Synecdoche, New York

Postmoderní variace na Smrt obchodního cestujícího. Philip Seymour Hofman exceluje jako jako divadelní režisér, který selhal především v režii vlastního života. Jeho manželství ztratilo jiskru, párová terapie nezabírá, práce se stala vysilující rutinou. Jak nasvědčuje scéna, kdy se vidí v televizi, nedokáže vydržet sám se sebou, chce se od sebe oddělit. Kromě mysli selhává i jeho tělo, se kterým už si lékaři nevědí rady. Vše okolo něj jako kdyby bylo otrávené a rozkladu. Jedovatě zelenou barvu má kromě interiérů domova i dceřina stolice a fragmentární je také způsob vyprávění. Hrdinův život není souvislý příběh, ale nespojité zlomky s mnoha elipsami a velkými skoky v čase, o nichž se dozvídáme až zpětně („Už je to rok“). V mizanscéně se objevují zvláštní postavy a dějí bizarní události, kterými se ale nikdo nenechává rušit (hořící dům). Postupně vychází najevo, že se Canden rozhodl svůj nefunkční život proměnit v divadlo. Pokud má být jako autor autentický, musí jít o další tvůrčí selhání. Tomu se ale protagonista snaží vyhnout, proto v rámci tohoto divadla vznikají další simulakra. Ze všech se stávají herci, všichni jsou Candenovým uměleckým projektem. Zdánlivě všední psychologické drama odhaluje další a další trhliny ve své textuře a čím hlouběji se noříme do zákoutí Candenovy mysli i jeho monstrózního, ve skutečnosti neuskutečnitelného a nedokončitelného uměleckého počinu, tím větší od něj zároveň získáváme odstup a společně s hlavním hrdinou spějeme k poznání, že jakákoli snaha učinit nás život výjimečným dílem je marná. Bez ohledu na to, kým se necháme vést, všichni nakonec dojdeme do stejného bodu, a čím dřív pomíjivost života i lidské identity přijmeme, přestaneme usilovat o dokonalost a připoustíme si, že vlastně nevíme, co děláme a kam míříme, tím spokojeněji můžeme dožít. 85% Zajímavé komentáře: kOCOUR, Nathalie, DaViD´82, genetique, daEmoNickY (18.05.2009)

Co k tomu dodat? Snad jen že Charlie Kaufman je génius... Chudák... 9,5/10 PS: po krátké úvaze zařazuji do své TOP15 --- 28.11.2010: druhé shlédnutí - nedá se nic dělat, ale tento film se mne tolik dotýká a tolik mi toho dává, že mám potíž jej neshledat naprosto dokonalým - nemůžu jinak než dát 10/10 (14.05.2009)

Kaufmanova fantazie prostě nezná mezí a opět mě dostal, ikdyž ne tolik jako u V kůži Johna Malkoviche nebo ve Věčném svitu. Ze začátku film vypadá jako normální příběh škaredého obtloustlého divadelního režiséra potýkajícího se s rodinnou krizí, ale s přípravou jeho nové megalomanské divadelní hry se celý film zvrtne. Musím říct, že mi bylo trošičku líto, že Kaufman tentokrát nezůstal normální a film napokračoval v realitě. Protože jsem si opravdu užíval vtipně napsané dialogy a skvělé herecké výkony Keenerové, Hoffmana a Mortonové. Pak ovšem prvně jmenovaná naprosto zmizí z plátna a sledujeme one man show zestárlého Hoffmana, který ovšem také nemá chybu. Vážně jsem ještě neviděl film, ve kterém by Hoffman nebyl výborný. Ještě bych se rád vrátil k onomu divadelnímu opusu hlavního "hrdiny", je to opravdu skvělý nápad zinscenovat divadelní hru, která je dokonale ze života, jen tam moc není vyřešený problém s diváky, ale jde přece o umělecký grant:) Kaufman se tu v postmoderním balením vysmívá všem pseudoumělcům a přitom jako by si nebyl jistý jestli mezi ně také nepatří a je z toho tak trochu v depresi. Každopádně je to zase inteligentní zábava, která vás donutí přemýšlet, když ne o existenciálních otázkách, tak přinejmenším o tom, co se na plátně sakra zrovna děje. (Febiofest 2009) (27.03.2009)

Smysl života podle Charlieho Kaufmana po vás rozhodně na 2 hodiny bude chtít plnou soustředěnost, ale i tak, asi většina lidí moc nepochodí. A na konci nejspíš skončí s depresí. Kaufmanova prvotina je aspoň pro mě hodně náročnej film, i tak ale vypráví o tom základním, o pomíjivosti života a o tom, že vaše problémy většinou nikoho zajímat nebudou, protože miliardy dalších lidí mají ty svoje a snaží se ze svýho života vytřískat alespoň něco dobrýho, nebo se vůbec najít. A že všichni umíráme. Právě teď. A teď taky. (28.04.2011)

Tam, kde se střetává Kaufmanova vášeň v házení strastí i povinností na svá alter ega (jednou by měl odhodit zábrany a zahrát sám sebe – neoriginálně a naprosto rutinně, chtěl bych to vidět) s hledáním neuróz a důvodů, proč být v depresi, raší překvapivě upřímná autorská výpoveď. Kaufman jako by odcházel a chtěl nám říct, že za těmi zábavnými filmy stojí ve skutečnosti hodně smutný chlapík, královský šašek, který chtěl být oblíbený, ale zůstal šaškem, protože neměl na to být opravdu veselý. Pokud je New York pravdivý, není se čemu divit. Na druhou stranu, natočit o tom klasický kaufmanovský film jen posiluje pocit téhle bezradnosti. Takže se motáme v klasickém mystifikačním kruhu (účel nebo hra – a tedy účel?), kde místo racionálna zůstávají čisté pocity a dojmy. Kaufman-režisér je zvládl replikovat bravurně, Kaufman-scenárista nabídl pouze povrchní hloubku, která se brzy okouká a do uspokojivého finiše doběhne z posledních sil. I tak si cením otevřenosti, s jakou se tu věci říkají a upřímnosti, s jakou se dělají. 70% (08.03.2009)