praze-Ďáblicích. Zázraky neustávají Bohumila Víta Tajovského estébáci zatkli 30. ledna 1950. Obsadili želivský klášter, do kterého předtím nastrčili zbraně, a želivský opat byl v dubnu v kauze „číhošťský zázrak“ spolu s dalšími devíti církevními představiteli a opaty odsouzen za „velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu“ na 20 let (ostatní i na delší dobu). Krátce nato byla spuštěna Akce K, násilná likvidace mužských katolických řádů, během níž bylo zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků. Mlátička Mácha byl za vraždu Toufara v roce 1998 odsouzen na pět let nepodmíněně, o rok později ale odvolací soud změnil trest na dva roky. Ani ten však Mácha ze zdravotních důvodů nenastoupil. Katolická církev dnes uvažuje o Toufarově blahořečení. A přestože se číhošťský zázrak ještě několikrát zopakoval, nebyl dosud zázrakem uznán. Poprvé se tak stalo v padesátém roce, když do Číhoště nastoupil nový farář. Tehdy nejenže se kříž kýval, ale po obětním stole měly přeskakovat jiskry – Toufarův nástupce pak prosil přítomné, aby o věci nic neříkali, že nechce jít taky na smrt. Naposledy se pak o zázraku v Číhošti mluvilo v roce 1998. Hradecký biskup Dominik Duka světil nový obětní stůl, když na okně fary přitom mrazem vykvetl ornament ve tvaru kříže a vydržel na skle tři dny. Psal se 11. prosinec, výroční den, kdy se zázrak poprvé objevil. Hlavní důkaz – kříž sám – estébáci později odvezli a nikdo už jej nikdy nespatřil. Údajně byl zničen. () (méně) (více)

Zajímavosti (4)

  • Podle tohoto skutečného příběhu natočil v roce 2004 režisér Jaromír Polišenský televizní film In nomine patris. Děj se nedrží ve všech detailech skutečnosti, důležitá fakta jsou ale zachována. (=woody=)
  • Zločinecké natáčení proběhlo v kostele v Číhošti v noci z 23. na 24. února 1950. Natočil jej filmový pracovník StB Jaroslav Černý, do svého dokumentu jej zakomponoval Přemysl Freiman. Přítomno byl na 20 dobře živených a rozverných komunistů. Polomrtvého kněze P. Josefa Toufara přivezli "estébáci" z Valdic (3 hodiny cesty autem), ale on byl tak zmučený a zesláblý, že ani sám nemohl vystoupit na kazatelnu. Udělali s ním jen několik záběrů poté, co jej na místo vynesli. Postava, která tahá za estébáky nainstalované dráty a vystupuje na kazatelnu, již není Toufar, ale československý farář Vladimír Průša z Hostivice, který zesláblého P. Toufara zahrál. (Mariin)
  • Snímek byl při uvedení 10. března 1950 do československých kin nasazen v počtu 376 kopií, což je počet, který nebyl ani 60 let po premiéře překonán. (alonsanfan)

Reklama

Reklama