4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Po estonské Třídě - Klass, zpracováním moderním filmu plném barevných filtrů, zrychlovaček, zpomalovaček a bleskových střihů, přišel pravý opak. V 4m3w2d je kamera často statická, běží minuty a minuty bez střihu - a herci stále mluví, chodí.. - líbilo se mi, když Otilia(?) šla přes most, po schodech dolů zmizela ze záběru a objevila se opět dole, nastupujíc do autobusu. Nebo dlouhá scéna narozeninové oslavy na jeden záběr.. možná právě to způsobilo, že mě tenhle konverzační film vtáhnul. Zde rozhodně neplatí, že konverzace = nuda, hutnost některých scén by se dala krájet. (01.07.2007)

Už po včerajšej „skúške dospelosti” som sľúbil, že si dám „pod zub” opätovne rumunského provokatéra Cristiana Mungiuho, a jeho kontroverzné : 4 mesiace, 3 týždne a 2 dni, kde už do najmenších detailov, viem, čo znamená tento názov, ktorý je sám o sebe, extrémny !!! Už brilantná, ručná kamera Olega Mutuho, ktorá je neustále v pätách „hlavnej hrdinke” Otílii, v Rumunsku pred rokom 1989, predznamenáva, že nepôjdem cez záhradu s krásnymi tulipánmi. Skôr som sa cítil, ako v nejakých zarastených močariskách, čiže nie je vôbec ťažké usúdiť, ako sa tu dotyčný cíti byť ? Vskutku, normálne radosť žiť ! Jej herecká predstaviteľka - Anamaria Marinca je aj veľmi pekná, ale to ide na samý, samučičký okraj, pretože na pekné veci, tu nie je čas, akurát na jednej z hotelových izieb budú prebiehať činy a skutky, ktoré nemožno vziať späť, a nie sa zaoberať prechádzkami zamilovaných párov, kde taký sa tu aj rysoval, s Otíliou na čele. Som v totálnom nemom úžase, aký výnimočný snímok sa v roku 2007 - nakrútil, a ja som ho doteraz ešte nevidel. Naozaj, pred rovnou dekádou, vznikli pozoruhodné filmové diela, kde jeden taký som konečne videl. A nikdy by som nepovedal, že sa budem venovať „nezaujímavým” filmom „zaostalých krajín” ... (29.10.2017)

Krásná ukázka neuhlazené, ale razantní filmařiny. Režisér Mungiu se soustředí zejména na herce, pozoruje je až z intimní vzdálenosti a zachycuje jejich skvělé herecké výkony. Nic víc není třeba, žádný hudební doprovod, žádné nestandartní střihy, prostě jen sled dlouhých záběrů. A ono to skvěle funguje. Scénář je totiž tak drsný, že diváka mrazí a nelze film přestat sledovat. Velice silná je pasáž rozhovoru s doktorem na hotelovém pokoji, která až bolí, byť se o zákroku jen mluví, nic není prováděno. Nebo pasáž s narozeninovou oslavou, kde se baví za jiných okolností fajn lidi, ale v kontextu toho co víme, vše působí až hororově. Mungiu je bezpochyby velice empatický k ženám a jejich pocity dokázal zprostředkovat všem divákům. (02.09.2011)

Nesnaží se záměrně a přehnaně šokovat, vše je tu podáno s nadhledem a jen tak jakoby mimochodem. I drsné scény a záběry z obrazovky promlouvají tichým, živoucím hláskem - nesnaží se srazit diváka do kolen, ale něco mu sdělit. Přitom z toho sálá nezměrný strach obou hlavních hrdinek, nejistota a neštěstí. Bezvadná ukázka toho, že na světě jsou (byly??) i horší věci, než nás momentálně každodenně trápí - člověk si kolikrát po skončení kvalitní drámy řekne, jak "dobře" se vlastně má... (05.06.2011)

Ve filmu nejde ani tak o rovinu totalitního života, ve kterém se obě hlavní protagonistky zmítají. Jde spíše o realistické vykreslení a zachycení průběhu jednoho dne ať už se děje cokoliv. Důležitá je stejně tak samotná událost potratu, tak i bezcestný rozhovor při oslavě. Především je však snímek geniálním zobrazením vnitřních pocitů dívek a tvrdé konfrontace s realitou. Pokud jsem zmínil slovo REALISTICKÝ, tak mluvím opravdu o pojetí filmu, jako věrném zachycení reality - všechny technické aspekty tomu odpovídají: kamera tiše sleduje beze střihů co se děje (platí, co jeden obraz - to jeden záběr) a dopomáhá tím celému vyznění filmu; světlo je téměř přirozené - když má být tma, je opravdu tma... Dodávají tím filmu onu vypovídající hodnotu a intenzivní divácký zážitek. (27.01.2008)