Duna

Bude to znít zaujatě, ale běžte na to do kina. Jedině tam totiž "Duna" správně duní a naplní svou podstatu krajně senzorického díla. Impozantní výjevy gargantuovských proporcí, kde lidské postavy zpřítomňují svou malost vůči rozlehlému okolnímu prostoru, který se marně pokouší si podmanit, se snoubí s takřka permanentním zvukovým masivem, který dotváří hmatatelnou drtivost i poetickou krásu zdejších světů. Důsledná estetická dramaturgie perfektně drží na otěžích svrchované vize všechny kreativní talenty jednotlivých složek filmu. V tom ostatně spočívá podstata a výjimečnost Villeneuva v porovnání s většinou režisérů podepsaných pod vysokorozpočtovými projekty posledních dekád. Tvůrci jako třeba Luc Besson, ale i George Lucas se nechají snadno omámit svými spolupracovníky a zabydlí své filmy přehršle drobnostmi, které na sebe strhávají pozonost na úkor celku. Villeneuve naopak snese srovnání se Stanleym Kubrickem, Davidem Fincherem a dalšími tvůrci, kteří dokáží vytyčit jednotnou vizi a ostatní plně využít v pro její naplnění. Ústřední dějová linie je v zásadě jednoduchá a především předkládá potenciál pro následné rozvíjení, i povdvracení v souladu s Herbertovou ságou. Zdánlivě prostinký příběh o příchodu mesiáše je už zde nahlodáván motivem víry a náboženství coby mocenského konstruktu pracujícího s prefabrikovanými příběhy, kde se osobnosti jednotlivců rozmělňují a podrobují vytyčenému a vsugerovanému osudu. Villeneuve již ve svém předchozím filmu "Blade Runner 2049" geniálně rozdrolil mýtus vyvolenosti, na němž tak zásadně staví západní (pop)kultura. V případě "Duny" ale spřádá rozsáhlý epos, kde první film teprve nechává vyklíčit semínka, z nichž následně porostou stromy dalšího (či dalších) filmů. Nelze se tak divit režisérovým obavám, že by v současné situaci film na sebe nevydělal v kinech a jeho přes několik filmů se klenoucí vize by byla utnuta ve fázi rozpuku. Toto je vskutku jen začátek a je tak vzrušující být jeho svědky. (20.10.2021)

Knižní Duna je v podstatě takovým Starwarsem o trůny, tedy základním kamenem a vzorem pozdějších parazitních hitů. Tudíž mě xmrti vyděsilo, že potřetí tento pilíř a klasika žánru monumentálních prostorových oper přistála ve spárech bestiálního uspávače hadů, zabijáka zábavy a sveřepého artového hnědopicha Penise, po jehož Blade runnerovi se mi chtělo těžce blade a moje prdel řvala po kruté pomstě. Šel jsem do toho tedy s předsudečným projekčním despektem a hlavou se mi už při úvodních titulcích honily rozličné roztomilé nápady, jak tu pak po tom narkoleptickém nudilovi verbálně rozmažu hovna. Tak nic, no. Ten Vilnéf totiž asi vysadil benzodiazepamy, přestal hodinu strnule čumět do jednoho bodu a pobrukovat si u toho Dedkendenc, a navzdory mému očekávání, že z toho bude ještě horší metadonové utrpení než památná Lynčova smaženice, zmákl více než důstojnou, přímočarou, svižnou, zábavnou a pompézní adaptaci! No adaptaci… Vzít a natočit 40 procent první knihy s tím, že možná někdy za pár let dodělám tu lepší část, pokud na to náhodou dá nejaký hodný židostrýček prachy, zrovna nebude pandemence nebo Šalamet do té doby nezmění pohlaví, to je něco, jako by na vás vletěla vilná luxusní flexibilní MILFka, za detailního popisování následného multiotvorového tornáda vás rozkouřila k nepříčetnosti, načež náhle vyplivla Orbitku a oznámila, že musí jít nutně do Kolbenky utahovat matice, aby měla na nájem, a že to možná dodělá a splní všechny ty lascivní sliby někdy takhle na jaře za čtyři až pět let. Čili vám zbydou akorát oči pro pláč, pro zmírnění napětí v očekávání si následně uženete tenisový loket a příště raději půjdete do nějaké méně okázalé figurantky se sice skromnějším hardvérem a schopnostmi, ovšem se zárukou plné návratnosti investic. Jako celek je to hodně působivé a naprosto adekvátní předloze, vhodně podtržené Dunivou hudbou, jen bych se tolik neposíral z těch jakože „megabrutalfajnových“ efektů jako někteří zdejší odborníci na vymačkávání jebáků z Penisova funklubíku pokryteckých nudofilů. Místy mi přišly spíše jako narychlo dodělávané v Malování a kdejaké Hvězdné války jsou o třídu výš. (21.10.2021)

Komu se líbil režijní a estetický set-up Blade Runnera 2049, bude se u Duny radovat, neboť je ve vší své monstróznosti a technické opulenci ještě o kousek dál. Villeneuve umí být epický, pompézní, vznešený i okázalý, nikdy to však jako celek nesklouzává do přehnaného patosu či kýče. Audiovizuálně jeden z nejopojnějších filmů za poslední roky a dějově těžko hodnotit, možná bude lepší zatím čekat na part 2. Zimmer fantasticky funkční ve filmu, hůře poslouchatelný samostatně. (17.10.2021)

Vesmírné koráby jako kráva, ale přivézt jim na tu planetu vděkem za koření trochu vody z Norska, to ne! Jako nečtenář předlohy jsem si více užil druhé shlédnutí, alespoň první poloviny polofilmu. Druhá, “pouštní” polovina se ve své zasněnosti do předstírané hloubky naopak více vlekla. Klíčová otázka: Nebýt žádné knížky a být pouze tohoto scénáře, byl by vůbec důvod ho zfilmovat, navíc v tak drahém provedení? Co nového kromě cool obřích červů by dnes přinesl do světa filmového sci-fi? Navíc, pokud je dnes za umění považována vizuální nádhera bez emocí a s frázemi bez návaznosti na filozofické otázky reálného lidského života, chci se vrátit do let 2001-2003, kdy mě velkolepé filmové výpravy do fantazijních světů dle knižních předloh dokázali rozbrečet a přiměli mě zamilovat si jejich postavy. Ryze IMAXovou čtvrtou hvězdu dávám za výborný casting, na který tento projekt čekal snad stejně jako na výtvarného vizionáře Villeneuva, za přehlídku kostýmů a mejkapu par excellence (Skarsgård!) a za dech beroucí audiovizuální kolosálnost, vyboostěnou “těžším” Zimmerem. Po jeho prvním poslechu v autě jsem nevěřil, že nebude taky posledním. Nebyl, a na track “Leaving Caladan” se těším na chystaném koncertním turné! (20.10.2021)