Černá labuť

,,JEDINÝ KDO TI STOJÍ V CESTĚ JSI TY SAMA.....“/// Já a Aronofsky se máme rádi (ale no tak..). Jsem ohromen jeho uměním vyždímat maximum napětí z krátkého okamžiku, stejně jako citem pro gradaci scény (to jsem fakt vymyslel sám..). Psychika, sex, uvolněné scény a napětí v baletu, vedoucí k sebedestrukci. Abych při baletu zažíval to co při thrilleru? Dokonalý film, na jehož konci musí zákonitě udělat ,,Ailes de pigeon“ nejen Vlasta Harapes. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chci vidět fantastickej výkon N.Portman, za kterej získala Oscara. 2.) Mám za ženu baletku a zajímá mě, jaký dostává domácí úkoly. 3.) Zjistím, jestli je Natálka lepší tanečnice než Jana Preissová. 4.) Připravuji se na roli lucerny v Lucerně. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (26.03.2011)

Excelentní a ohromující drama, které mi v závěrečné půl hodině totálně sebralo dech a já jen koukal a koukal. Neuvěřitelně strhující a hlavně výborně zahraná role v podání Natalie Portman a Vincenta Cassela. Aronofsky opět nezklamal a jeho rukopis typický pro Requiem pro sen je zde cítit v každém záběru. Do toho všeho samozřejmě stále hrající symfonie z Labutího jezera, která dokonale brnká na nervy. Na druhou stranu musím říct, že tento film je přesně ten typ na který se už divák podruhé nejspíš nepodívá. 90% ale stále je pro Aronofskyho nejlepší dílo Fontána, která mi přišla dokonale originální a jejíž depresivní soundtrack mě i dnes dostává do kolen. Black Swan je pro mě až moc podobný Requiem pro sen. Nezbývá než ale opět uznale pokývnout Aronofskymu. Vynikající!!! (22.12.2010)

Nejdriv jsem si rikal, co na tom kazdej tak vidi uzasnyho. Proste baletni drama, kde vsichni trenujou na Labuti jezero a hlavni hrdinka se snazi bejt tak perfektni a dokonala, az ma z toho halucinace. Jenze na tyhle jednoduchy myslence vystavel Aronofsky naprosto perfektni a napinavej thriller, takze halucinace postupne pritvrzujou, ke konci uz ani neni moc jasny, co je pravda a co ne a film me tak vtahnul, ze najednou byl konec a ja mel pritom chut jeste tak aspon na pul hodinku. Ale krome toho, ze to je, jak ostatne od Aronofskyho ocekavam, spickove natoceny, hodne taky dela naprosto perfektni hudba. Nevim, jestli to je puvodni hudba z Labutiho jezera, ale to je vcelku fuk, protoze je fakt bezchybna a skvele dotvari napeti. A to ani nemluvim o hercich, paradni Cassel, prekvapive docela slusna Kunis a hlavne naprosto dokonala Portman. Akorat me trochu rozcilovala, jak byla furt takova nestastna a trapila se, ale o tom holt ta role byla. Takze vicemene nemam moc co vytknout, sice bych to asi neoznacil za thriller roku, nicmene slovy hlavni hrdinky, bylo to perfektni a muj baletni oblibenec dostal tezkou konkurenci. (26.12.2010)

Ačkoli se Černá labuť zdá být uhnětena ze stejného těsta jako Wrestler, je to pravda pouze na půl. Ano, povrchově to celkem sedí - pojetí je vlastně podobné, intimní kamera na tělo, nemilosrdné detaily, dlouhé tracking shoty, výjevy mrzačení ve jménu pošetilé touhy (opět je to touha vyjádřená burácejícími davy). Nelze ale přehlédnout, že Černá labuť je v jednom důležitém ohledu film Wresterovi protikladným. Zatímco Wrestler byl filmem, kde nitro hrdiny zůstávalo skryto a šlo o až dokumentární záznam pozvolné zkázy, v Černé labuti je všechno vnějškové, bolest se vepisuje do hororově expresivních scén, hrdinčiny psychózy jsou až "freudovsky" zesílené a akcentované různými snovými chimérami. Všechno, co je uvnitř se děje zároveň navenek a divák je tak lapen v osidlech nespolehlivého vypravěče. Kde končí skutečnost a začíná Ninina fantaskní projekce je občas složité dešifrovat. Některé scény jsou až podezřele konvenční (dobře je to vidět na všech těch hororových lekačkách a zjeveních) a nemohl jsem se zbavit dojmu že pro všechen mutující povrch uniká Aronofskému to, co ve Wrestlerovi nebylo vidět, přesto to bylo až fyzicky cítit - intimní rovina bolesti "z touhy" vedoucí k závěrečnému velkolepému gestu sebezničení. Labuť je v závěru takřka antická, ale ani zdaleka mě nezasáhla tak, jako Randyho poslední "ram-jam". Všechno je tu na svém místě (famózní kamera, zničující Natálka i skvostný hudební doprovod), přesto se extáze nedostavila. Myslím, že Aronofský dokázal v minulost jít hlouběji - i bez teatrálních rekvizit. (17.01.2011)