Slunečnice

Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. (13.09.2014)

Ze všech lásek které spolu Sophia Loren a Marcello Mastroianni na plátně prožili, je tahle asi ta nejsmutnější. Potkali se na začátku války. To co bylo původně krátký románek užívajícího si vojáka a poblázněné holky, přerostlo do manželství ze zoufalství a poté do vztahu, který vydržel i roky odloučení. Z války se už nevrátil, ale Giovanna ví, že její milý Antonio žije a někde v Rusku na ní stále čeká, tak jako čekala ona na něho. Vittorio De Sica umí natočit i malý příběh jako nezapomenutelné drama. V pravdě banální zápletku rozvinul v hluboký a bohatý snímek plný silných momentů. Mohl se spolehnout jak na perfektní hudbu a skvělou kameru, tak na herecké mistrovství obou protagonistů. Loren hraje možná nejlíp jak jsem ji kdy viděl a Mastroianni za ní vůbec nezaostává. Závěrečná šestihvězdičková scéna na nádraží si zaslouží zařadit do zlatého fondu světové kinematografie. (12.07.2012)

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)

Krásny film. V mojich očiach osobitne. Pripomína totiž epizódu z rodinnej histórie. Brat starého tata narukoval na vojnu. Ocitol sa na fronte v Rusku. Vzápätí bol zajatý, neskôr bojoval na strane Sovietov. Po vojne ostal v ZSSR, oženil sa a postavil dom kdesi na Sibíri. Všetci si mysleli, že je mŕtvy alebo nezvestný. Ozval sa po 20 rokoch, napísal zopár listov. No Slovensko, svoju rodnú krajinu, na rozdiel od hlavného hrdinu Slnečnice, nikdy po vojne nenavštívil. Možno preto aby sa vyhol podobne nervy drásajúcej scéne rozlúčky na vlakovom nástupišti. Skvelý, jemne melancholický príbeh úprimne žitého manželstva rozvráteného vojnou. (16.09.2014)

Silný námět svým tragickým příběhem připomene Leanův epos Doktor Živago, ke kterému ale Slunečnici chybí formát. Výtečná hudba vypráví víc než (v druhém dabingu od Cinemaxu hrozné) dialogy, připomněla mi sérii filmů o Angelice i toho Živaga. Rozpitvávaný začátek neodpovídá svižnosti vyprávění v závěru a tahle dvourychlost způsobila, že mi tu buď něco přebývalo, nebo hodně chybělo. Chtěl bych to jednou vidět s původním dabingem (Dabingové studio ČST Praha 1974). (25.03.2012)