Moneyball

Basseballový míček je patrně jediným kulatým nesmyslem, který jsem nikdy nehonil po hřišti, neboť mé nepříliš manuálně zručné horní končetiny mne předem jasně varovaly, že ani v tomto sportu se světovou hvězdou nestanu. Mám však radost ze způsobu, jakým Billy vytvořil výjimečně schopný tým i bez miliónových transférů. Stačila správná kombinace intuice se statistikou a ono se to odpalovalo za bariéry i bez toho, že by nějaký mimořádně hodný kapitalista musel v lóži finančně vykrvácet. Moneyball zkrátka beru jako důkaz toho, že profesionální sportovci jsou naprosto neadekvátně přepláceni, z čehož baron Pierre de Coubertin ani já nemáme vůbec žádnou radost. (10.11.2012)

Film sa snaží poukázať nato, že šport sa dá robiť na vysokej úrovni aj za pomoci inej filozofie, ako len vyhadzovaním platov na drahých hráčov. Tí Vám úspech nezaručia. Myslím, že režisérovi ani tak nešlo o baseball a samotný príbeh teamu Oakland Athletics (ale vybral skvelý príklad) ako o šport ako taký. Darmo - Realu Madrid taktiež bezhlavé nákupy "superstárs" výsledky neprinieslo. Film je naozaj dobrý!! Ale emocionálne ma až tak nedostal (Až na druhý krát ;) 2.8.2015). (19.01.2012)

Po uchvacujícím Foxcatcherovi jsem se na to, že uvidím starší Moneyball, dost těšila. Čich na námět Bennett Miller evidetně měl už tehdy, ale vůbec mě nenapadlo, že by zpracování mohlo být až takovéhle fiasko. Celá myšlenka je důležitá i vzrušující, převratná z mnoha důvodů a s možným dopadem pro tolik oborů a profesí a životních a charakterových kvalit lidí, kteří se jim věnují. Dalo se z toho pro vybudování komplexního snímku tolik vytěžit a člověk nemůže přestat myslet na to, jak by to BM natočil dnes, po Foxcatcherovi, kdyby dostal druhou šanci. Protože tenhle film vyrobil, jako by vůbec neměl cit, jen suchopárně převyprávěl osnovu příběhu v bodech, tak mechanicky a otrocky, že i z filmových klišé tu zbylé okoralé koncepty. Jako by vůbec nechápal svoji režisérskou tvůrčí moc. Jako by ve skutečnosti nevěděl, že může cokoli zvoleného ztvárňovat, vyjímat, zachycovat, přibližovat, dávat pocítit, prožít.... Přitom to není chytrý kalkul, strategie, ale tvůrčí nepromyšlenost, nedbalost, osobnost režiséra tu absentuje, opominutá, neobsazená role tvůrce. Scény ze scénáře mechanicky převedené do obrazu. Jenže i netečná realita faktů by se dala zachytit o tolik líp, přesněji. Například záběry hry byly tak odbyté, že ani kolikrát nebylo jasné, co mají právě vyjádřit, ať už šlo o to, který tým zrovna vítězí, nebo jaké kvality který hráč nemá či má. Všecko je to nahodilé, natočené rutinně, podle prvního klišé, které lze namontovat, a bez skutečného zájmu, citu, zápalu. Promarněná příležitost. Jestli se na tom ale naučil, že to celé chce příště udělat úplně jinak, a výsledkem toho je Foxcatcher, pak nelituji, že mu tenhle námět padl tréninkově za oběť. (15.02.2016)

Tak k tomu došlo. Najodpornejší herec na planéte si nielenže zahral v excelentnom filme, ale dokonca tam hrá skvelú postavu a hrá ju tak, že som sa tešil na každú ďalšiu scénu s ním. Interakcie s Pittom (jasná nominácia na Oscara) bezchybné. No a je to samozrejme brilantná scenáristická prácička (Zaillian, Sorkin, čo dodať?). Takto sa vyhnúť väčšine klišé a zároveň dať rozprávaniu normálny dramatický oblúk s gradáciou a (netradičným) vyvrcholením, to fakt klobúk dolu. Warrior búcha dlaňou o podlahu. (31.12.2011)

Kolik stojí vítězství? Před pár lety by Pittovi zřejmě připadla role prvojakostního baseballového hráče. Neboť v dobrém slova smyslu zredfordovatěl (vážnější látky, vážnější výraz), hraje nyní chlapíka, který stojí v pozadí. Méně akčního, ale neméně ambiciózního. Dosažení úspěchu pro něj má přednostní význam. Když neuspěl jako sportovec, chce prorazit alespoň z manažerského postu. Zde již nemusí brát ohledy na druhé, neboť on je ten, kdo rozdává peníze. Proč se tedy obtěžovat přetvářkou a schovávat svou tvář arogantního cholerika za milou masku. Ne, že by kolem a kolem (s pár rodinnými zastávkami) vzato nebyl sympaťák, ale určitě nehraje „an American hero“, vždy čestného a neomylného. Lidské bytosti jsou pro něj čísly, která lze, nutno-li, jednoduše vyškrtnout, v čem vidím nejvýraznější podobnost s The Social Network, s tím rozdílem, že tentokrát nejde pouze o jedničky a nuly. Napínavější klání než na baseballových hřištích, kam nás tohle převážně interiérové drama nechá nakouknout jen párkrát, probíhá v zákulisí. Zvítězí přístup humanistický, ekonomický, nebo kompromisní? Odpověď není jednoznačná ani po závěrečných minutách, jichž mohlo být, pravda, méně (a jež zápletku posunují trochu jiným směrem). Film se vyhýbá tomu, aby Billyho Beana, resp. to, co zosobňuje (prosazování osobního štěstí na úkor druhých), adoroval. Byť si vypůjčuje některé příběhové prvky patetických pohádek (flashbacky, zápas, který je třeba vyhrát), ve skutečnosti celkem chladnokrevně ukazuje, na čem tyhle filmy o velkých vítězstvích stojí. (Například jindy klíčová postava trenéra je odsunuta bokem, což se projevuje i jeho situováním na okraj záběru a co je zdůrazněno „odevzdaným“ výkonem excelentního P.S. Hoffmana.) Miller sundává sportovní slupku, aby vyjevil, že se pod ní skrývá cynické manažerské drama. Zároveň nám do cesty nejsou stavěny překážky bránící starému dobrému dojmutí, kterému na druhou stranu není ani přisluhováno (třeba soundtrackem, vytvářejícím přednostně napětí). Ambivalentní pojetí tradičního útoku na emoce krásně shrnuje dceřina písnička, kterou si Billy v závěru pouští. Je to zkrátka takové dojetí s „ale…“, s nadhodnotou k přemýšlení. 80% (30.11.2011)