Režie:
David OndříčekKamera:
Adam SikoraHrají:
Ivan Trojan, Sebastian Koch, Soňa Norisová, Jiří Štěpnička, Marek Taclík, Filip Antonio, Norbert Lichý, David Švehlík, Martin Myšička, Miroslav Krobot (více)Obsahy(1)
Detektivní thriller z první poloviny padesátých let vypráví o kapitánovi kriminálky Haklovi, který vyšetřuje rutinní zločin. Záhy se ale ukáže, že tato zdánlivě triviální vloupačka je čímsi složitějším. O případ se zajímá Státní bezpečnost, která vyšetřováním pověří svého specialistu, německého experta majora Zenkeho. Skutečné důkazy přestávají být podstatné a případ získává politický rozměr - obrací se totiž proti "sionistům" z Židovské obce. I přes přímý zákaz pokračuje kapitán v pátrání a přesvědčuje se, že věřit nelze nikomu a ničemu. Postupem času se ale kolem něj začíná stahovat smyčka estébácké mašinerie. Hakl se už necítí bezpečně a uvědomuje si, že ohrožuje sebe a především vlastní rodinu. Jak se rozhodne? Bude pro něj znamenat víc jeho vlastní rodina, nebo důkazy, které vedou ke skutečnému odhalení pravdy? (TV Nova)
(více)Videa (2)
Recenze (1 260)
"Hledám vraha. Je mi jedno, kdo to je." Ve stínu večerní projekce jsem viděl skvělej film s vynikající atmosférou, kterej ani propagandisticky nelhal o době minulý (jen zdvořile pomlčel o některejch nevhodnejch souvislostech), ale na tý kriminální linii to v něm trošku skřípalo. Určitě leccos zachránil ten nejsprávnější ze správnejch kapitán Hakl, kterej sice občas vyšetřoval na principu instinktivní náhody, ale to mohu velkoryse přehlédnout. Horší je to u mě s tím, že hrdinství obdivuju pouze v případě, že má nějakej smysl. Jinak si stojím za rčením, že hrdinů jsou plný hřbitovy a z tohoto místa může STB porazit pouze jedinec s mimořádně vyvinutým smyslem pro vstávání z hrobu. ()
Mnou daných pět hvězdiček sice není nejsilnějších, ale tak dobrý film si je zaslouží, jediné co mi vadilo byla poslední scéna s Tomem, jinak bylo vše výborné od herců přes kameru po režii. A doufám, že plakát se dočká nějakého ocenění. Dodatek: plakát má Lva, haleluja. Dodatek č.2, po druhé projekci, tentokráte doma a s čajem: Všechno co dobré bylo, je dobré stále, sice jsem si nemohl užívat skvělou kameru Adama Sikory tak jako v kině, ale i tak obraz zůstal jedním z nejlepších za posledních x. let v českém filmu (a to že je Sikora polák na tom nic nemění). Hlavní herecké duo stále životné, výborně zahrané, ale skoro ho v mých očích převyšují role malé, ať už je to minutový Malého proslov, židé v podání Miroslava Krobota a Achaba Heidlera, nebo velmistr malých rolí Norbert Lichý (obzvláště Norbert by konečně zasloužil vlastní hlavní roli). Soňa Norisová je stále je stále ozdobou filmu (ať už co do hereckého umu, nebo hlavně svou krásou, která je ve filmu velmi přirozená, bez zbytečného omlazování, těch pár vrásek ji sluší). Poklidné tempo je skvělé a já jdu nakoukat nějaké ty noir filmy. A ani ta závěrečná scéna mi tentokrát tolik nevadila, když jsem na ni byl připraven. Zasloužených pět, ačkoli výhrady mnohých chápu ()
Současné příjemné překvapení. Věrná atmosféra doby, reálie - auta, omšelé domy, zařízení domácností, to vše jsou padesátá léta jako v přímém přenosu. Samotný příběh a zápletka jsou inteligentní, pěkné jsou dialogy, neměl bych s ničím problémy, kdyby si, patrně scénárista, ale možná občas i režisér, nepomáhali prostředky malinko lámanými přes koleno: Trojan je občas víc jasnovidec než policajt, německý kriminalista nebo policajt-estébák se prozradí náhodami, které jsou možné v životě, ale ne v takovém množství ve filmu. Nicméně cekově silně nadprůměrný film, kdyby bylo možné dát 4,5, dal bych. ()
Král bizarních postaviček si odskočil ke krimi žánru a hned z to byl jeden z nejlepších porevolučních počinů. Ondříček konečně zkusil něco nového a v komunistické šedi se skutečně našel. Hodně mu samozřejmě pomáhá osazenstvo Dejvického divadla. Epstein to naopak sráží směrem k průměru, ale na Českého lva to stejně stačilo. ()
Galerie (31)
Zajímavosti (28)
- Poslední film Jaroslavy Adamové, která zemřela tři měsíce před jeho premiérou. (DecentFellow)
- Původní pracovní název "Ve stínu koně" se změnil mj. proto, že ve stejném roce se na televizních obrazovkách objevil seriál Znamení koně (od r. 2011). Také v průběhu opakovaného přepisování scénáře zmizela dějová linka, obsahující koně. (Taninaca)
- Soňa Norisová (Jitka) odchádzala z kastingu so štandardnou vetou: "Zavoláme vám." Naozaj zavolali a to ani nie pol hodinu po jej odchode z konkurzu. (matthew.17)
David Ondříček by měl režírovat pouze neambiciózní žánrová díla, protože při snaze o přesah dospěje k něčemu významově velmi banálnímu. Je sice pravda, že tvůrci snímek cílili na mladého diváka, ale nějak jsem neočekával, že by se tím myslelo dítě školou povinné, jemuž rodiče stále čtou na dobrou noc, když i ty nejprimitivnější metafory musí být osvětleny a pro jistotu ještě zopakovány. Odhlédněme ale od naivní prostoduchosti boje proti systému, kdy měnová reforma má být reflexí ekonomické krize a vykonstruovaný proces s Židy může upomínat na nedávné kauzy vůči jiné národnostní menšině, a soustřeďme se na formální stránku. Narativní diletanství je srovnatelné snad jen s jinou přeceňovanou dobovkou, POUTY, protože i zde je řada věcí motivována velmi nedůmyslně, jenom aby se vyprávění mohlo dopracovat k bodu obratu-zlomu. Na místo série pečlivých detektivních dedukcí je zde spoléhání se na náhody, kdy se bývali SSáci holí u okna, aby bylo vidět jejich tetování, a sirka se zlomí, aby při hledání krabičky v kabátě kolegy se přišlo na jeho dvoutvářnost. Zamrzí to o to víc, protože jinak je patrná přepečlivá strukturace syžetu, kdy v každé desáté minutě dojde k dílčímu zlomu a užívá se pravidelného rytmizování v podobě anoncování titulků novin či povídání si s někým z rodiny. Mnohem důležitější je rozdělení do tří cirka půlhodinových aktů, z nichž každý vychází ze zcela odlišné poetiky, čemuž dokonce přizpůsobuje svůj stylistický subsystém. V první - noirové - části je snímání klasické (statičnost, záběr-protizáběr při dialogových scénách, nadhledy pro /re/establishng shoty); s přechodem k psychologickému dramatu barevná paleta potemní, postavy jsou umísťovány do dalších plánů a před ně jsou stavěny různé věci, časté je zapojování podhledů a nadhledů a významotvorně se pracuje s nasvícením; v posledním - soudním - aktu pak převládají jízdy snímající postavy z boku. Stylistická koherentnost je ale nabourávána transtextuálností motivací dílčích prvků: jednak nepatřičnou Muchowovou hudbou, která se snaží evokovat herrmanovské kompozice, jednak záběrováním odkazujícím se zde k noirům, tam k postnoirům, jinde zase k hitchcockovským thrillerům 50. let. Obávám se ale, že spojení těchto poetik nefunguje především z důvodu výše zmíněné lajdácké motivovanosti přechodů mezi nimi a vykonstruovaností celého "whodunitu". Mnohem horší je, že tři žánrově a stylisticky odlišné akty samy o sobě už nejsou nijak ozvláštňující a vyžadovaly by navíc zcela odlišný přístup k hereckému pojetí. Lze oceňovat jednotlivosti (např. neokázalost výpravy, umírněný Trojanův výkon), ale jako celek VE STÍNU epicky selhává na tolika úrovních, že není co oceňovat ani v rámci tuzemské kinematografie. Komparace s evropskými konkurenty, kteří taktéž účtují s dobou minulou v žánrovém provedení a ještě zvládají být důsledně společensko-kritičtí k současnému statutu quo (ŽIVOTY TĚCH DRUHÝCH, ČERNÁ KNIHA), by pak byla přímo drtivá. P.S. Nepřekvapuje mě, že z toho obě Spáčilové vlhly, protože se výsledný sestřih bude nejvíc zamlouvat maloměšťákům. () (méně) (více)